Když John Lennon kdysi neprozřetelně řekl, že Beatles jsou slavnější než Ježíš Kristus, tak se mu povedlo urazit okolo jedné miliardy křesťanů a katolíků. Křičeli, spílali, pěstičkami hrozili, po elpíčkách dupali.

Můj vlastní kalibr je proti Lennonovi minimální, navíc neumím hrát na kytaru, a tak když prohlásím, že ke slovenskému původu se hlásí někdo daleko slavnější než Milan Rastislav Štefánik, někdo, kdo je daleko významnější vojenská figura, než kdy Štefánik byl a navíc ještě je pořád naživu, tak mohu při své skromnosti urazit tak circa 4-5 miliónů Slováků… budou křičet, spílat a pěstičkami hrozit. Elpíčka zůstanou ušetřena.

O kom to mluvím? Mluvím o Richardovi Marcinkovi. Neznáte? Není divu – až do roku 1990 bylo cokoliv, co Richard Marcinko dělal, super ultra tajné vojenské tajemství. Richard Marcinko se narodil na Den díkůvzdání v roce 1940 v malém městečku v Pennsylvánii jménem Lansford, kde dle vlastního Marcinkova popisu nikdo jiný než Slováci a Češi nežili. V okolí se těžilo uhlí, i okres se jmenoval Carbon County a nejbližší větší město bylo Coaldale. Otec se jmenoval Juraj Marcinko a matka byla podle jména Češka – Emilie Teresa Pavlik-Marcinko. Když bylo malému Richardovi 12 let, tak se přestěhovali do New Brunswicku v New Jersey a kluk s překvapením zjistil (jak sám popisuje ve svých pamětech), že mimo Slováků a Čechů existují i Poláci, Maďaří, Irové, židé, černoši a Hispánci.

Původně Richard chtěl vstoupit k Marines, protože tehdy president Eisenhower posílal Marines do Libanonu, ale přišli mu na to, že je mu teprve sedmnáct a tudíž ho nevzali. Poučen a lépe připraven na lhaní, pak Richard prošel sítem u Navy – námořnictva a 15. října 1958 nastoupit do Navy boot campu v Great Lakes, Illinois – pořád mu ještě chybělo víc jak měsíc do osmnáctých narozenin – a začal tak vojenskou kariéru, která trvala třicet let, tři měsíce a sedmnáct dnů aktivní služby. Richard Marcinko odešel z U.S. Navy 1. února 1989 v hodnosti commander.

Co bylo mezitím, o tom jdou legendy, existují desítky stránek na Internetu, stačí do vyhledávačů na Internetu naklepat “Marcinko”, napsány byly dvě knihy vzpomínek, tři učebnice a devět románů – tedy zatím. V historii amerického námořnictva má Richard Marcinko své důležité místo. Dickie začal – jako mnozí další – ve Vietnamu jako mladý důstojník jednotek SEAL. Zatímco ostatní vojáci budovali opevnění z pytlů s pískem ostnatého drátu, Marcinko a jeho četa operovali za nepřátelskými liniemi – za frontou. Oblečení v typických místních černých pyžamech, bosí, vyzbrojeni ukořistěnými sovětskými zbraněmi a municí (Proč? Kvůli snadnějšímu splynutí s okolím – rozdíl mezi zvukem výstřelu z M-16 a AK-47 pozná i ten největší pitomec.) Marcinkův tým “lovil” Vietkongy hluboko v jejich území.

Během prvního šestiměsíčního období Marcinko provedl 107 bojových akcí tohoto typu, při nichž bylo více než 150 nepřátel zabito a 84 zajato, za což během prvních dvou “tour of duty” ve Vietnamu získal Silver Star, čtyři Bronze Stars with Combat “V”, dvě Navy Commendation medaile a vietnamský Cross of Gallantry with Silver Star. V letech 1973 a 1974 sloužil Richard v Kambodži, kde místo úředničení za psacím stolem strávil 291 dnů “in combat” (tedy v bitvě, v amerických ozbrojených silách se tyhle dny počítají) a byl vyznamenán za své akce vyznamenáním Legion of Merit. Marcinko musel být pro severní Vietnamce neuvěřitelným “hřebíkem v zadku”, protože v březnu 1969 začaly být po Vietnamu rozšiřovány plakáty s nabídkou 50 tisíc piastrů pro toho, kdo zabije “Demo Dick Marcinko. Odměna zůstala nevyplacena a kopie toho plakátů je v první knize Marcinkových vzpomínek.

Ale to byl všechno jen začátek, nejzajímavější věci přišly až v srpnu 1980, kdy Chief of Naval Operations, Thomas Hayward pověřil Richarda Marcinka, aby navrhl, vybudoval, vybavil, vytrénoval a vedl nejlepší protiteroristickou jednotku na světě – SEAL Team Six. Pentagon poslal Team Six do bojových akcí v zemích centrální Ameriky, Blízkého východu, v Afganistanu až po různé africké země. Marcinko se osvědčil tak dobře, že byl poté určen k vytvoření ještě něčeho extrémnějšího a to jednotky zvané Red Cell – Rudá buňka, lidem z východní Evropy může to označení znít poněkud zvláštně, ale tak se to jmenovalo.

Rudá buňka byl team nejzkušenějších antiteroristů a jejich úkolem bylo testovat obranná zařízení a opatření vojenských základen amerického námořnictva – pro Marcinka přímo úžasná zábava! Dickie a jeho vojáci překonávali nejrůznější bezpečnosti opatření amerických námořních základen po celém světě – zařízení, která měla být údajně “absolutně neproniknutelná” – šířili děs a hrůzu mezi vojenskými šaržemi. Rudá buňka pod vedením Richarda Marcinka ÚSPĚŠNĚ “zaútočila” na několik amerických letadlových lodí, nukleární ponorku i celé vojenské základny. Pronikali přes ploty a brány, pokládali falešné “bomby” v hlídaných objektech a brali i stovky “rukojmích”, včetně velitelů celých kasáren a základen. A aby tyhle bezpečnostní nedostatky dostatečně zdokumentovali, tak každou takovouhle akci Marcinkovi muži nafilmovali na video. Můžeme akorát litovat, že Marcinko nezajišťoval bezpečnostní opatření na USS Cole v Jemenu – nemuselo to takhle dopadnout.

Nejznámějším kouskem Marcinka a jeho kumpánů bylo úspěšně “přepadení” letadla, které používá prezident Spojených států – Air Force One, tedy něco, kde by se dalo předpokládat, že “ochranka” bude na super-super úrovni. Nebyla. Stalo se to v roce 1985. Reaganův Air Force One Boeing zrovna parkoval na Point Mugu Naval Air Station v Kalifornii, Reagan sám byl zrovna na svém ranči, takže u toho nebyl a letadlo čekalo. Bylo hlídáno obvyklými Secret service agenty, zvláštním SWAT týmem, běžnými Air Force hlídači, několika FBI agenty, Marines v řádně strážní službě, příslušníky z Navy Security, policií z Department of Defense, místními policajty a jednotkou hasičů. A stejně to neuhlídali. Marcinkovi a jeho lidem se přesto všechno povedlo umístit dovnitř letadla batoh s nápisem “Ka-Boom” (něco jako “bum, to je ale rána!”), který měl představovat batoh s teroristickými výbušninami. Nejspíš českého původu z Pardubic.

Po odchodu “do důchodu” potřeboval Richard peníze a tak psal memoáry – jenže problém byl, že všechno, nebo téměř všechno, co za posledních třicet let dělal, bylo klasifikováno jako “tajné” a tudíž to do žádné knížky nemohl dát. A tak vymyslel takový trik, že změnil jména, data a trošku svou vlastní historii, zamíchal a všechno to vydával za fikci. A na fikci se předpisy o “utajení” nevztahují! A tak Marcinko vydává svazky a svazky “fiktivních” vzpomínek, o tom, kde všude “fiktivně” jeho Seal Team byl a co tam zažil. Líčí barvitě a se znalostí věci. Třeba, jak vynalezl nový způsob skoku s padákem. Obvyklý skok je HAHO – High Altitude High Opening (seskok s otevřením padáku ve velké výšce), když se třeba skáče z výšky 19 tisíc stop a padák se otevírá téměř okamžitě po výskoku z letadla – a voják pak klouže vzduchem dlouhé minuty. Problém je, že je vidět na radaru. Proto Marcinkovi svěřenci používali HALO – High Altitude Low Opening (seskok z velké výšky s otevřením padáku v malé výšce) – kdy vyskočili v obvyklých 19 tisících stopách, ale padák otevřeli až třeba tisíc stop nad zemí nebo nad hladinou, někteří ještě níže – tím se přes pře stínítka radaru mihli velmi rychle, takže nebyli zachytitelní. Marcinko sám vypráví, jak otevíral padák obvykle až 200 stop nad hladinou. Jeho tým byl zřetelně velice soutěživý a jeden z jeho vojáků to chtěl ještě vylepšit a tak dlouho čekal s otevřením padáku, až ho neotevřel vůbec – a plácl sebou do středoamerické džungle úplně bez padáku. Zlomil si sice pár kostí, ale přežil a Marcinko ho od té doby označuje za vynálezce nového parašutistického stylu HANO – High Altitude No Opening (seskok z velké výšky bez otevření padáku).

Že Marcinko je slavnější než Štefánik? O tom není nejmenších pochyb, včera večer mi John Weisman (spoluautor Marcinkových vzpomínek) emailem potvrdil, že jeho knihy byly zatím vydány (a prodány) v nákladů přes dva milióny výtisků a každá z nich byla ve své době číslo jedna na bestsellerovém žebříčku časopisu New York Times. Nemine žádná vojenská krize nebo závazná událost, aby se vousatý Marcinko neobjevil v Larry King Show nebo Geraldo Rivera a znovu a znovu nepotvrzoval, že teroristům a různým Saddámum lze nakopat do řiti – jen se musí chtít. Už jsem v několika slovenských listech navrhoval Marcinka za ministra obrany – ale odezva veškerá žádná… možná se Matica slovenská ještě ozve.

A co Češi? Češi zase nic v téhle kategorii nebudou mít. Bratry Mašíny nemají rádi, v české armádě a policii to pořád vedou stejní komunisté jako dřív a tak jediný člověk s příchutí dobrodružství je pro ne jen asi uprchly nájemný vrah Kajínek.

Ross Hedvicek

Zdroj: http://hedvicek.bigbloger.lidovky.cz/c/16756/Slavnejsi-nez-Stefanik.html