Tu změnu nelze přehlédnout. Ne každý si ji připouští a ne každému je milá, ale stala se realitou, s níž je třeba se vyrovnat: poprvé v sedmisetleté existenci středoevropského historického města dochází před našima očima k bezprecedentní změně jeho funkce. Klasické město poskytovalo svým obyvatelům několik základních funkcí – ochranu, prostor k životu a k sociálním kontaktům a možnost směny. Dnes však mají historická sídla (a zejména jejich jádra) pouze jedinou hlavní funkci – a tou je zábava. Od disneylandu se liší jenom tím, že ji nabízejí v méně nápadné a méně prvoplánové podobě a v bytelnějších kulisách.
Ještě před třiceti čtyřiceti roky přicházeli návštěvnici do měst hlavně za poznáním. To se změnilo a nejrůznější ankety i průzkumy dokládají, že dnes jsou nejvýznamnějším lákadlem zábava a nákupy. A protože se kupují především zbytné věci, i nakupování samo se stalo jenom zvláštním druhem zábavy. Stále je sice ještě možné potkat klidné skupiny turistů soustředěně diskutující nad památkami, ale je to úkaz čím dál vzácnější a svým způsobem okrajový.

Památkáři a historici mají pečlivě vypracované a prověřené postupy, jak s úspěchem chránit budovy, ale jak to je s duchem města? Vždyť turisté sami často uvádějí, že v daném místě je neláká ani tak nějaká konkrétní památka, nýbrž spíše možnost projít se a nadýchat se charakteristické atmosféry. Zdá se však, že s městy dnes paradoxně zacházíme způsobem, který jde přímo proti tomuto trendu: zvelebujeme budovy, ale ráz sídla bere za své. Z míst s pohnutou historií se tak stávají sterilizované kulisy zajímavé spíše pro výrobce pohlednic než pro obyvatele. Těžko se pak lze ubránit otázce, zda by třeba takový Franz Kafka, pokud by se na Staroměstském náměstí narodil dnes, náhodou nepsal jako Viewegh.

Falešné památky

Památková péče se téměř století zabývá pojmem „falzifikace památky”. Ta vzniká třeba v momentě, kdy zbouráme barokní věže gotického chrámu a znovu je vystavíme podle toho, jaké představy zrovna panují o gotickém stylu, případně když z dosud stojícího hradu kus odbouráme, aby vznikla malebná ruina. Tyto věci se koncem 19. století (a leckdy i později) děly poměrně často. Dnes však jako by docházelo ještě k daleko vážnějším a fatálnějším zásahům: falzifikaci nikoli jednotlivých budov, ale celých historických center měst.

Vezměme si jako příklad Český Krumlov. Památková obnova tohoto sídla patři bezpochyby mezi nejzdařilejší a nejcitlivější v celých Čechách. Přesto dnes jeho návštěvníci vstupují (a to v dobrém i špatném slova smyslu) do podstatně jiného města, než jakým bývalo před rokem 1989. Tehdy to bylo pochmurné a pomalu se rozkládající město, v němž už v osm hodin večer bývalo obtížné dostat v nečetných zakouřených hospodách něco k jídlu. Přesto je však bylo možné stále označit za nádherné a nabité atmosférou minulých staletí. Kdyby sem v té době býval přišel Egon Schiele, mohl by i nadále malovat svůj cyklus mrtvých měst.

Dnešní Český Krumlov je rok od roku utěšenější, čistší a upravenější. Většina historických domů byla citlivě restaurována a postupně přichází řada i na továrníčky a mlýny z konce 19. století. Počet hotelů a penzionů dosahuje mnoha desítek a počet míst, kde dostanete alespoň kávu, neuvěřitelných tří stovek. V sezoně je město hlučné dlouho přes půlnoc. Místní lidé chodí snad už jenom do restaurací, které sami vlastní. Jen v zimě Krumlov připomíná to staré místo, neboť v teplé polovině roku jasné barvy a červené begónie v oknech předstírají jiné město – takové, jaké bychom dnes nalezli v Podunají nebo před válkou až někde v severní Itálii. Kulisy zůstaly, ale kus se hraje jiný. Stíny minulosti, která zarmucuje, ale i prohlubuje, byly nahrazeny přiopilou dovádivosti. Málo platné, je to jiné město.

Zastavme se u jiného příkladu – Staroměstského náměstí v Praze. Jak příjemným místem může být popraviště českých pánů! Není to tak dávno, co lidé obcházeli chodník s kříži popravených obětí, anebo zde alespoň pietně zpomalovali krok. Dnes je zde tolik lidí, že kříže nejsou vidět, stánky stojí na samém okraji popraviště, takže lidé po něm nevědomky šlapou. Celá věc má symbolickou rovinu dupání po vlastní historii. Náměstí je v sezoně (jež začíná před Velikonocemi a končí před Vánoci) přecpané stánky a kavárnami, které dokonce blokují už i tak úzkou Karlovu ulici. Spolu s tím z něj (stejně jako ze Starého Města a Malé Strany i dalších míst) někam zmizeli starousedlíci. Pokud si nechceme stěžovat na hluk a ruch dlouho přes půlnoc, bude asi nejvíc vadit přihlouplá, upadlá průměrnost většiny jinak naleštěných obchodů a restaurací, jež jsou zaměnitelné s obchody a restauracemi v jakýchkoli jiných evropských městech. Je možné pochopit, že na letištích celé Evropy a asi i většiny světa vládne stejná atmosféra, ale tady se začíná jednat o něco podstatnějšího – o to, že ulice Madridu, Milána, Prahy či Barcelony ztrácejí osobitost a začínají být svou atmosférou snadno zaměnitelné.

Sídlo a jeho lidé

Je to dobrá, nebo špatná zpráva? K nezpochybnitelným výhodám patří, že města jsou díky tomuto trendu opravená, důležité budovy mají nové střechy a omítky a přežijí další století. Daří se tu i obchodu, ale někdy není jasné, kam plynou zisky. Jednoznačnou prohrou je naopak vytlačení starousedlíků. Spolu s jejich vynuceným exodem vzal za své i duch a jádra měst se „vyprázdnila”, škála pocitů nashromážděných za minulá staletí byla zredukována na základní požadavek – dobře se pobavit. Atmosféra a funkce města se tím změnily: složitý sociální prostor byl zredukován na místo ovládané pouze zákonem nabídky a poptávky. Takové město nutně musí ztratit svoji schopnost inspirovat umělecká díla a probouzet velké a hluboké city. Lidé, kteří jich byli schopni, se odstěhovali jinam.

A všimněme si ještě jedné věci: o Praze nehovoříme jako o městě Pražského hradu a chrámu sv. Mikuláše, ale jako o městě Franze Kafky, Wolfganga Amadea Mozarta či Rudolfa II. Turisty nelákáme na Václavské náměstí, ale na odkaz Karla IV. Město, to jsou nejenom správné budovy, ale správné budovy obývané zajímavými lidmi.

Jak to funguje v sídlech, která se pustila do stejně složitých oprav budov a ulic a přitom si dokázala udržet či dokonce posílit svůj charakter (např. v Litomyšli, Uherském Brodě, Jičíně i Litoměřicích)? Liší se především v tom – a to může být hlavním rozdílem mezi autenticitou a faIzifikací –, že v nich zůstali žít místní lidé, kteří se na ulicích poznávají a zdraví, a přijdou-Ii do obchodu, rozeznají svého prodavače či číšníka a on rozezná je. Ano, tak prosté to může být.

VÁCLAV CÍLEK
Autor je geolog.

Zdroj: Respekt 24/XV., 7. – 13. 6. 2004