(její perspektivy a možnosti spolupráce)
Alžběta Danielisová – Jana Krejsová
FF MU Brno

Tématem našeho příspěvku se stal dosud nevyřešený problém amatérské archeologie. Pokusíme se nejen shrnout dosavadní polemiky, vedené na toto téma, ale ukázat i náš postoj vůči archeologům amatérům a nastínit možnosti eventuální budoucí komunikace a spolupráce mezi profesionály a amatéry. Nejprve si tedy vymezíme pojmy. Amatér, podle slovníku cizích slov, je osoba znalá oboru nebo činnosti bez profesionální přípravy. Kritériem, které dělí profesionála od amatéra, jsou podle téhož slovníku finanční prostředky, pobírané za odvedenou práci. V archeologické praxi ovšem dělí amatéry od profesionálů především místo zaměstnání. Neprofesionál pracuje většinou v oborech, které nemají s archeologií mnoho společného. Dalším viditelným rozdílem je získané vzdělání v daném oboru. Kdyby se přistoupilo na požadavky nadšenců – tj. zrovnoprávnění postavení obou rozdílných stran a zavedení práva na provádění terénních výzkumů na základě pouhé atestace – stalo by se studium jen zbytečnou pětiletou přítěží.
Nechceme podceňovat amatérské archeology, ale odbornou úroveň stále slibněji se rozvíjejícího oboru (dnes dosti přístupného i novým trendům ze zahraničí) může zajistit jen studium archeologie na univerzitě, které by mělo dát budoucímu archeologovi dostatečnou průpravu (ať pro vedení jakéhokoliv archeologického výzkumu a zajištění jeho kvalitního zpracování nebo aplikaci nových metod). Je nutné si uvědomit, že amatérský archeolog se často specializuje pouze na vlastní region a chybí mu širší znalost paralel vztahujících se k dané problematice. Tím pádem není schopen obsáhnout nesmírnou variační šíři moderní archeologie a jeho jedinou motivací bývá zpravidla touha po atraktivní soukromé sbírce. Také o toto právo žádají ve svých článcích, čímž zviditelňují své zkreslené představy o tomto oboru. Neuvědomují si totiž ten fakt, že profesionál by si z morálního hlediska soukromé sbírky vytvářet neměl. Pokud by i přesto chtěl mít vlastní sbírku, tak jen za předpokladu, že nálezy v ní jsou řádně ošetřené a registrované; o jejich volném přístupu ke zpracování jistě není třeba diskutovat. Nepochybujeme o tom, že u mnohých amatérských archeologů tomu skutečně tak je. Zde se jedná především o etický problém týkající se i mnohých profesionálních archeologů.
Položme si zásadní otázku, zdali by byl amatér vůbec schopný (jakožto soukromá osoba s vlastním zaměstnáním) vést technicky a finančně náročný výzkum. Uvědomme si, že v dnešní době to jsou schopny zajistit jen příslušné instituce. Tím pádem by se jakákoliv budoucí profesionální aktivita amatérů měla omezit pouze na činnost prováděnou, jako tomu bylo doposud, v jejich volném čase. To znamená evidování nových a ohrožených lokalit, provádění sběrů, tvorba katalogů archeologických terénních památek v oblastech, kde je jejich dobrovolná pomoc nepostradatelná díky dobré znalosti tamního prostředí. To vše po předem uzavřené dohodě o pracovní činnosti s odbornou institucí.
Oni skutečně nejsou diskriminováni. Podíl na archeologické činnosti plně odpovídá jejich úrovni. Známe mnohé amatéry spolupracující s institucemi, kteří by nezasáhli do terénních záležitostí, protože prostě vědí, že to neodpovídá jejich kvalifikaci. A proto neházejme všechny do jednoho pytle. Škála se pohybuje od lidí poučených a zodpovědných se skutečně seriózním přístupem srovnatelným s prací profesionála (mnoho z nich je členy ČASu), přes ty, jejichž představa o archeologii spočívá především ve vidině atraktivních nálezů, až ke skutečným zločincům používajícím detektory, což s vědou už nemá pranic společného. Myslíme si, že přístup, který amatérský archeolog postupem času získá, závisí bohužel či lépe snad bohudík také na profesionálech. Jedná se i o pochopení vlastní disciplíny a jejích cílů. Publikace, které se potenciálním nadšencům archeologie dostanou do rukou, a tito budou mít možnost jim porozumět bez vnější pomoci, pomohou nejen budoucímu amatérskému archeologovi, ale dokonce oboru samotnému. Není možné podchytit všechny amatéry na celém území naší republiky, ale můžeme se o to alespoň pokusit. Osvětu lze nastartovat i v menších regionech využitím denního tisku, veřejnosti přístupných přednášek apod. Nyní se velmi slibně rozvíjí také přístup k archeologickým stránkám na internetu, i když o jejich odborné kvalitě by se dalo polemizovat. Tam si skutečně (bez kontroly) může kdokoli napsat, co chce. Proto dochází ke zkreslování historické pravdy a představy o skutečném cíli archeologie jakožto prostředku poznání a ochrany našeho kulturního dědictví. Průměrný člověk, který si “zaserfuje” po keltských stránkách, snadno uvěří, že prioritou archeologie je dokázat, že všichni jsme Keltové a v záři ohňů, oblečeni do prostěradel, slavíme Beltaine. Je ovšem nutno dodat, že existují skutečně seriózní (většinou zahraniční) archeologické servery a také u nás pilně probíhá vytváření stránek o naší práci.
Pokud budete mít ve svých regionech zdatné amatéry, ušetříte spoustu práce a dokonce si přiznáte, že vás i něčemu přiučili. Dohoda o vykonané práci odměněná platem, je posléze řešením každé instituce. Určitá kvalifikace by se dala nakonec také poskytnout, ale nikdy by se z amatéra neměl stát profesionál skrze pouhé poplácání po zádech a pochvalu činnosti.
Zkusme si ukázat malé podobenství: kdyby se nějaký chirurg zabýval amatérskou archeologií – to jde. Může chodit na sběry, v tom mu nikdo nezabrání, občas si “načerno kopne”. Pokud nebude přistižen, tak se mu nic nestane. Můžete s ním dokonce spolupracovat. Představte si ale sebe jako archeologa, který po nocích fušuje chirurgovi do řemesla. Co asi udělá společnost s nadšencem, který praktikuje svůj amatérismus na lidech? Odsoudí jej za záměrné ublížení na zdraví – o tom nikdo nepochybuje. Málokdo však dokáže posoudit, kolik nenahraditelné škody lze napáchat neodborným zásahem do archeologické situace.
Nyní pár slov k legislativě. Novela památkového zákona z roku 1994 znovu rozvířila diskusi v archeologických kruzích. Vyjádřili se k ní jak představitelé našich předních památkových institucí, tak i někteří amatérští archeologové. Řešila se především otázka osobních licencí, ze kterých nakonec sešlo ve prospěch institucí. Hlasy amatérů se odvolávaly především na Listinu základních práv a svobod a odsuzovaly zákon z roku 1958, který je vyřadil z aktivní účasti na archeologických výzkumech. Ty nadále zajišťovaly vědecké instituce pod záštitou Archeologického ústavu. Nebyl to krok zpět, jak se amatéři domnívají, ale kupředu – v rámci profesionalizace archeologie tolik potřebné v nastalém stavebním boomu.
Závěrem pár postřehů ze situace amatérské archeologie v zahraničí. Ta se od zdejší výrazně liší. Způsob organizace amatérské archeologie v západní Evropě stojí na vlastním financování jejími příznivci. Solventní a mobilní amatéři jsou oblíbenější než studenti. Je nutno zdůraznit, že amatéři platí za účast na výzkumu a protislužbou je jim poskytnuto základní školení. Pokud chtějí jejich čeští kolegové uplatnit a prosadit západní legislativní systém, neuvědomili si do důsledků obrácený finanční postup.
Doufáme, že se nám v našem příspěvku podařilo nastínit některé možnosti budoucího poklidného partnerského soužití archeologů profesionálů a amatérů, a především vyvolat diskusi. Nevyhýbáme se plodné spolupráci obou stran, ani nehodláme degradovat zásluhy našich amatérských kolegů, ale je nutné stanovit mantinely, v kterých se budeme do budoucna držet.

Literatura:
· Dostál, J. 1990: Negativa profesionální archeologie z pohledu amatéra, , Archeologické Fórum 1, 69 a dále.
· Dragoun, Z. 1996: O vymyšleném legislativním rozcestí (Archeologie: Vědní obor, jehož prioritou záchrana ohrožených památek). Lidové noviny 12.1.
· Herzog, P. – Kareš, J. 1994: Amatéři bojují o licence (Poradí si novela památkového zákona s neprofesionálními archeology?). Moravské listy – příloha Lidových novin 15.2.
· Kolbinger, D. 1990: Spolupráce archeologů odborníků a amatérů v ČSR, Archeologické Fórum 1, 67-69
· Kolbinger, D. 1991: Spolupráce proč a jak?, Archeologické Fórum 2, 116-117.
· Kolbinger, D. 1996: Naše archeologie na legislativním rozcestí (Památkový zákon: Profesionální a amatérská věda se mohou vzájemně doplňovat). Lidové noviny 2.1.
· Kuna, M. 1991: Práva amatérů nebo amatérské právo?, Archeologické Fórum 2, 119 a dále.
· Podborský, V. 1996: Ochrana památek za císaře pána a dnes(Archeologie: Podaří se zabránit loupežím a ničení našich pravěkých památek?). Lidové noviny 4.1.
· Sklenář, K. 1996: Archeologie na rozcestí. Zprávy České archeologické společnosti 49.
· Slabina, M. 1991: Komentář, Archeologické Fórum 2, 117-119.
· Sommer, P. 1996: Profesionálové i amatéři se doplňují (Památkový zákon: Dobrý chod každého systému zajišťují pevné pravidla hry). Lidové noviny 12.1.

Web:
http://www.phil.muni.cz/archeo/iuvenis/iuve00-1/bejan.html

Zdroj: ARCHAEOLOGIA IUVENIS 2000/1
časopis studentů archeologie
Filozofická fakulta Masarikovy university Brno