Jan Rychlík, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
Otázka úlohy Čechů na Slovensku v letech 1918-1938 byla již za první republiky předmětem sporů a publicistických polemik, které se později dostaly i do historické literatury. Hlavní těžiště sporů se přitom soustředilo na úlohu české inteligence, především veřejných a státních zaměstnanců a učitelů. Na jedné straně byl zdůrazňován jejich přínos pro rozvoj Slovenska, na druhé straně bylo poukazováno na jejich převážně čechoslovakistickou orientaci a především na jejich neúměrný počet. Jisté je, že počet Čechů na Slovensku v meziválečném dvacetiletí podstatně vzrostl.Zatímco při posledním uherském sčítání lidu v roce 1910 bylo v severních župách, odpovídajících ovšem jen velmi přibližně rozloze dnešního Slovenska, celkem 7556 Čechů, v roce 1921 jich bylo již 71 733 a v roce 1930 stoupl jejich počet na 120 926. 1 O osm let později zde zjistil tzv. krajinský soupis ke dni 31. 12. 1938 celkem 77 488 Čechů, 2 avšak toto číslo není přímo porovnatelné s údaji z roku 1930, protože se vztahuje k menšímu území, neboť po Vídeňské arbitráži z 2. 11. 1938 bylo jižní Slovensko připojeno k Maďarsku. I tento snížený počet nicméně představuje desetinásobek stavu z roku 1910. Nárůst počtu Čechů mezi lety 1921 a 1930 přitom nebyl způsoben ani tak příchodem dalších českých úředníků, zaměstnanců a učitelů, ale spíše tím, že se na Slovensko začaly stěhovat rodiny úředníků přišlých hned po roce 1918. Ti totiž původně pokládali své působení jen za dočasné a proto v prvním období jejich rodiny zůstávaly v českých zemích.3 Česká menšina na Slovensku tvořila diasporu a měla kromě toho deformovanou sociální strukturu. Percentuální složení jednotlivých sociálních skupin neodpovídalo složení ani české, ani slovenské společnosti jako celku. Na první pohled vyniká vysoký počet příslušníků inteligence, resp. svobodných povolání. V roce 1930 bylo ve veřejných službách a svobodných povoláních zaměstnáno 50 111 Čechů a dalších 20 652 náleželo k vojsku. K 1. říjnu 1938 bylo na Slovensku zaměstnáno ve státních a veřejných službách 20 541 Čechů.4 I když tento počet byl jistě vysoký, je nutno si uvědomit, že ve stejné době bylo na Slovensku ve státní a veřejné službě zaměstnáno 168 833 Slováků.5 O tom, že bez pomoci českých úředníků by státní správa na Slovensku nemohla po nedostatek slovenské inteligence po roce 1918 nemůže být vůbec pochyb. Tento fakt ostatně až na výjimky6 nezpochybňovala a nezpochybňuje ani ľudácká a neoľudácká historiografie a publicistika. Předmětem kritiky byl pouze údajně zbytečně vysoký počet Čechů ve státní službě na Slovensku. Tak např. ľudácký publicista Konštantin Čulen v roce 1944 napsal: “Je isté, že Slovensko by sa nebolo obišlo bez českej pomoci. To je skutočnosť, na ktorej sa nič nedá meniť. Ale táto pomoc bola príliš silná. Na Slovensko prišlo viac ľudí, než Slovensko potrebovalo.”7 Nedostatek kvalifikovaných úředníků na Slovensku po roce 1918 je skutečně zcela zřejmý: část úředníků odmítla složit služební přísahu novému státu, část utekla do Maďarska, část sice byla připravena sloužit novému státu, avšak neovládala slovenský jazyk. Podle zprávy Ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska (MPS) vypadala situace

následovně: ve finanční správě bylo roku 1917 158 konceptních úředníků, v roce 1919 jen 78, z toho 49 původních, převzatých z uherské správy a 29 Čechů. Finanční ředitelství muselo úřadovat slovensky i maďarsky, protože původní úředníci neznali dostatečně slovenštinu, zejména pak odborné termíny. Účetních úředníků bylo v roce 1917 celkem 269, v roce 1919 jen 149, z toho původních 111, českých 38. Berní úřady převzaly 94 osob, z českých zemí přišlo dalších 66 a neobsazených míst zůstalo 90. Pouze finanční stráž byla zcela česká, ovšem v této souvislosti je nutno si uvědomit, že územím Slovenska před rokem 1918 neprocházel žádný úsek státní hranice Rakouska-Uherska.8 V justici z celkového počtu 563 soudců a státních zástupců u soudů na území Slovenska jich jen asi 50 ovládalo slovenštinu vyhovujícím způsobem. Počet justičních úředníků z Čech, Moravy a Slezska stačil pokrýt pouze asi 1/3 požadovaného stavu.9 Zde byla situace nadto komplikovaná tím, že na Slovensku zůstalo v platnosti uherské občanské i trestní právo, které čeští právníci neovládali. Referát sociální péče měl k dispozici jen 6 slovenských a 20 českých úředníků.10 Podle souhrnné zprávy bylo k dispozici pro doplnění úřednického aparátu z řad slovenské inteligence k dispozici ještě 117 advokátů a kandidátů advokacie a 20 lékařů.11 Obsazování míst z řad místní slovenské inteligence naráželo ovšem na problém: byl o ně malý zájem. Byla totiž špatně placena a v době konjunktury proto slovenská inteligence dávala přednost kariéře v soukromém sektoru. Mezi částí úřednického aparátu kromě toho v prvních letech panovaly i určité obavy, že může dojít k restauraci Uher a návratu maďarského režimu. Při přebírání úředníků někdejšího Rakouska-Uherska se ovšem uplatnil v českých zemích a na Slovensku rozdílný přístup, který měl své kořeny v rozdílech mezi rakouskou a uherskou státní správou. Rakouská část monarchie sama sebe definovala v prosincové ústavě z 21. prosince 1867, která platila až do zániku monarchie, jako mnohonárodnostní stát. Oficiálně nebyl žádný z národů preferován a ústava rovněž neuzákonila žádný státní jazyk. Naopak: § 19 výslovně stanovoval rovnost všech národů i jazyků, přičemž úředním jazykem příslušné země měl být vždy jazyk tam obvyklý.

12 I když praxe nebyla zdaleka tak ideální, možno říci, že správa ve vnitřních Čechách a vnitřní Moravě, tedy na etnicky českém území, byla prováděna českými úředníky. Československá republika tyto úředníky až na výjimky převzala, stejně jako přešli do služby nového státu i Češi zaměstnaní u centrálních úřadů ve Vídni, resp. v jiných částech říše. V Uhrách byl přístup jiný. Snaha přeměnit tento útvar na maďarský národní stát vedla k tomu, že úředník, který se chtěl uplatnit, byl nucen se alespoň navenek hlásit za Maďara. Tím nemá být řečeno, že ve státní správě skutečně pracovali pouze etničtí Maďaři. Naopak, osob nemaďarského, v neposlední řadě právě slovenského původu bylo v uherské správě všech stupňů a kategorií mnoho. Již zmíněný Konštantín Čulen o tom napsal: “Maďari nedávali prednosť írečitým Maďarom po praotcoch pred novopečenými Maďarmi, s menom čerstvo pomaďarizovaným a neraz hovoriacim zle, alebo aspoň so zlou maďarskou výslovnosťou. Pre nich bol rovnocenným Maďarom každý, kto sa za Maďara prihlásil. Rodný list nehral pri prijímaní i kariére (okrem rodových výsad šľachty) nijakú rolu.”13 Vůči těmto “tichým Slovákům” byly ovšem při přebírání do státní služby ČSR stanovena mnohem přísnější kriteria, než při přebírání Čechů. To se týkalo i těch oborů státní správy, které politicky nebyly nijak citlivé. Tak např. zpráva o organizaci veřejného zdravotnictví na Slovensku o tom říká toto: “Pri zriaďovaní zdravotníckej služby bol braný zreteľ vedľa kvalifikácie odbornej aj na kvalifikáciu politickú. Pri zhotovoaní zoznamov lekárov a lekárnikov bola rubrika: politická kvalifikácia, znalosť jazykov. Na konfesiu sme sa nepýtali.”14 Odmítnutí uchazeči a lidé propuštění se pak stali lehkou kořistí ľudácké opozice. Situace se zhoršila za velké hospodářské krize v letech 1929-1933, kdy se prudce zvýšil zájem o místa ve státní službě. Jejich výhodou byla totiž tzv. definitiva. Nová slovenská inteligence však nacházela místa již obsazena. V Československé republice se kromě toho rozšířil systém obsazování míst podle politického klíče. Bez ohledu na proklamovanou “nepolitičnost” státní správy bylo naprosto běžné, že vládní politické strany obsazovali místa ve státní správě podléhající jejich resortu svými straníky. Tímto způsobem např. národní socialisté obsazovali místa na poštách a sociální demokraté u Československých státních drah (ČSD). Uvedený systém nebyl namířen výslovně proti slovenským uchazečům, neboť i oni se dostávali právě skrze něj do státní správy. Protože však vládní strany měli nejvíce členů v Čechách, je zřejmé, že hlavní proud státních a veřejných zaměstnanců přicházel právě odtud. Dalším okruhem uchazečů o místa ve státní správě byli legionáři, kterým zvláštní zákon místa ve státní službě zabezpečoval přednostně. Počet legionářů slovenské národnosti byl ovšem za I. světové války poměrně malý a nepřesáhl 10% celkového počtu. Většina legionářů neměla středoškolské vzdělání, což je předem vylučovalo jak z možnosti stát se důstojníky Československé armády, tak i úředníky státní správy. Na legionáře zbyla proto pouze místa zřízenců a nekvalifikovaných sil státních institucí, jako byli školníci, vrátní apod. I v těchto profesích byli často zaměstnáváni na Slovensku Češi. Skotský slavista Robert William Seton-Watson, který se již před první světovou válkou zajímal o Slováky a zasloužil se o vznik Československa, o tom napsal: “Sudcov, univerzitných profesorov a iných vyšších úradníkov nemožno zo zeme vydupať a kým sa nové slovenské pokolenie nevychová, proste nemožno sa zaobísť bez Čechov, ale toto, celkom prirodzene, nemôže sa vzťahovať na nižších železničných úradníkov a zamestnancov, na vrátnikov.”15 Problém nižších úředníků a pověstných školníků byl v pozdějších letech často propagandisticky využíván, resp. spíše zneužíván, ľudáckou opozicí. Třeba ovšem říci, že počet zřízenců byl malý. Místa byla velmi špatně placena. Charakteristické je, že po 6. říjnu 1938 neměli Slováci o tato místa zájem , takže byl problém je obsadit. Samostatným problémem byla otázka sžití se Čechů s novým prostředím, které bylo často odlišné od toho, které znali. Obvyklá tvrzení ľudácké literatury o protináboženském (rozuměj: protikatolickém) vystupování českých učitelů, je třeba uvést na pravou míru.

České prostředí bylo samozřejmě oproti slovenskému mnohem sekularizovanější a spojení katolické hierarchie s habsburskou dynastií a její podpora Rakousko-Uhersku za první světové války způsobily po roce 1918 v Čechách poměrně široké protikatolické hnutí. V prvních dvou letech se v Čechách najisto počítalo s tím, že bude uzákoněna odluka církve od státu a že bude budováno státní a světské školství.

Byli to ostatně slovenští ľudáci, kteří se spojili se Šrámkovými českými a moravskými katolíky (lidovci) a společnými silami v poslední chvíli prosadili vypuštění odlukového paragrafu z již hotového textu ústavy.16 Je tedy samozřejmé, že tyto nálady přinášela často česká inteligence i na Slovensko. Vláda však proticírkevní boj neiniciovala a od dvacátých let ani nepodporovala. Ve dvacátých letech se naopak vláda snažila najít konsensus s katolickou církví a to především na Slovensku, přičemž v celé věci se osobně angažoval prezident Masaryk, ač sám již v mládí konvertoval od katolicismu k protestantismu.17 Obvinění české inteligence a především učitelů na Slovensku z netolerance k náboženskému cítění slovenského obyvatelstva je tedy značně přehnané a sloužilo především politické propagandě ľudáků. Další okruh problémů byl spojen s používáním slovenštiny českými úředníky a učiteli na Slovensku. Při blízkosti češtiny a slovenštiny a jejich vzájemné srozumitelnosti měla tato otázka ani ne tak praktický, jako spíše čistě politický význam. Jazykový zákon z 29. února 1922 stanovoval jako státní jazyk republiky československé fiktivní “jazyk československý”. ten reálně neexistoval18 a proto zákon v § 4 stanovoval, že “užívajíce jazyka státního, oficiálního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupené, nebo ku království pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku. Slovenské úřední vyřízení k podání českému, nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež se stalo v jazyku podání.”19 Zákonem tedy bylo zavedeno paralelní používání češtiny a slovenštiny na celém území státu, které trvalo po celou dobu existence Československa. Z právního hlediska tak čeští úředníci a zaměstnanci nebyli nuceni učit se slovensky. Povinnost znalosti slovenštiny se vztahovala jen na učitele národních škol. Část slovenského obyvatelstva, a samozřejmě především ľudáčtí autonomisté ovšem chápala používání češtiny jako provokaci. Ľudáci interpretovali § 4 jazykového zákona tak, že Češi mohou používat slovenštinu na Slovensku jen výjimečně, pokud jim to bylo výslovně povoleno.

Argumentovali přitom i tím, že rovněž slovenští úředníci v českých zemích jsou oproti dikci zákona tlakem okolí nuceni používat češtinu.20 Rovněž zemplínský župan Michal Slávik upozornil z vlastní iniciativy 1. června 1922 prezidenta T. G. Masaryka, že v jazykové otázce postupují často čeští úředníci a učitelé zbytečně necitlivě, když demonstrativně hovoří a úřadují česky. Zdůraznil, že tím nahrávají autonomistickým ľudákům. Slávik dále kritizoval jazykový zákon, jehož § 4 považoval ve stávající podobě za nevyhovující. Doporučoval, aby byla českým úředníkům a všem učitelům předepsána povinná zkouška ze slovenštiny a aby jim bylo uložena povinnost vyřizovat slovenská podání slovensky.21 Podobných návrhů bylo více. V roce 1938 navrhl nakonec slovenský agrární poslanec Ján Ursíny jménem Akčního výboru slovenských koaličních (=vládních) poslanců změnu § 4 jazykového zákona, v tom smyslu, že “na Slovensku úradným jazykem je slovenčina a v Čechách a na Morave čeština, pričom podania na úrady na Slovensku v reči českej a v Čechách a na Morave v reči slovenskej majú byť považované za podania v úradnom jayzku a nemôžu byť odmietnuté.”22 Tento princip se nakonec realizoval v poněkud pozměněné podobě v období druhé republiky.

23 Resortní ministerstva v meziválečném období občas nabádala své úředníky a zaměstnance na Slovensku, aby se naučili slovensky, nebo alespoň používali slovenštinu v písemném styku. Po volbách v roce 1925, ve kterých ľudáci na Slovensku zvítězili, začal předseda vlády Antonín Švehla sondovat možnost přibrat Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu do vlády. Jednání nebyla ovšem vedena přímo a nemáme o nich konkrétní písemné záznamy. Jedním ze Švehlových slibů bylo i ujednání o zastavení překládání českých úředníků na Slovensko a stanovení zásady, podle které měl mít na Slovensku přednost slovenský uchazeč. Švehla zároveň slíbil, že vydá pokyn, aby čeští úředníci na Slovensku úřadovali slovensky. V roce 1927, když HSĽS vstoupila do vlády tzv. panské koalice, vydala resortní ministerstva skutečně nový závazný interní pokyn v tomto směru.24 Svůj význam i jmenování exponenta ľudové strany Jána Drobného krajinským prezidentem po zavedení zemského zřízení. Drobný se snažil rozmístit příslušníky své strany do státní správy, čímž byl posílen slovenský živel a současně dbal na to, aby i Češi používali slovenštinu. Změny se ovšem netýkaly armády a četnictva, které podléhaly prostřednictvím sborových velitelství, resp. zemského četnického velitelství přímo ministerstvům obrany a vnitra v Praze. Přitom právě na Slovensku byl velký počet českých vojáků a četníků. Mnozí úředníci a zejména učitelé se také skutečně česky naučili, i když na druhé straně např. čeští profesoři na Komenského univerzitě nadále demonstrativně přednášeli česky. Mnoho učitelů se slovenským prostředím zcela srostlo.

Pavol Čarnogurský, který měl v období autonomie Slovenska jako referent Ministerstva školství Slovenské krajiny na starosti právě odsun českých učitelů, a který tedy jistě neměl důvod situaci nějak idealizovat v český prospěch, o tom později napsal: “Pritom (= při propouštění českých učitelů a učitelek) sa však ukázalo, že mnoho českých učiteľských síl bol tak životne zrastených so slovenským prostredím a slovenskou školou, ako zďaleka nvedeli dokázať mnohí príslušníci slovenského národa. Mladé učiteľky Češky, ktoré strávili najkrajšie roky svojej mladosti na odľahlých podpolianskych lazoch nielen v kvalitnej učiteľskej práci za veľmi sťažených podmienok, sa nevedeli rozlúčiť s pôsobiskom, na ktorom sa po roky udržoavali len vypätým idealizmom. A hoci preložením zo Slovenska do Čiech sa dostávali na výhodnejšie miesta, nechceli opúšťať svoje slovenské lazy a zapadliská.”

Celkově vypadala situace podle zprávy pro prezidentskou kancelář takto: k 1. prosinci 1930 bylo ve službách státní pošty zaměstnáno 10 995 Slováků a 4164 Čechů, u ČSD 78 317 Slováků a 14 097 Čechů, v soudnictví a státní správě 26 207 Slováků a 23 862 Čechů, ve školství a výchově 15 840 Slováků a 4030 Čechů, u vojska (zřejmě v kategorii vojáků a gážistů z povolání a v další službě, nikoliv tedy včetně vojáků základní služby) 2034 Slováků a 8194 Čechů. Ľubomír Lipták uvádí k roku 1934 následující

čísla: ze 77 okresních náčelníků na Slovensku 62 Slováků, z 1234 obecních notářů 1002 Slováků, přičemž celkově bylo zaměstnáno ve státní správě na Slovensku zaměstnáno 3191 Slováků, 1581 Čechů, 267 Maďarů a 82 Němců. Pohled na Čechy na Slovensku by nebyl úplný, kdybychom se nepokusili analyzovat také postavení českého obyvatelstva zaměstnaného v soukromém sektoru. Třeba říci, že ke studiu postavení této sociální skupiny máme mnohem méně dokladů, než je tomu u Češích zaměstnaných ve státní správě. Spojením s českými zeměmi se slovenský průmysl stal méně konkurence schopným, protože ztratil ochranu., které mu v rámci Rakouska-Uherska poskytovaly uherské zákony. Proto na Slovensku nebyl velký prostor pro rozvoj hospodářského podnikání, ve kterém by se masověji mohla uplatnit česká technická inteligence. Na Slovensku ovšem působili čeští odborníci a mistři ve slovenských závodech, zejména pokud šlo o pobočky českých podniků. Zcela zanedbatelný byl počet českých rolníků a statkářů na Slovensku. Před rokem 1918 čeští vlastníci půdy na Slovensku až na výjimky vůbec nebyly a z pozemkové reformy z roku 1919 získali na Slovensku příděl především Slováci. Ti se také především podíleli na kolonizaci jižního Slovenska, jejímž cílem bylo narušit kompaktní maďarské osídlení. Na území jižního Slovenska, které podle Vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 připadlo Maďarsku, bylo podle údajů ministerstva zemědělství pouze 970 českých přídělců či jiných vlastníků, zatímco na zbytku slovenského území bylo po 14. březnu 1939 pouze 209 statkářů a rolníků s protektorátní příslušností. Přes některé negativní jevy a spory nelze jako celek hodnotit činnost Čechů a především pak slovenské inteligence na Slovensku negativně. Především čeští pedagogové se zasloužili o vybudování fungujícího vzdělávacího systému ve slovenském jazyce a to na všech stupních, od obecné školy až po univerzitu. Češi se tak významnou mírou přičinili o kulturní rozvoj Slovenska, který byl v meziválečném dvacetiletí jistě velký. 1 BOHÁČ,A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, č. 4-5, s. 183-190. 2 Územie a obyvateľstvo Slovenskej republiky. Bratislava 1939, s. 8-11. 3 Čeští úředníci na Slovensku dostávali zpočátku zvláštní diety, na Slovensku posměšně nazývanými “koloniálním příplatkem”. Již z toho je vidět, že je mateřské úřady považovaly vlastně za úředníky na služební cestě, resp. úředníky dočasně přeložené. Otázka diet byla příčinou sporů mezi českými a slovenskými úředníky, protože druzí je jako “domácí” nedostávali. 4 BOHÁČ,A.: cit. práce, s. 183, ČULEN, K.: Česi a Slováci v štátnych službách ČSR. Bratislava 1944, s. 215. 5 V roce 1994 vyšlo v nakladatelství Ivana Štelcera v Trenčíně 2. vydání této knihy . Obálka 2. vydání včetně názvu Česi a Slováci v štátnych službách ČSR je převzata z prvního vydání z roku 1944, avšak na titulní straně je název uvedený jako Slováci a Česi v štátnych službách ČSR (výše uvedený údaj je tam na s. 179). 6 BOHÁČ,A.: cit. práce, s. 183. 7 Českou pomoc jako zcela nežádoucí a zbytečnou odmítal pouze gardistický radikál Karol Murgaš – viz jeho knihu Národ medzi Dunajom a Karpatmi. 2. vyd., T. S. Martin 1940, s. 37. 8 ČULEN, K.: Slováci a Česi., s. 29. 9 Archiv Ústavu T.G. Masaryka (AÚTGM), f. MA, Slovensko, k. 1, fasc. 1, zpráva Ľudovíta Medveckého. V současné době probíhá v AÚTGM přečíslování krabic. Materiál týkající se meziválečného období je řazen do fondu MA-R

(Masaryk-republika) a krabice jsou číslovány průběžně. Signatury a čísla fasciklů zůstávají nezměněny. Čísla krabic uvedená v této studii vycházejí z původní manipulace, která existovala v době mého archívního výzkumu. Tamtéž, zpráva Ivana Dérera. 10 Tamtéž, zpráva Emanuela Lehotského, č. 3334/19 Sp. 11 Tamtéž, souhrnná zpráva Milana Ivanky. 12 Základní zákon říšský, č. 146/1867 ř. z. 13 ČULEN, K.: Slováci a Česi., 2. vyd., s. 15. 14 AÚTGM, f. MA, Slovensko, k. 1, zpráva Referátu pre verejné zdravotníctvo. 15 SETON-WATSON, R. W.: Slovensko kedysi a teraz. Praha 1931, s. 34. 16 BROKLOVÁ, E.: První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru. Dokumenty Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, Praha 1992, dok. 14, s. 156-159. Viz též Karol Sidor: Slovenská politika na pôde pražského snemu 1918-1938. I., Bratislava 1943, s. 55-63. ŹAÚTGM, f. MA, Slovensko, k. 4., fasc. 16 – katolická církev. 17 V důvodové zprávě k zákonu se říká, že “společným označením oficiálního jazyka nechce ústavní výbor stanoviti nějaký nový pojem filologický, nýbrž užívá souborného označení, jež považuje za nutné a důležité ve prospěch státu a myšlenky, která tomu slouží za základ.”

Viz: Archiv Parlamentu ČR, f. RNS, tisky k předlohám zákonů 1920, tisk 2442, s. 3. Srv. František Weyr: Československé právo ústavní. Praha 1937, s. 285-286. 18 Zák. č. 122/1920 Sb. Zákon se jinak především zabýval používání jazyků národnostních menšin. Ty bylo možno používat v úředním styku paralelně s češtinu a slovenštinou tam, kde podle posledního sčítání lidu tvořila příslušná menšina alespoň 20% obyvatelstva. Porovnej též vládní nařízení č. 17/1926 Sb. ŹSlovenský historik Róbert Letz ve své práci Dejiny slovenskej ligy na Slovensku 1920-1948 (Matica slovenská, Martin 2000) tvrdí, že slovenští úředníci nemohli vůbec v českých zemích používat slovenštinu, protože české okolí by to nestrpělo (cit. dílo, s. 159). Toto tvrzení ovšem neopírá o žádné důkazy. Osobně si myslím, že rychlá asimilace Slováků v českých zemích a především používání češtiny slovenskými úředníky v Čechách a na Moravě bylo prostě důsledkem přirozeného asimilačního tlaku českého prostředí. Ten byl – pokud uvážíme malý počet Slováků, jejich rozptýlenost a blízkost češtiny a slovenštiny – pochopitelně velmi silný. AÚTGM, f. MA, Slovensko, k. 1, fasc. 2, č. D 3689/22. 19 Ján Ursíny: Z môjho života.Príspevok k vývoju slovenskej národnej myšlienky. Matica slovenská – Ústav T. G, Masaryka, Martin 2000, s. 116. Nařízením slovenské autonomní vlády č. 6/1938 úr. n. (úradných novín) byla slovenština vyhlášena za výhradní úřední jazyk na Slovensku. Ústavní zákon č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenska (část II, § 2, odst.
2) sice ponechal slovenštinu jako výhradní úřední jazyk na Slovensku, doplnil však tuto zásadu v tom smyslu, že osoby a úřady z českých zemí mohou používat ve styku s úřady na Slovensku český jazyk a o používání jazyků národnostních menšin platí i na Slovensku ustanovení jazykového zákona č. 122/1920 Sb. V českých zemích zůstal jazykový zákon z roku 1920 v platnosti včetně v plném rozsahu. 20 Archiv Národního zemědělského muzea (ANZM), Praha, pozůstalost Otokara Kokeše. Srv. též KRAMER, J.: Slovenské autonomistické hnutie 1918-1928. Bratislava 1962, s. 361. 21 Päť rokov slovenského školstva. Bratislava 1944, s. 191. 22 ČULEN,K.: Česi a Slováci. 2.vyd., s. 141. Slovenský agrárník Ján Ursíny zaznamenal ve svých pamětech následující případ: “Keď sa kládol základný kameň akademického domova Lafranconi, na tejto slávnosti bol prítomný i prezident Dr. Beneš, ktorý prehovoril po slovensky. Na jeho prejav reagoval rektor univerzity, ak sa nemýlim, bol to Dr. Bušek, po česky. I tento dokázal, ako bagatelizuje a neuznáva slovenčinu. Bola to zrejmá snaha znehodnotiť slovenčinu v očiach našej študujúcej mládeže a získať ju pre vyspelejšiu češtinu. Docielili však pravý opak. Mládež nám týmto priamo vháňali do vôd autonomistických a protičeských.” Ján Ursíny: Z môjho života. Matica slovenská – Ústav T. G. Masaryka, Martin 2000, s. 45. 23 ČARNOGURSKÝ,P.: 6. október 1938. Veda, SAV, Bratislava 1993, s. 205-206. 24 AÚTGM, f. MA, Slovensko, k. 1, fasc. 5, vnitropolitická situace na Slovensku 1933-1934. 25 LIPTÁK, Ľ.: Slovensko v 20. storočí. Bratislava 1968, s. 129. K tomu viz Jan Rychlík: Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914-1945. Academic Electronic Press, Bratislava 1997, s. 93-98. Tam viz i odkazy na další literaturu. 26 Podrobněji viz RYCHLÍK, J.: Pozemková reforma v Československu v letech 1919-1938. In: Vědecké práce Zemědělského muzea, 27, 1987-1988, s. 127-148. Týž: Sociální a národnostní dimenze československé pozemkové v mezinárodním kontextu. In: Československá pozemková reforma 1919-1935 a její mezinárodní souvislosti. Uherské Hradiště 1994, s. 43-50. 27 Státní ústřední archív Praha (SÚA), f. Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu (PÚČM), i. č. 175, k. 245, č. 14418. 28 SÚA, f. PÚČM, i. č. 176, k. 241, č. 14420. Viz též RYCHLÍK, J.: Pozemková reforma z let 1919-1935 a změny v pozemkové držbě za druhé světové války. In: Československý časopis historický, 37, 1989, č. 2, s. 102. 29 Podrobněji viz MLYNÁRIK, J.: Českí profesori na Slovensku. Praha 1994. 30 KOVÁČ, D.: Dějiny Slovenska. Nakladatelství Lidových novin, Praha 1998, s. 195-200.

Zdroj: SNM-EM