Spojení „muzeum a změna“ v názvu konference AMG připravené v roce 2003 otevírá různé možnosti, vždy však vybízí k porovnání stavu v průběhu času. Srovnáme-li česká muzea současnosti a koncem 80. let minulého století, snad nejviditelnější pozitivní změnou je pokračující vnitřní strukturování muzejního světa.Vznikají dříve neexistující muzea soukromá, firemní a komunitní, muzea zřizovaná občanskými sdruženími, objevují se nová tematicky úzce profilovaná muzea. Podobně rozmanitá, ba dramaticky rozdílná je i kvalita služeb a přínosů, které různé instituce označované jako „muzeum“ přinášejí svým návštěvníkům. Tato vzrůstající diverzita zdejšího muzejního sektoru varuje před generalizacemi na adresu českých muzeí a objektivně ztěžuje pokus o shrnutí jejich stavu a perspektiv. Přesto se domnívám, že takové globálnější reflexe jsou potřebné a to nikoliv jen v ose časového vývoje, který přece jen skýtá více příležitost k diagnostice pozitivních změn, ale též pokusem o srovnání situace českých muzeí s jejich protějšky v jiných vyspělých státech. O reálném stavu muzeí poskytuje takové srovnání v konkrétním historickém momentu mnohem relevantnější informace než bilance domácího vývoje v ose časového vývoje. Co zjistíme?

Zatímco jinde ve světě a to nejen v USA či Japonsku, ale také v Británii, Německu, či zemích srovnatelné velikosti jako Rakousko, Portugalsko nebo Irsko se stavějí nové, často až příliš spektakulární muzejní budovy, které dodávají muzeím novou tvář a atraktivitu, u nás v lepším případě dochází na rekonstrukce a renovace stávajících budov. Kumulativní návštěvnost českých muzeí a galerií, která v roce 2001 dle oficiálních údajů dosáhla 9 354 000 návštěvníků sice mírně stoupá, ale v přepočtu na počet obyvatel zůstává několikanásobně pod úrovní obvyklou ve většině srovnatelných zemí. Součet akvizičních rozpočtů všech českých muzeí se pohybuje nejen v řádu tisíciny k akvizičním rozpočtům amerických muzeí a desetin procenta rozpočtů britských či německých muzeí, ale – co horšího – je pouhým zlomkem odhadovaných ročních příjmů organizovaného zločinu v ČR z nelegálního obchodu s kulturním dědictvím. Zatímco mzdy muzejních pracovníků ve srovnatelných zemích dosahují průměru odměn ve veřejné správě i průměrné mzdy dotyčné ekonomiky, zdejší muzejní pracovníci patří k nejhůře placené síle v rámci veřejného sektoru a jejich mzdy ani zdaleka nedosahují úrovně průměrně mzdy v zemi Druhou tvář tohoto stavu ovšem představuje nízká produktivita práce v českých muzeích. Komplexnější srovnání českého muzejního prostředí a jeho zahraničních protějšků by nutně vyplnilo celý prostor tohoto příspěvku a muselo by zmínit i zarážející nedostatek reflexe (a neochoty k takové reflexi) nad stavem českých muzeí. Co je příčinou těchto a dalších problémů a deficitů, které charakterizují současnou situaci českých muzeí?

Většina pracovníků muzejního sektoru by za primární příčinu celkově neutěšeného stavu českých muzeí patrně označila nedostatek finančních prostředků. „Zoufale nám chybějí peníze“ říká v jednom z prvních rozhovorů po svém jmenování do funkce nový ředitel Národního muzea a tato slova, která v nesčetných obměnách rezonují nejen uvnitř muzeí, ale též v médiích se zdají více než co jiného ztělesňovat realitu českého muzejního světa. Nedostatečné finanční zajištění je ovšem definujícím atributem celého sektoru veřejných služeb prakticky všude ve světě a rétorika „nedostatku“, „deficitu“ či přímo „krize“ je trvalou součástí diskurzu o muzeu (a šířeji kulturních institucích) a to i tehdy a tam kde takové instituce evidentně prosperují. Dlouhodobé problémy financování muzeí se znovu vynořují po letech optimismu i v prostředí severoamerických a západoevropských muzeí, kdy globální pokles cestovního ruchu po událostech v září 2001 jen urychlil narůstající problémy s udržitelným rozvojem muzejního sektoru. Tyto skutečnosti ovšem politikům a komentátorům umožňují bagatelizovat fiskální problémy muzeí, odbývat je s poukazem na to, že kulturní instituce jako muzea se jednoduše vyznačují generickou tendencí ke stěžování, že nemohou být ve svých požadavcích nikdy uspokojena, a hned v zárodku svádět diskusi jiným směrem. První otázka, která se v této souvislosti nabízí je tedy evidentní: je ono obecné přesvědčení že „nám zoufale chybějí peníze“ reálným vyjádřením stavu zdejšího muzejního sektoru nebo spíše součástí této rétorické výbavy kulturního světa, vyjádřením pocitů, jež jsou sice autentické, nicméně nemají prokazatelný reálný podklad? Odpověď je stručná: česká muzea jsou vskutku objektivně charakterizována hlubokou mírou podinvestování a chronickým deficitem operačních i rozvojových zdrojů. Tato latentní nedostatečnost sice může být výsledkem podobných mechanismů jako cyklické fiskální propady muzeí v západoevropských zemích (při absenci vlastních kapitálových zdrojů má deficit muzejních financí de facto strukturální povahu), avšak dopady jsou nesrovnatelně horší – podobně jako omezení přísunu živin, ač způsobené fyziologicky stejným mechanismem bude mít mnohem závažnější dopady na již podvyživený organismus než organismus relativně saturovaný. Míra fiskální soběstačnosti, tj.objemu prostředků získaných vlastní činností je přitom u českých muzeí relativně vysoká, srovnatelná s muzei v západní Evropě a v daných legislativních podmínkách, které vytvářejí objektivní bariéry proaktivnímu ekonomickému chování i racionálnímu hospodaření, dosáhla hranice svých možností. Toto chronické podinvestování českých muzeí, jakkoliv je často vnímáno jako prvotní příčina problémů a neduhů zdejších muzeí však má své vlastní příčiny. Samo o sobě je důsledkem marginální role, kterou muzeum jako instituce a specifické kulturní médium v soudobé české společnosti zaujímá a jež – dle mého názoru – je zřetelně okrajovější než pozice muzeí v jiných vyspělých zemích.

Vědomí této okrajovosti není samoúčelné – především by mělo český muzejní svět zbavit iluze, že stávající nedostatek je toliko dočasným odrazem stavu léta devastované a stále chudé společnosti, jejíž ekonomika musí nejdříve saturovat bezprostřednější potřeby a deficity a že s jejím zvyšujícím se výkonem a rostoucím bohatstvím země postupně dojde i na uspokojování potřeb kulturních organizací
jakými jsou muzea. Půl druhé dekády po zásadních společenských změnách a tváří tvář reálným politicko-ekonomickým tendencím je to pouze zbožné přání. I letmá analýza stavu veřejných financí a perspektivy ekonomického rozvoje této země jasně ukazují, že v České republice budou i nadále potřeby veřejného sektoru, či tzv. morálně zdůvodnitelné potřeby (kam můžeme řadit i muzea) strmě narůstat a vysoce převyšovat dostupné prostředky veřejných i soukromých zdrojů a to i v případě optimálních scénářů ekonomického růstu. Prudce rostoucí deficity veřejných financí, které se rychle stávají největším politicko-ekonomickým problémem České republiky si vynutí i od zdejší politické reprezentace, charakterizované neochotou k systémovým řešením problémů, poměrně radikální úspory výdajů veřejných rozpočtů. Alokování těchto zdrojů tak bude nadále primárně závislé na pociťované společenské relevanci a váze jednotlivých výdajových položek a ovšem i lobbistické síle a váze s nimi spojených aktérů. V nejbližších patnácti letech tak můžeme očekávat v lepším případě stagnaci objemu veřejných výdajů vynakládaných na kulturu.

Pohybujeme se tedy v bludném kruhu. Ještě jednou použijme Národní muzeum jako metaforu celého muzejního sektoru u nás. Jeho ředitel při nástupu do funkce své hlavní dilema ve zmíněném rozhovoru charakterizoval takto: „Muzeum se uzavřelo do banální šedivosti…. Jenže když je muzeum šedivé, tak sem peníze nikdo nedá. A když nemáme peníze, tak se obtížně podaří tu šeď přebarvit.“ Ředitel muzea zde mluví především o penězích sponzorů, ale analogicky se situace projevuje i k vztahu k zdrojům veřejným: politici jsou schopni uvažovat spíše o miliardové investici na prodloužení pražského metra k plánované hokejové hale v níž se uskuteční za dva roky mistrovství světa, než o řádově stejné investici na rekonstrukci Národního muzea. Akciová společnost provozující loterijní hru má v České republice takovou lobbistickou sílu, že dosud úspěšně blokuje pokusy ministrů kultury na vytvoření nové loterie, která by generovala další zdroje pro kulturní instituce jak je obvyklé v řadě evropských států. Takto by bylo možné pokračovat uváděním mnoha dalších příkladů, podstata je však zřejmá: z marginálního významu muzeí a sbírkových institucí pro tuto společnost bohužel vyplývá nejen jejich zbytkové financování, ale i nedostatek zájmu a politické vůle k realizaci legislativních opatření jež by kulturním institucím umožnily alespoň zčásti se vymanit ze svěrací kazajky zcela nedostatečných veřejných zdrojů a proměnit parametry svého vztahu s veřejností. Jak je dobře známo, přes léta se vlekoucí diskuse se dosud nepodařilo prosadit ani transformaci státem řízených muzeí jako příspěvkových (rozpočtových) organizací, jakkoliv sama tato transformace byla často nesprávně chápána jako pouhé „odstátnění.“ Dlouhodobé řešení současného stavu českých muzeí a naděje na jejich rozvoj přitom předpokládá především nalezení a prosazení způsobu ekonomicky udržitelného financování a reprodukce, tj. odstranění strukturálních příčin deficitu), což je v rámci stávajícího modelu nemožné. Předpokládá to ochotu k radikálnějším – ve světě však vyzkoušeným nebo zvažovaným – řešením, zahrnující taková opatření jako privatizace provozních aspektů (samozřejmě nikoliv sbírek a budov), či kapitalizace muzeí a dalších kulturních institucí – tj. jejich vybavení kapitálovou jistinou, z jejichž výnosů by byly kryty alespoň základní provozní náklady.

Kde se však toto marginální postavení muzea ve společnosti vzalo? Zajisté není apriorní daností, nebo výsledkem samohybných dějinných procesů, ale spíše důsledkem konkrétního chování a akcí jednotlivých aktérů. Je tedy důsledkem nepochopení a nezájmu politické reprezentace nového státu? Je odrazem nekulturnosti veřejnosti, orientované dominantně na uspokojování svých materiálních potřeb a nenáročné trávení volného času? Zčásti nepochybně ano. Svou roli zde určitě hraje zarážející neschopnost politických a ekonomických elit České republiky vnímat sféru kultury jako jeden ze zdrojů sociálního a ekonomického rozvoje společnosti a z toho vyplývající pokračující znehodnocování kulturního kapitálu České republiky, na něm jsem opakovaně upozorňoval. Právě tak lze poukázat na řadu dosavadních polistopadových ministrů kultury, které – přes jejich rozdílnosti a osobní nebo politické kvality – spojuje vzácná neschopnost artikulovat a obhajovat společenskou a ekonomickou roli kultury a prosadit adekvátnější míru financování pro svůj resort. Na současném stavu českých muzeí se velmi negativně odráží i absence koncepční činnosti Ministerstva kultury vůči muzejnímu resortu v celém diskutovaném období. „Minimalistický“ způsob řízení ze strany ministerstva kultury, na jedné straně rezignuje na aktivní činnost, tam kde je jeho role nezastupitelná, s tím, že nechce zasahovat do pravomoci konkrétních institucí, aby na druhé straně o to více bezprostředně ovlivňovalo jejich řízení prostřednictvím fiskální politiky i různých direktiv. Tento alibistický postoj vynikne srovnáním s aktivitou analogických úřadů kupř. ve Velké Británii, Nizozemí, skandinávských státech, či spolkových zemích Německa, kde ministerstva kultury velmi aktivně a úspěšně vytvářejí příznivý rámec pro rozvoj muzejního sektoru, ale na druhé straně i účinný tlak na jeho efektivitu – aniž by byrokraticky zasahovala do řízení jednotlivých institucí.

Marginalita současného postavení českého muzea je však samozřejmě především důsledkem mizivé společenské poptávky po něm. Obecné vzorce kulturní spotřeby a trávení volného času charakterizující globální společnost tzv. vyspělých zemí skrývají i významné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Na několikanásobně nižší návštěvnost muzeí v ČR přepočtu na počet obyvatel ve srovnání s řadou jiných zemí jsme již upozornili. Zjistíme-li kupř., že otevření nového hypermarketu se zlevněnou elektronikou přiláká za jeden den 25, 000 lidí, což je více než celoroční návštěvnost kupř. Galerie moderního umění v Hradci Králové nebo Galerie v Liberci, máme určité opodstatnění k názoru, že vzdělanostní a kulturní úroveň českého obyvatelstva není plně srovnatelná s národy jiných vyspělých zemí.

Ano, můžeme legitimně konstatovat, že česká společnost počátkem 21. století a její představitelé obecně nedoceňuje význam muzea jako kulturního fenoménu, nechápe co pozitivního ji mohou přinášet.Vnímá je pohledem Adornovy metafory o muzeu jako mauzoleu – především jako depozitáře mrtvých věcí, pro které nenachází adekvátní roli v přítomnosti. Chápe muzea nikoliv jako místa kde lze získat vědomosti, dovednosti či hodnoty užitečné v každodenním životě, ale ani zajímavou a žádoucí formu oddechu, odpoutání a zábavy, ale především jako strážce tradice, kterou z povinnosti musíme nějak zajistit – ovšem až tím co zůstane po rozdělení společensky naléhavějších potřeb. Z tohoto úhlu pohledu dokonce můžeme formulovat názor, že úroveň financování českých muzeí v zásadě odpovídá míře jejich pociťovaného přínosu, tomu co se od nich očekává a žádá. Pokud společnost vnímá muzea především jako závazek vůči minulosti, nikoliv jako investici do přítomnosti a budoucnosti, pak dnes poskytuje vcelku adekvátní prostředky na jejich existenci v takovém smyslu – tj. na základní reprodukci muzeí jako depozitářů minulosti. Je však takové vnímání a z něho vyplývající praktické jednání výlučně chybou této společnosti a jejích elit? Soudím, že nikoliv, za své okrajové postavení ve společnosti si dle mého názoru může stejnou měrou sám zdejší muzejní svět a muzejní komunita.

Ptáme-li se po důvodech nesrovnatelně lepší situace muzejního sektoru v řadě okolních zemí, nehledejme odpověď pouze ve skutečnosti, že tamní ekonomiky jsou výkonnější, politické elity kompetentnější a obyvatelé kulturnější – jakkoliv i to hraje určitou roli. Příčiny je třeba spatřovat daleko spíše v tom, že světová muzea v uplynulých třech dekádách v různé míře dokázala reflektovat měnící se sociálně-ekonomicko-kulturní kontext své existence: makroekonomickým rámcem počínaje, přes změny v sociální skladbě a hodnotové orientace různých vrstev obyvatel, aspirace a potřeby mecenášů a společenských elit, kontinuální proměny vzorců trávení volného času a spotřeby hmotných i symbolických statků, po dopad nových technologií a řadu dalších faktorů, reagovat na tyto skutečnosti a profilovat se tak aby muzeum více odpovídalo na reálné společenské potřeby i zájmy svých klientů. Stručně, tamní muzea dokázala sama sobě vytvořit společenskou poptávku. Tento vývoj bývá někdy zjednodušeně popisován jako změna důrazu činnosti muzea od „objektu“ k „návštěvníkovi“, můžeme jej však vnímat i jako aktuální variantu tradičního problému demokratizace muzea.

Podívejme se alespoň na dvě okolnosti tohoto procesu. Za prvé, mnohá světová muzea se naučila nezakládat svůj požadavek na adekvátní díl veřejných i soukromých zdrojů na morálním apelu, neberou svůj společenský přínos za samozřejmý a evidentní, nýbrž akceptovala logiku provázející alokování zdrojů v prostředí postindustriální globalizované ekonomiky. Zejména veřejná muzea – stejně jako další instituce a služby veřejného i nonprofitního sektoru – ve vzrůstající míře přijímají étos tzv. zodpovídatelnosti (accountability) – jsou schopna společnosti srozumitelně doložit jaké přínosy ji přinášejí a jak efektivně zhodnocují prostředky, které spotřebovávají. Otázky zodpovídatelnosti a efektivnosti institucí veřejného a nonprofitního sektoru se stále výrazněji odrážejí v kulturních institucích nejen v USA, nebo Anglii, ale dnes stále více i v zemích s nám bližšími kulturně-společenskými tradicemi jako je Německo nebo Rakousko. Muzea jsou typickým příkladem institucí, které poskytují společnosti obtížně kvantifikovatelné statky a jejich poslání je typicky časově neohraničené a proto – jak upozorňuje Peter Drucker mají generickou tendenci neklást velký důraz na výkonnost a výsledky. Ekonomická a politická teorie i praxe učinila v uplynulém období, v kontextu snah o větší efektivitu veřejného sektoru, obrovský pokrok v definování konkrétních výstupů, výsledků a přínosů veřejných služeb, kde mírou úspěšnosti samozřejmě nemůže být zisk jako je tomu u komerčního podniku. Kromě toho, že muzea jsou vystavena takovému tlaku zvnějšku, ze strany svých zřizovatelů se tak v evropských muzeích i uvnitř institucí samých stále více rozšiřují systémy řízení převzaté z podnikové sféry: metody plánování, periodického interního hodnocení, používání výkonnostních indikátorů a jiných forem prokazování výsledků činnosti a zejména soustavné zaujetí měřitelností a kvalitou výstupů práce muzea pro veřejnost. Téměř před deseti lety jsem v upozornil na aktuálnost takového modelu pro česká muzea, avšak s výjimkou kosmetických změn (kupř. řada muzeí začala vydávat výroční zprávy), nedošlo v této oblasti k žádnému pokroku. Podceňovány jsou i klasické kvantitativní indikátory, jakým je návštěvnost muzeí, tím méně se objevují snahy o zavedení vzájemně kompatibilních systémů a indikátorů hodnocení a výsledků. Odpor k přijetí modelu zodpovídatelnosti a celková neefektivnost je samozřejmě společná celému sektoru služeb a veřejných institucí v České republice. Při absenci jakéhokoliv tlaku zvnějšku a impulsů ze sféry veřejné politiky na větší efektivitu činnosti a transparentost vynakládání veřejných prostředků by bylo zřejmě nerealistické očekávat, že by se muzea sama od sebe vydala touto cestou.

Za druhé, muzeum jako instituce a médium v průběhu posledních třech dekád prochází dalekosáhlou proměnou své identity. Snad nejvíce je to patné v případě muzeí umění. Muzea dnes patří k nejvíce navštěvovaným a nejpopulárnějším destinacím na stále nemilosrdnějším trhu trávení volného času. Důsledkem této popularity je fakt, že muzeum kromě svého klasického poslání dnes běžně vykonává řadu dalších funkcí: bývá symbolem aspirace měst a národů či svého zakladatele a patrona, zhmotněním občanské pýchy a identity, symbolem a současně jedním z motorů ekonomické revitalizace a regenerace měst, a rozvoje cestovního ruchu, instrumentem sociální změny a soudržnosti a výrazným médiem edukačního působení. Tyto nové role a funkce jsou od muzeí často explicitně vyžadovány jejich zřizovateli a patrony a i tradiční muzea jsou nucena redefinovat svoji roli na průsečíku velmi komplexních politicko-ekonomicko-sociálně-estetických a edukačních rolí. Kupř. ve Velké Británii se od muzeí stále více očekává, že budou fungovat jako nástroj „sociální koheze a regenerace a společenské změny.“ Tato proměna identity muzea a rozšíření jeho funkcí samozřejmě není jednoznačně pozitivním jevem, vyvolává i nové problémy a generuje tenze – konkrétní muzea pak za svůj úspěch mohou platit i reálnou cenu. Hodně a zcela legitimně se tak kupř. diskutuje o nebezpečí, že nové instrumentální funkce, které si společnost navykla od svých muzeí vyžadovat se někdy rozvíjejí na úkor jejich základních funkcí.

Jakým způsobem jsou tyto dlouhodobé vzorce vývoje muzeí relevantní pro česká muzea? V principu není důvodu, proč by i česká společnost nemohla s muzeí začít spojovat některé z výše jmenovaných očekávání a rolí a postupně jim tak začít přisuzovat větší společenskou váhu, jež by se odrazila jak v možnostech financování, tak kupř. v ochotě k provedení nutných legislativních změn a dalších podmínek pro adekvátnější rozvoj. Jakým způsobem si však muzea mohou vytvořit větší společenskou poptávku a zájem o své služby? Především hlubokou a soustavnou reflexí a zaujetím jednak pro produkt, který muzeum (obecně, ale i každá konkrétní instituce specificky) poskytuje, jednak pro svého návštěvníka.

Podstatou unikátní nabídky – jedinečného produktu – který muzeum nabízí je možnost vnímání dvoj a trojrozměrných originálních zobrazení a artefaktů – exponátů. Takové vnímání, jak výsledky četných návštěvnických průzkumů naznačují, může pro konkrétního návštěvníka mít podobu příjemně strávené chvíle, získání nových vědomostí, rozšíření životní zkušenosti, ale stejně tak i nudného či dokonce nepříjemného zážitku. Spíše výjimečně pak ústí v hluboký spirituální prožitek, pocity ohromení, údivu, pocit naplnění niterné potřeby nebo skvělé zábavy. Podoba a výsledek tohoto vnímání v muzeu je podmíněna především kulturní a vizuální kompetencí každého diváka – tj. jeho schopností proměnit vnímání exponátů v nějakou formu pozitivně cítěného prožitku a zkušenosti. Kulturní kompetence, kterou muzeum vyžaduje není obecně velká a je negativně ovlivňována novými vizuálními technologiemi a soudobou vizuální kulturou v níž žijeme.

Protože návštěva muzea je jen zcela výjimečně naplněním nějaké existenciální nutnosti, ale téměř vždy je pragmatickou volbou z mnohostranné nabídky možností trávení volného času a uspokojování osobních potřeb je logické, že lidé investují svůj omezený čas a prostředky do takových aktivit, kde očekávají nějaký reálný přínos. Pro velkou většinu populace tak bohužel návštěva muzea jako smysluplná alternativa trávení volného času vůbec nepřichází v úvahu. A naprostá většina z těch lidí, kteří se rozhodnou muzeum navštívit vyžaduje „zabalit“ primární účel návštěvy – ono nesamozřejmé, obtížné vnímání muzejních artefaktů do jiných aktivit či dodat mu další dimenzi – od uvolněného prohlížení si architektury muzea a jeho bezprostředního okolí po nakupování v obchodě, návštěvu restaurace nebo kavárny, povídání s partnery nebo jinou formu společenské interakce. Pozitivní stránkou této situace je fakt, že schopnost intenzivního prožitku v muzeu není od Boha daná věc, ale pro každý individuální subjekt existuje možnost prohlubovat svoji muzejní kompetenci, rozvíjet svoje vnímání. Muzeum tedy musí být na jedné straně vnímavé k potřebám návštěvníků, brát v úvahu, že jejich muzejní kompetence je omezená, musí jim umožnit ono nesamozřejmé vnímání do určité míry ulehčit a kompenzovat, mj. i možností doplňkových, aktivit. Současně se nesmí vzdát svého jedinečného produktu – tj. toho, že podstatou muzejní návštěvy je právě možnost bezprostředního, nezprostředkovaného vnímání originálních exponátů. Jestliže celek muzea je dnes stále více kulturně-zábavně-oddychovým centrem a turistickou destinací, pak expozice jako platforma pro setkání objektu a návštěvníka musí důsledně fungovat jako rozhraní (interface), která usnadňuje a stimuluje interakci návštěvníka s exponátem a přitom rozvíjí jeho kompetenci k vnímání v muzeu. Problémem muzea je fakt, že oné kompetenci, kterou vyžaduje se nelze naučit mimo muzeum samé. Toto rozvíjení vizuální, kulturní kompetence svého publika je ve stručnosti podstatou budování společenské poptávky muzea. Nemusí nás proto trápit, že muzeum pro určité návštěvníky bude vždy fungovat spíše jako nákupně-zábavní centrum, kde získají jen povrchní prožitek, kde se dokonce někteří návštěvníci expozici úplně vyhnou a ocení jinou část nabídky muzea – pokud muzeum alespoň části svých návštěvníků otevře cestu k hlubokému prožitku a zkušenosti, na kterou budou vzpomínat a jež budou chtít opakovat.

Vytváření poptávky pro muzeum tedy představuje cosi mnohem zásadnějšího a hlubšího než osvojení si základních technik marketingu či zřízení oddělení public-relations (což se řadě českých muzeí úspěšně daří) – v podmínkách českých muzeí se jedná především o radikální přehodnocení filozofie činnosti muzea. Zaujetí návštěvníkem a jeho prožitkem bude muset jít do samého základu muzejní práce a ovlivnit celou činnost, především přístupy k prezentování a interpretaci objektů a procesy plánování a realizace expozic. V žádném případě to neznamená mechanické přijímání zahraničních vzorů a praxe a přetváření expozic dle jednoho vzoru. Jestliže totiž česká muzea ve své drtivé většině hrubě zanedbávají svého diváka a prezentaci svých objektů v expozicích zakládají na tradičních a překonaných předpokladech (resp. na ignorování relevantních soudobých poznatků, v některých světových muzeích můžeme sledovat posun k opačnému extrému. Zejména v americkém prostředí se objevuje tendence vytvářet pro návštěvníky jakousi unifikovanou, instantní podobu muzejní návštěvy, nabízet „prožitek“ jako předem determinovanou komoditu. Obrovské možnosti leží v propojování odborné (vědecké) a edukační činnosti, která je v praxi zdejších muzeí stále ve většině případů oddělena a vzájemně nekompatibilní. Zaujetí návštěvníkem a vytvořením optimálního rámce pro jeho konstruktivní dialog s exponáty, pro maximalizaci jeho prožitku muzea, se pak samozřejmě musí promítnout do dalších aspektů činnosti muzea a především do organizace práce a jeho vnitřní struktury.

Závěrem je možné načrtnout tři (obecné) scénáře budoucího vývoje českých muzeí. Ten první je nejméně zajímavý a je zcela neproduktivní – znamenal by prodlužování statu quo – charakterizované pokračováním stávající praxe, rozporem mezi ambicemi a možnostmi, , frustrací z nenaplněných potřeb a požadavků, pocitem, že společnost muzea nechápe a nedoceňuje.

Druhý scénář je produktivnější, psychologové jej nazývají akceptací: spočíval by v přijetí faktu, že této společnosti a jejím elitám muzea nejsou schopna či ochotna vytvořit onu poptávku a stát se pro společnost nepostradatelnější, ale že se spokojí s rolí depozitářů a z ní vyplývajícího veleskromného podílu na veřejných zdrojích, postačujícího na prosté přežívání a konzervaci.

Třetí scénář by znamenal postupně rozrušovat bludný kruh vzájemně provázených příčin a následků dnešní marginální role muzea. Stav muzeí se zlepší s vyšším financováním a nutnými legislativními změnami, to však nepřijde jako důsledek silnější ekonomiky nebo náhlého osvícení politických elit ale jedině tehdy, když zřizovatelé a sponzoři k tomu budou donuceni zájmem veřejnosti. Na rozdíl od negativního bludného kruhu, vzniká možnost pro pozitivní zpětnou vazbu: vědomí potenciálu muzeí na straně zřizovatelů, mecenášů, státu se odráží v hladině financování, která umožní zkvalitňovat programy a služby, jež opět přitahují více diváků – občanů a daňových poplatníků a tedy potvrzují společenskou relevanci muzea. V každém případě by bylo třeba začít od hlubokém a v mnoha ohledech bolestivé reflexe a reformy uvnitř muzeí samých. Pravděpodobnost, že převládne třetí scénář není veliká. Určitou naději lze přesto spatřovat především ve dvou faktech: jednak v tom, že proměny sociálně-ekonomického prostředí souvisejícího s pokračující mezinárodní integrací ČR a globalizací ekonomiky se chtě nechtě odrazí i ve zdejším kulturním sektoru; především pak ve skutečnosti, že – jak řečeno úvodem – ani česká muzea nejsou monolitním útvarem a v následujících letech lze čekat jejich další diferenciaci.

Ladislav Kesner ml.