Omítky z hlediska péče o stavební památky – úvod do problematiky
Omítky jsou nepostradatelným atributem našich historických staveb. Omítalo se zdivo z pálené i nepálené hlíny, kámen, hrázděné i dřevěné konstrukce. Téma omítek je v praxi památkové péče velmi frekventované. Technickým problémům byla věnována v poslední době poměrně velká pozornost, a to zejména v souvislosti s nabídkou sanačních systémů.Aniž by bylo vhodné důležitost technických hledisek jakkoliv relativizovat, je vhodné si uvědomit, že při obnově historických staveb pouze s technickým pohledem nevystačíme. To, co dělá památky památkami, je jejich kulturně historická hodnota. Ta je činí cennými a hodnými ochrany. Úkolem památkové péče je kulturně historickou hodnotu rozpoznat a následně usilovat o její zachování. Při obnově historických staveb je potřeba hledat taková řešení, která tomuto požadavku vyhoví. Z podstaty věci se mnohdy bude jednat o jiné postupy a jiná materiálová řešení než jaká se běžně užívají v soudobé stavební výrobě nebo na jaká jsou zvyklí projektanti a dodavatelé stavebních prací z necitlivých přestaveb. Je zřejmé, že restaurování historické omítky středověkého srubu vyžaduje jiný přístup, jiné materiály, jinou zkušenost a v neposlední řadě i jinou zručnost než nástřik tepelně izolační omítky na štít panelového domu. V obou případech je však základním předpokladem úspěchu technická reálnost zvoleného řešení. Tak jako není přijatelné technická hlediska nadřazovat, nelze je ani ignorovat. Kulturním hodnotám spjatým s omítkami historických staveb a technickým předpokladům péče o zachování těchto hodnot je věnována naše konference.
Význam omítek v oblasti péče o architektonické dědictví tkví ve třech rovinách:
– mají užitné vlastnosti
– jsou podstatným prvkem architektonického řešení
– mají hodnotu historického dokumentu
Základní užitnou vlastností omítek je ochranná funkce. Chrání zdivo před vlivy povětrnosti. Týká se to i zdiva kamenného. Kamenné zdivo bylo v minulosti obvykle omítáno. Pohledové uplatnění kamenného zdiva na mnoha našich zejména středověkých památkách je záležitostí až romantických úprav 19. a 20. století. Příkladem takové druhotné úpravy může být Týnský chrám na Staroměstském náměstí. Je vhodné si přitom uvědomit, že odstranění omítky vedlo nejen k esteticky působivému, byť historicky nepravdivému výrazu, ale i rozpadu kamene a následné nutnosti masivních výměn autentického zdiva.
Omítky významně zvyšují požární odolnost hořlavých konstrukcí. Mají tepelně izolační vlastnosti a ve specifických situacích mohou být využity i k jiným typům izolací – viz např. hydroizolační funkce omítek chránících koruny zdí některých staveb.
Omítky jsou dále prostředkem vytváření člověku příjemného prostředí, což se týká zejména interiérů. Pro ilustraci si můžeme představit, jak bychom se cítili v kanceláři nebo ložnici postavených z lomového zdiva nebo betonu, kdyby neměly omítky. Bez významu nejsou u historických staveb ani některé specifické funkce, například omítka jako podklad pro freskovou malbu.
Omítky jsou významným prostředkem architektonické tvorby. Scelují plochy vytvořené z různých materiálů do jednoho celku a dávají mu požadovanou podobu. Řada architektonických prvků jako jsou římsy, hlavice, patky, lesénové rámy nebo hřebínky kleneb je modelována z malty. Z malty je tvořena i sochařská (štuková) výzdoba.
Omítka určuje (u pohledových omítek) nebo spoluvytváří (u omítek, jejichž finální pohledovou úpravu tvoří krycí nátěr) optické kvality povrchu stavby jako jsou struktura nebo barevnost. V této rovině můžeme mluvit o estetické působivosti či kráse omítek, případně o významu omítek pro dosažení estetické působivosti architektonického díla.
Při péči o historické stavby nelze omítky vytrhávat z architektonického kontextu. Dobové výtvarné řešení našich stavebních památek nebylo až do druhé poloviny 19. století, s výjimkou specifických a tudíž okrajových případů, založeno na pohledovém uplatnění různosti materiálů, z nichž byly zhotoveny. Podstatný byl tvar, kompozice, proporce, logika tektonického členění, nikoliv skutečnost, z čeho je ta či ona část celku zhotovena. Ilustračním příkladem může být dům čp.42/III v Mostecké ulici v Praze na Malé Straně, jehož fasáda je zdobená reliéfy lvích hlav. Při opravě se v podstatě náhodně přišlo na to, že pod vrstvami fasádních nátěrů je odlitek z asfaltu. Je zřejmé, že tento materiál byl použit, protože se něj snadno odlévaly reliéfy, nikoliv z touhy ozvláštnit průčelí měšťanského domu přírodním asfaltem.
Při obnově je nezbytné rozlišovat návrh architektonického řešení, tedy to, jak má stavba „vypadat“ od návrhu adekvátního technického postupu v případě, že jsou užity různé materiály. To, jak má stavba vypadat, by mělo vycházet z poznání historického stavu a z pochopení dobových, kompozičních a tektonických souvislostí architektonického díla, nikoliv z rozlišení na materiálové bázi. Alarmující skutečností je, že nositeli nekvalifikovaného přístupu k obnově památek založeného na materiálovém nikoliv architektonickém chápání architektury jsou bohužel velmi často profesionální pracovníci památkové péče. Běžné je, že například při obnově fasády mají části zhotovené z omítky jiný názorový režim než konstrukce téhož průčelí zhotovené z kamene. Začíná to tím, že „průzkumem původní barevnosti“ se myslí pouze barevnost omítaných ploch, nikoliv barevné řešení celku. Kámen se „restauruje“, „omítky“ provádí stavební firma. Na konstrukce zhotovené z kamene dochází dozírat specialista jednoho oddělení, na omítky jeho kolega z jiného oddělení, i když se jedná o totéž průčelí nebo interiér. Takový přístup nutně vede ke znehodnocení kulturně historické hodnoty stavební památky, tedy k přesnému opaku toho, co je smyslem a cílem památkové péče. Můžeme shrnout, že stavebně historické a restaurátorské průzkumy prováděné jako podklad pro obnovu stavebních památek by měly zahrnout architektonický celek, nikoliv pouze nějakou jeho část vytrženou ze souvislostí. Stejně tak návrh obnovy by měl vycházet z poznání a pochopení celku. To platí i pro omítky a zejména to platí pro obnovu omítek. Povrchovou úpravu a barevné řešení omítek je nutné odvozovat nikoliv z průzkumu, poznání a pochopení omítek, ale z průzkumu, poznání a pochopení architektonického díla, jehož součástí tyty omítky jsou.
Omítky jsou významným pramenem historického poznání. Samy o sobě jsou dokladem dobových technických možností a zvyklostí. Rozbor a srovnání historických omítek v jedné lokalitě může pomoci při datování některých konstrukcí (viz příklad středověkých omítek Pražského hradu).
Vrstvy omítek, spáry a opravy výmluvně hovoří o stavebně historickém vývoji objektu i vývoji obecného estetického názoru (viz např. změny barevnosti).
Užitné vlastnosti historických omítek a architektonický výraz jsou do určité míry obnovitelné. Hodnota historického dokumentu je však ve své podstatě nenahraditelná. Otlučením nebo opadáním historických omítek ztrácíme významný a neobnovitelný pramen poznání minulosti.
Vlastnosti omítek a jejich vzhled jsou určovány materiálovým složením, zpracováním a způsobem aplikace.
Z hlediska materiálového složení není rozdíl mezi omítkami a maltami. Omítkou rozumíme maltu užitou k úpravě povrchu. Nejjednodušší formou omítky je rozetření zdicí malty do líce zdiva. Omítky se skládají z pojiva, plniva a přísad. Nejdůležitější je pojivo. Podle užitého pojiva dělíme omítky na vápenné, vápenocementové, cementové, sádrové a hliněné. Specifické omítky představuje štuk, stucco lustro (1díl vápna, 2 díly alabastrové nebo mramorové moučky) a marmorino (sádrová moučka rozdělaná klihovou vodou). Existují i jiná pojiva, ta však nejsou pro naše regiony charakteristická nebo se jedná o novodobé (v rámci historické architektury netradiční) materiály.
U plniva je důležitá užitá frakce, to znamená velikost zrnek písku případně kameniva. Ta má vliv na mechanické vlastnosti, určuje nejmenší možnou tloušťku vrstvy a strukturu povrchu. Plnivo má vliv i na barevnost. To je významné především u pohledových omítek, ale i při doplňování omítek historických, kdy je potřeba dosáhnout určitého odstínu nebo barevného scelení. Obecně platí, že probarvení ve hmotě je účinnější a trvanlivější než nátěr.
Příměsemi se zlepšují či mění vlastnosti a vzhled. Nejběžnějším typem přísad jsou pigmenty, jimiž se omítka probarvuje. Přidáním slídy nebo drceného skla (např.Toskánský palác na Hradčanech) lze dosáhnout zvláštních optických efektů. Fermež se užívala ke zvýšení přilnavosti a odolnosti. Zvířecí chlupy sloužily ke zvýšení soudržnosti. U speciálních typů omítek jako jsou například tvrdé “kamenné” omítky se používá mramorová moučka. Z obdobných důvodů se do omítek jako ostřivo přidávala drcená cihla. Speciální kapitolu tvoří přísady, které nabízí soudobý chemický průmysl pro zlepšení zpracovatelnosti, možnost práce při nízkých teplotách, hydrofobizaci, zvýšení odolnosti a úpravu dalších vlastností.
Omítky lze aplikovat mnoha způsoby. Připomeňme alespoň ty nejzákladnější možnosti:
– omítka může vzniknout rozetřením zdicí malty, může být jednovrstvá nebo vícevrstvá
– její povrch může mít různou strukturu, od hrubě stříkaného až po kletovaný
– omítka může být pohledová (povrch omítky je finálním povrchem a má být vidět) nebo může být pouze podkladem pro konečnou úpravu – např. krycí fasádní nátěr.
Úkolem památkové péče je zachování autenticity. Slovo autentický znamená „původní”, „věrohodný”. V oblasti památkové péče má zachování autenticity několik významů a platí to i pro péči o omítky historických staveb.
Autenticita se v prvé řadě vztahuje na hmotu. V tomto významu znamená zachování originálu, tj. dochované historické omítky. Úkolem památkové péče je dochované historické omítky chránit a zachránit (!) jako součást autentické hmoty památky. Hodnota originálu a s ní spojená hodnota stáří je nenahraditelná. Pouze originální omítka má hodnotu historického dokumentu, ze kterého lze čerpat poznání minulosti.
V souvislosti s požadavkem důsledné ochrany autentických historických omítek je vhodné zdůraznit dvě věci. Tato hodnota se nevztahuje pouze na nejstarší vrstvu, ale na všechny vrstvy (včetně povrchových úprav!) které mají nebo které mohou mít historickou hodnotu. Je posláním památkové péče, aby určila, kde je z tohoto hlediska hranice mezi cenným a nevýznamným, případně závadným. Obecně lze pokládat za historicky hodnotné všechny omítky do konce 19. století. To však neznamená, že mladší omítky jsou automaticky nehodnotné. Například u funkcionalistických staveb mohou být mimořádně cenné omítky z doby stavby, to znamená omítky ze třicátých a čtyřicátých let dvacátého století.
Druhá poznámka se týká skutečnosti, že hodnota „původní” „originální” hmoty je svým způsobem absolutní a nezávisí na tom, zda je vidět či nikoliv. Zachovat originální hmotu památky má smysl i za předpokladu, že nebude vidět. Pro ilustraci si můžeme připomenout například středověké fresky nebo renesanční sgrafita, které se do současnosti dochovaly chráněny mladšími omítkovými vrstvami. Jinými slovy, tyto omítky se dochovaly právě proto, že staletí „nebyly vidět”.
Tyto poznámky jsou mířeny proti bezohlednosti a hlouposti zvyku začínat obnovu památek otlučením omítek, vytrháním podlah, vybouráním dveří a dalšími destrukcemi, stejně jako proti srovnatelné bezohlednosti některých destruktivních stavebně historických průzkumů, které pod záminkou poznání činí totéž. Hlavním smyslem památkové péče není poznání historického stavu, ale fyzické zachování pramenů, ze kterého jej lze (kdykoliv) zjišťovat. V případě konfliktu zájmů mezi poznáním a zachováním by zachování obecně mělo být upřednostněno, a to již kvůli tomu, že každá destrukce historické hmoty je nevratná.
Dalším důvodem je skutečnost, že obnažení nejstarší úpravy, to znamená odstranění mladších vrstev, které ji chrání, velmi často vede k fyzickému zániku onoho „nejhodnotnějšího” povrchu. Konkrétně to téměř stoprocentně platí pro sgrafita v exteriéru. Totéž ale lze konstatovat i o kameni a kamenném zdivu, zvláště jedná-li se o opuku.
Třetím vážným argumentem proti obnažování starších vrstev je skutečnost, že tyto vrstvy se obvykle překrývaly proto, že jejich povrch dožil. Zpětným obnažením (nevratným zničením historicky mnohdy hodnotných mladších vrstev) tak odkryjeme torzo a můžeme si vybrat ze dvou možností, které jsou však obě velmi problematické: Konzervováním a pohledovým uplatněním torza vyrobíme novotvar, který nemá s historickou podobou nic společného. Rekonstrukcí torza do původní podoby naproti tomu ztratíme jednu z jeho největších hodnot – autenticky dochovaný stav.
Ve druhém významu se „autenticita” vztahuje k tvůrčí myšlence. V našich klimatických podmínkách je trvanlivost každé úpravy fasády nutně časově omezena a dříve či později je třeba ji obnovit. Autenticita fasády se v tom o smyslu udržuje tak, že se nemění její výraz, to znamená periodicky se obnovují stále stejné tvary, povrchy a barevnost za použití stále stejných materiálů a postupů. Je-li průčelí vzhledově totožné s předlohou, můžeme v tomto významu hovořit o tom, že si uchovalo svoji autenticitu bez ohledu na skutečnost, že „viditelná” povrchová vrstva je mnohem mladší než fasáda sama. Pro ilustraci: v podstatě všechny fasády barokních malostranských paláců a kostelů se nám dochovaly v redakci konce 19. případně průběhu 20. století. V praxi památkové péče to znamená nejen obnovit (nezkomolit!) veškeré tvarosloví, ale zabývat se i kvalitou povrchu ( hrubá omítka, hlazená, kletovaná, etc.) a v neposlední řadě rozpoznat a správně aplikovat i povrchovou úpravu. Obecně dochází ke dvěma velmi závažným chybám: Povrchy, které z historických a architektonických důvodů i z prostého důvodu fyzické ochrany mají být omítnuty, zůstávají bez omítky – nejčastěji se zdůvodněním, že zdivo nebo prvek jsou zhotoveny z kamene. Druhou častou a velmi závažnou chybou je opatření fasády, jejíž architektonický výraz je založen na pohledovém uplatnění omítky, krycím nátěrem. V poslední době se mechanicky předpokládá, že obnova omítkové fasády automaticky znamená její natření krycím nátěrem. To však není pravda. Po celou historii architektury na našem území se souběžně s omítkovými fasádami natíranými užívaly i fasády s pohledovou omítkou. Připomeňme například renesanční sgrafita, celou řadu významných barokních staveb jako je například chrám sv. Mikuláše, kostel P.Marie Vítězné, Michnův palác – vše na Malé Straně, jejichž průčelí prokazatelně nebyla v době vzniku opatřena krycím nátěrem, nebo prvorepublikové „kamenné” omítky. Natřít takovou „kamennou” omítku krycím nátěrem je architektonický zločin. V souvislosti s přípravou obnovy omítkové fasády je tedy třeba nejprve rozpoznat, zda v daném konkrétním případě se jedná o fasádu, která se má opatřit krycím nátěrem, nebo zda se jedná o fasádu jejíž omítka „má být vidět” a od toho odvíjet možná řešení. Představa, že památkáři se mají vyjádřit „jakou barvou se má fasáda natřít” je vrcholem nepochopení smyslu památkové péče.
Specifickým a složitým problémem je v souvislosti s architektonickým výrazem presentování starších vrstev, což je pro ilustraci například obdélník vyříznutý v omítce barokní fasády, ve kterém je vidět starší sgrafitová výzdoba související s renesanční podobou průčelí. Obdobný problém nastane i v případě dokomponování nových částí, například při nástavbě patra. Otázku, zda je vhodnější upřednostnit celkový výraz a fasádu opticky scelit, či zda je přijatelný, případně žádoucí kontrast, je nutně individuelní. Je však třeba si uvědomit, že výraz – autenticita dobového tvůrčího záměru – je předmětem památkové ochrany. Proto, aby tento výraz byl porušen ať už pohledovým uplatněním nějaké starší vrstvy nebo naopak novou úpravou musí být mimořádně závažný důvod, a je třeba konstatovat, že taková řešení jsou – a vždy budou – ve své podstatě problematická.
Pojem autenticita se vztahuje i k materiálovému a konstrukčnímu řešení. Jedním z předpokladů, aby nová omítka vypadala jako původní, je, aby byla zhotovena ze stejných materiálů a stejným způsobem jako předloha. Požadavek stejného vzhledu nezahrnuje přitom pouze stav těsně po zhotovení, ale i to, jak bude omítka stárnout. Pro ilustraci. Jdeme-li si prohlédnout středověký hrad, přiměřeně opadanou omítku budeme vnímat jako svým způsobem žádoucí romantickou kulisu. Možná nás napadne, že by to měl někdo opravit, ale nebudeme pobouřeni. Vykoukne-li na nás na středověkém hradě z pod opadané omítky drátěné pletivo nebo polystyrén, bude po iluzi. Budeme pobouřeni, protože si uvědomíme, že se nedíváme na středověký hrad, ale na kamuflovanou kulisu. A je jedno, že těsně po zhotovení mohla být taková novodobá úprava k nerozeznání od té historické. To je extrémní příklad, ale budeme-li hovořit o optickém působení a stárnutí, pak se projeví i drobnější diference. Problém je hlubší. Užití tradičních materiálů má význam samo o sobě. Užíváním se zároveň udržuje tradiční řemeslo a znalost výroby a zpracování. Opět pro ilustraci. Není jednodušší a lacinější střešní krytiny než došky. Ale sežeňte dnes pokrývače, který je umí položit. Pokud se nebudou tradiční materiály a postupy užívat, dopadnou omítky jako ty došky – propadnou se v zapomnění. Dále je vhodné si uvědomit, že princip sám může být nositelem dominantní kulturně historické hodnoty. Byla-li například nějaká Boží muka od svého vzniku každé jaro bílena vápnem, pak větší hodnotu má fakt každoročního bílení než konkrétní dochovaná historická vrstva vápna. Autenticita takové památky se udrží tak, že se opět natře vápnem, nikoliv tím, že se bude restaurovat nejstarší vrstva.
V souvislosti s apriorním požadavkem užití odpovídajících historických materiálů je vhodné připomenout i další hledisko. Omítka má zdivo chránit, přinejmenším by je však neměla poškozovat. Upozornění na možné škody není od věci – vzpomeňme si, co způsobí například cementové torkrety na opukovém zdivu. Zatímco vápenná omítka opukové zdivo chrání – to je podloženo mnohasetletou zkušeností – cementové omítky je poškozují. S tím jsou již bohužel rovněž dlouhodobé zkušenosti. Slovo zkušenost má přitom velký význam. Benátská charta říká, že „jestliže se tradiční techniky ukázaly nepostačujícími, je možno zabezpečit památky všemi moderními technikami konzervace, jejichž účinnost byla prokázána vědeckými údaji a zaručena zkušeností”. Požadavek zkušenosti je klíčový. V případě stavebních památek by měla být v řádech desetiletí či lépe staletí. Toto je další, sice podpůrný, ale nikoliv nevýznamný důvod, proč užívat tradiční materiály – víme jak budou stárnout a na základě reálné zkušenosti jsme schopni poměrně přesně předvídat, jak se budou chovat v delším časovém horizontu.
Apriorní preference tradičních materiálů při obnově historických staveb je podporována ještě jedním obecným důvodem. V tradičním stavitelství se na základě dlouhé zkušenosti postupně dospělo k technicky i výtvarně bezchybným řešením. Co se neosvědčilo, bylo opuštěno, co se osvědčilo, bylo postupně vypilováno k dokonalosti. Užití tradičních materiálů a postupů je proto motivováno nejen kulturními důvody, ale i jistotou tisíciletou zkušeností ověřených optimálních řešení.
Co se tedy má s omítkami historických staveb dělat?
Dochované historické omítky je třeba důsledně chránit. Pokud k tomu není velmi vážný důvod, není vhodné starší historické vrstvy omítek odkrývat. Kulturně historická hodnota se vztahuje nejen na omítky, ale i na jejich historické povrchové úpravy (například nátěry). Tyto povrchové úpravy vyžadují stejný zájem, ochranu a péči jako omítky samy. Historické omítky je možno v principu
– konzervovat
– restaurovat (restaurování předpokládá spolu s konzervováním i jistou míru rekonstrukce)
– konzervovat (příp. restaurovat) a doplnit tak, aby znovu plnily svou funkci, a to včetně architektonického výrazu
– konzervovat (zabezpečit) a překrýt novou vrstvou
Druhým hlediskem je architektonický výraz. Chybějící nebo zchátralé omítky je vhodné podle souvislostí překrýt nebo nahradit omítkami novými, které se svým materiálovým složením a způsobem aplikace co nejvíce budou blížit předloze. Dále je třeba důsledně obnovit architektonické tvarosloví jako jsou profily říms a další. Zásadně se přitom bude lišit obnova pohledových omítek od omítek určených pod krycí nátěr. U pohledových omítek v podstatě přichází v úvahu pouze vyčištění, konzervace a lokální retuše nebo překrytí novou shodnou vrstvou. U omítek určených pod nátěr se obnova zpravidla provádí obnovou tohoto nátěru na opravený podklad. Příklad konzervované natírané fasády by byl výjimečný a ve své podstatě by odporoval požadavku autenticity principu. Naopak v případě pohledových omítkových fasád bude konzervace a retušování dochovaného stavu (bez krycího nátěru!) nejčastějším řešením.
Při vrstvení omítek je vhodné respektovat pravidlo, že čím je omítka blíže k povrchu, tím má být měkčí (pružnější). Existence více vrstev přitom nemusí být na závadu. Například na uličním průčelí kostela P. Marie Vítězné na Malé Straně je zachováno zhruba sedm vrstev historických omítek, některé navíc s odpovídajícími nátěry. Tento podklad byl úspěšně překryt a sjednocen novou tenkou vápennou štukovou vrstvou.
o sanačních omítkách
Prospěšnost těchto materiálů se obecně přeceňuje a často dochází k jejich mechanické, tj. neuvážené aplikaci. V souvislosti se sanačními omítkami je třeba vědět, že
– nejsou řešením problému. Zejména problém zvýšené vlhkosti je třeba vždy řešit zjištěním a odstraněním příčin. Sanační omítky jsou doplňkovým opatřením, které může stav zlepšit, ale problém neřeší. Jejich funkčnost je přitom časově omezená, takže je třeba počítat s periodickou výměnou.
– u sanačních omítek má funkci jádro, v jehož pórech dochází k vypařování vody a krystalizaci solí. Toto jádro může být bez ztráty požadovaných funkčních vlastností sanačních omítek překryto jakoukoliv prodyšnou vrstvou. V odůvodněných případech je proto v zájmu optického sjednocení vhodné opatřit případné sanační omítky stejným vápenným štukem jako ostatní části fasád. Tvrzení, že sanační omítky musí být opatřeny systémovým sanačním štukem je vyvoláváno marketingem, nikoliv technickým opodstatněním. Prodyšnost povrchové úpravy je ovšem klíčovým požadavkem, takže to, co platí pro vápenný štuk a vápenný nátěr obecně neplatí pro jakékoliv štuky či nátěry.
– Pokud se zejména v zatížených soklových partiích historické omítky již nedochovaly, lze užití sanačních omítek doporučit. V případě dochování historických omítek je však třeba postupovat velmi opatrně. Základním kritériem je jejich soudržnost. Pokud jsou soudržné – to znamená dlouhodobě osvědčili svou trvanlivost v daných podmínkách – měly by být zachovány i za cenu rezignace na aplikaci sanačních omítek. Riziko případných estetických poruch omítky je přijatelnější než ztráta cenné historické omítky.
– Sanační omítky mají jiné vlastnosti než omítky klasické, mimo jiné jinak přijímají vodu a jinak vysýchají. V důsledku toho má část fasády opatřená sanačními omítkami jiný odstín než ostatní plochy. Tento efekt se projevuji i pod nátěry, zejména vápennými, ale zcela dominantní je v případě fasád z pohledových omítek. Lze připomenout řadu případů, kde se z důvodu obavy před možnými výkvěty fasáda znehodnotila aplikací sanační omítky, která na ní vytvořila jednu, zato velkou, výraznou a nepřehlédnutelnou estetickou závadu.
o povrchových úpravách
Z hlediska památkové péče lze těžko oddělit otázku omítek od jejich povrchových úprav. Povrchové úpravy omítek mohou být různé. V principu mohou mít výtvarnou nebo ochranou funkci, případně obojí. Připomeňme výčtem alespoň ty nejvýznamnější historické možnosti finální úpravy povrchu omítek: krycí nátěr, lazurní nátěr, nátěr do mokré omítky (al fresco), mramorování a jiné ilusivní úpravy, voskování, napouštění fermeží či lněným olejem. Na jedné vrstvě omítky může být více postupně vrstvených povrchových úprav, nejčastěji nátěrů. Výjimečně může být povrchové úpravy dosaženo mechanicky (např. pemrlování povrchu tzv. „kamenných” omítek). Obecně platí o povrchových úpravách omítek to samé jako o omítkách: jsou podstatnou součástí architektonického výrazu, jsou nositeli kulturně historické hodnoty, ochrany hodné jsou všechny historické vrstvy, při obnově je vhodné v principu upřednostňovat tradiční materiály.
Stejně jako při obnově omítek je v případě povrchových úprav nezbytné vyhnout se mechanickému přístupu. Nelze například tvrdit, že pro historické stavby je nejvhodnější úpravou fasád vápenný nátěr. Na pohledové omítkové fasády krycí a tedy ani krycí vápenný nátěr nepatří – viz výše. V některých případech by uplatnění takové teze bylo zcela absurdní – viz památky typu Petřínské rozhledny. Platí však tvrzení, že pro obnovu nátěru je vhodné užít materiál, který odpovídá vzniku stavby nebo podstatné části doby její existence. Z toho pak s ohledem na charakter našich památek vyplývá, že vápenný nátěr bude statisticky dominantním případem.
Teoretickou životnost fasádního nátěru nelze zaměňovat s životností tímto nátěrem obnovené fasády. Fasády se obvykle opravují z jiných důvodů než z důvodu dožití fasádního nátěru. Životnost vápnem obnovených fasád je tak srovnatelná s životností fasád natřených jinými materiálovými systémy. Představa, že vápenné nátěry je nutno často obnovovat, není pravdivá. Každoroční bílení se týkalo pouze lidové architektury a hospodářských staveb (v tomto případě i z důvodů desinfekce). Stavebně historické průzkumy ukazují, že ve městech a u významných budov jako jsou zámky nebo kostely se vápenné nátěry obnovovaly zhruba ve stejné periodicitě jako je tomu v současnosti, tedy zhruba po 20 – 30ti letech. To potvrzuje i současná zkušenost. Mnoho fasád opatřených vápenným nátěrem v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století je stále v přijatelném stavu. Na druhou stranu existuje mnoho případů, kdy po aplikaci jiného materiálového systému musela být fasáda znovu obnovena. Při ilustraci lze připomenout některé domu na Královské cestě nebo Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí.
Důvody pro užití vápna u fasád, které byly v minulosti vápnem natírány, jsou zhruba tyto:
– užití tradičního materiálu má kulturní význam samo o sobě
– vápno má vzhled a některé technické vlastnosti, které jiné materiálové systémy zatím nedokáží plnohodnotně nahradit
– důležitý je nejen vzhled fasády těsně po dokončení, ale i to, jakým způsobem stárne a jak vypadá v průběhu své životnosti. Vápenný nátěr stárne charakteristickým způsobem, který dává stavbě charakteristický výraz – ani tento charakteristický způsob stárnutí (patinace) soudobé materiálové alternativy nedokáží plnohodnotně nahradit
– vápno je lehce mechanicky odstranitelné a nepoškozuje starší vrstvy
Je dobré vědět, že povrchová úprava včetně případného krycího nátěru neodstraní vady omítky stejně jako omítka nenapraví vady zdiva.
Dalším pojmem, který má v souvislosti s omítkami velký význam, je patina. Patina má estetickou kvalitu a zvyšuje věrohodnost (autenticitu) památek. V principu se proto jedná o žádoucí stav. Způsob stárnutí (patinace) je pro každou povrchovou úpravu včetně omítek charakteristický. Obecně lze konstatovat, že jedním z cílů památkové péče je dosáhnout, aby povrchové úpravy vypadaly jako vždycky vypadaly a stárly jako vždycky stárly. Toto je také základní rozdíl mezi patinou a vadou. Přirozené projevy materiálu a jeho přirozený charakteristický způsob stárnutí vytvářejí patinu, jevy způsobené nekvalitním materiálem, poruchami podkladu nebo technologickou nekázní vedou k vadám. Z teoretického hlediska památkové péče existují při obnově dvě možnosti přístupu k patině. První je založena na autenticitě principu. Při periodických obnovách se dosáhne bezvadného stavu – to znamená stavu, který odpovídá chtěné podobě originální úpravy při jejím vzniku – s tím, že tato úprava přirozeně zpatinuje tak jako časem zpatinovala i úprava originální. Druhou možností je konzervovat dochovaný stav i s existující patinou. Umělá patinace, například záměrné špinění nově natřené fasády, aby nevypadala jako nová, je výstřelkem, který odporuje historickému stavu a nelze jej doporučit. Vhodnější je nechat věci přirozený průběh. To ovšem mimo jiné znamená i užití odpovídajících materiálů a technologií, které časem povedou k vytvoření patiny v žádoucí podobě. Jiná situace ovšem nastává, pokud se jedná o obnovu části celku, kterou je vhodné s tímto celkem sjednotit. Potom má umělé patinování smysl. Problém konzervace dochovaného stavu i s patinou je v tom, že fixujeme nehistorickou podobu. To má smysl pouze ve výjimečných situacích, kdy se dochovaná podoba stala částí památkové podstaty, platí to zejména pro zříceniny a jiné příklady torsální architektury. Druhým problémem je skutečnost, že fixovaná podoba není stálá a nelze ji periodicky obnovovat do výchozího stavu. Je-li například projevem patinace špinění nebo vymývání povrchového nátěru s lazurním efektem, je pravděpodobné, že tyto procesy budou přes konzervaci pokračovat, takže při periodickém opakování konzervace bude vždy fixována jiná podoba.
V souvislosti se změnami vyvolanými stárnutím, včetně změn vzhledu, je vhodné upozornit na otázku doplňků a retuší. Týká se to zejména doplňků a retuší pohledových omítek. I když se při obnově dosáhne probarvením stejného odstínu doplňované omítky jako má dochovaná omítka originální, tento efekt nebude trvat dlouho. Obě směsi budou rozdílně stárnout, což časem nutně povede k odlišnému vzhledu. V praxi se nejvíce osvědčuje namíchat totožnou směs, která bude stárnout shodným způsobem jako předloha v kombinaci s barevnou sjednocující retuší povrchu.
Otázka povrchových úprav omítek se týká nejen exteriérů, ale i interiérů, a to ve všech polohách, jmenovitě
– v potřebě respektování architektonického celku
– v důrazu na ochranu dochovaných historických vrstev
– v požadavku historické věrohodnosti materiálu i vzhledu
– v technických hlediscích (např. vyloučení disperzních interiérových nátěrů)
o průzkumech
V souvislosti s obnovou omítek je vhodné připomenout význam průzkumů, a to jak průzkumů stavebně historických, tak technických. Jak již bylo zdůrazněno v úvodu, základem kvalifikované památkové péče je dostatečné poznání, v čem je hodnota obnovovaného díla a co je příčinou jeho poruch. Toto poznání je zprostředkováno průzkumy. Obecně tedy platí, že čím složitější situace nebo významnější stavba, tím větší důraz je třeba klást na zjištění skutečného technického a historického stavu. Ale v každém případě je vhodné si ověřit minimálně příčiny zjevných poruch a zodpovědět otázku, zda se jedná o pohledovou omítku (omítku, která nemá být opatřena krycím nátěrem) nebo omítku určenou pod finální krycí úpravu. Toto je prioritní. Otázku barevnosti je možné si položit až následně, protože řešení se bude v případě pohledové omítky zcela zásadně lišit od řešení barevnosti omítky natírané.
Je vhodné si uvědomit, že jednou věcí je průzkum (kvalita průzkumu), druhou jeho interpretace a úplně něco jiného je rozhodnutí o způsobu obnovy. Tyto okruhy by měly být striktně odděleny v dokumentaci, argumentaci i v rozhodování.
Smyslem památkové péče není navracet památky do zaniklé historické podoby. Rekonstrukce zaniklého historického stavu, včetně rekonstrukce barevnosti, je legitimní, ale ve své podstatě výjimečnou možností. Obecně je vhodné vycházet z dochovaného stavu nebo, je-li existující úprava závadná, z nejmladší hodnotné vrstvy. Velmi důrazně je třeba odmítnout schéma automaticky předpokládající, že před obnovou fasád památky je třeba provést stavebně historický průzkum barevnosti (kvalita průzkumu!, interpretace!) a jeho výsledky uplatnit při obnově. Stavebně historický průzkum má význam sám o sobě pro poznání, které přináší. Důvody pro fyzickou obnovu historické podoby památky však musejí být mnohem silnější než skutečnost, že taková podoba existovala a byla stavebně historickým průzkumem dokumentována. Zároveň platí, že pro případnou rekonstrukci starší podoby včetně rekonstrukce barevnosti musí být předpoklady. Představme si barokní dům, který byl v 19. století nastavěn o dvě patra. Aplikování barokní barevnosti zjištěné stavebně historickým průzkumem na takto změněnou fasádu by vedlo k historicky i architektonicky nevěrohodnému výsledku a nelze je proto doporučit.
V případě poruch je třeba hledat a odstraňovat příčiny, nikoliv pouze čelit následkům. Požadavek respektování souvislostí tak platí nejen pro průzkumy stavebně historické, ale i technické a materiálové. Je-li vadný dešťový svod, nemá smysl zkoumat vlhkost omítky na kterou crčí voda ani navrhovat sanační omítky jako prostředek nápravy. Je třeba opravit svod.
Výše uvedené poznámky je možno formulovat do následujících tezí:
– Dochované historické omítky je třeba důsledně chránit, a to včetně povrchových úprav.
– Fyzické zachování a pohledové uplatnění spolu nesouvisí. Historické omítky a jejich povrchové úpravy je žádoucí zachovat, i když nebudou vidět (budou překryty novou vrstvou).
– Při obnově památek jsou důvody upřednostňovat historicky adekvátní materiály a postupy, to znamená takové materiály a postupy, které jsou pro danou stavbu doloženy, nebo které je možno alespoň předpokládat na základě dobových a regionálních analogií.
– Průzkum je potřebným zdrojem poznání, nikoliv návrhem, co se má udělat.
– Návrh obnovy by měl vycházet z poznání a pochopení celku architektonického díla.
– Technické průzkumy a technická opatření je nezbytné orientovat na zjištění a odstranění příčin poruch. Teprve po zjištění a odstranění příčin poruch je vhodné sanovat následky.
– Není důvod k apriorním návratům k zaniklé historické podobě památek. Rekonstrukce historické podoby včetně rekonstrukce barevnosti je jednou z možností, která v konkrétním případě může, ale také nemusí být vhodná, respektive přijatelná.
– Je zásadní rozdíl mezi pohledovými omítkami a omítkami, jež předpokládají finální krycí úpravu. Skutečnost, zda omítka je či není pohledová, je třeba vždy ověřit a zohlednit v řešení. U pohledových omítek není krycí nátěr přijatelný.
Miloš Solař
Příspěvek byl napsán a přednesen v rámci konference ” Obnova památek 2004 – omítky historických staveb”, kterou pořádala společnost STUDIO AXIS,s.r.o. v březnu 2004 v Praze