Odpovídá Doc. Ing. arch. Jan Rajlich, grafický designér, vedoucí katedry designu Vysokého učení technického v Brně.Je správné považovat užité umění za podstatnou část umění a současně „most“ k laikovi, a proto požadovat jeho běžné zařazování do sbírkotvorného a výstavního programu muzeí umění?

JAN RAJLICH: Design, jak dnes říkáme užité tvorbě, byl vždy přirozenou součástí umění. O tom bych naopak poněkud pochyboval u některých produktů současné volné tvorby. Některé ze současných vizuálních počinů jsou spíše politickým nebo filosofickým gestem a nepatří do galerií, ale spíše „na ulici života“.

Jakým nejvhodnějším způsobem sbírat a prezentovat v muzeích umění grafický design – papírové předlohy pro tiskárny, tisky, elektronické podoby…?

JAN RAJLICH: Grafický design jako exponát je zajímavý pro diváka samozřejmě vždy jako „hotový“ výstup – zejména tisk apod., též však ve formě originálu návrhu nebo skic. Ty existovaly donedávna jen v „papírové“ podobě. Přestože elektronická technologie tvoří dnes hlavní formu práce grafika-designéra, tištěný produkt je pro vystavování nepostradatelný. Elektronická prezentace jako doplněk výstavy nebo sbírkový předmět je však jistě smysluplná.

Myslíte, že je třeba chránit nezávislost práce muzeí umění, nebo je možné ponechat jejich činnost vlivu různých zájmových skupin včetně výtvarníků? Jak ale nezávislost v našich podmínkách chránit?

JAN RAJLICH: V tomto směru jsem poněkud skeptický, nezávislost asi neexistuje. Podle mne ale také neexistuje žádné všem vyhovující řešení. Snad může být východisko v určité formě odborného poradního orgánu muzea, který ovšem musí mít protiváhu v opravdu moudrém výkonném vedení – ředitelem ústavu. Pokud tomu tak není, může dojít ke dvěma extrémům – podléhání nátlakovým skupinám a jednotlivcům anebo naopak k diktátorskému řízení.

Muzea umění si ve světě i u nás vytvořila mimořádné postavení, které vede k tomu, že je v nich prezentováno pouze špičkové umění. Pokud muzeum umění shodou nevhodných okolností vystaví nekvalitní nebo amatérskou tvorbu, sníží svůj kredit natolik, že s ním kvalitní autoři a další partneři odmítají spolupracovat a zpochybní se i v očích návštěvníků. Podobná praxe funguje v divadlech a koncertních síních. Vydavatelství knih, knihovny, vlastivědná muzea, televizní stanice a kina si však mohou dovolit střídavou distribuci kvality i kýče. Považujete za nezbytné držet v muzeích umění vyrovnanou kvalitu programu?

JAN RAJLICH: Kvalita umělecké instituce je poměřována jejím programem. Jakýkoliv úpadkový program snižuje nejen prestiž, ale také vzdělávací efekt instituce. Laickou veřejnost ovšem může stejně dezorientovat výstava pokleslé tvorby jako výstava módních trendů, z níž nebylo citlivě vyloučeno „neumění“.

Co si myslíte o nevyrovnané kvalitě televizního magazínu SALON?

JAN RAJLICH: Já říkám – díky za to, že alespoň něco takového je. Bohužel často je Salon velmi laicky a subjektivně veden především podle osobních nálad svých nepříliš kvalifikovaných redaktorů. Informace v Salonu by měly být odbornější, koncepčnější a širší. Informovanost o výtvarném životě je u nás nižší než v rozvinutých zemích, proto patří k základním povinnostem veřejněprávního média je zprostředkovávat.

Problém úrovně informací o umění se týká také tisku. Co si myslíte o velkém kvalitativním rozdílu celostátní kulturní rubriky MF DNES a kulturní rubriky jejích krajských příloh?

JAN RAJLICH: Asi máte na mysli bývalé tzv. „okresní“ přílohy. Já ovšem čtu MFD s přílohou brněnskou a ta má přijatelnou úroveň. Informuje o tvorbě v našem městě a tak dobře doplňuje rubriku celostátní, která by nestačila svým rozsahem.

Měla by muzea umění prezentovat vizuální kvalitu nejen prostřednictvím sbírkových předmětů, ale také grafickou řešením své propagace a designem interiéru?

JAN RAJLICH: Rozhodující je vždy exponát, jeho vystavení by však mělo být na profesionální úrovni. Mnohdy zbytečně drahá architektonická řešení nemusí být ta nejlepší, protože spíše upozorňují na umění architekta, než vystavený exponát. V informační grafice mne v poslední době zaráží, že nejvýznamnější galerie mají sice profesionálně zpracovaný grafický styl výstav, ale například popisky exponátů jsou sázeny tak malým stupněm písma, tištěny na tak nevhodných materiálech a umisťovány v takových polohách (např. na zemi), že je prakticky znemožněno jejich čtení. Vizuální styl výstavy musí být nejen stylově efektní, ale zejména funkční.

Jaký je Váš názor na manifest FIRST THINGS FIRST? Co z toho vyplývá pro Vaši praxi tvůrčí i pedagogickou? Co by z toho mohlo podle Vás vyplývat pro výstavy grafického designu?

JAN RAJLICH: Manifest správně upozorňuje na společenskou odpovědnost designéra. Ta bezesporu dnes u mnoha tvůrců existuje. Já sám nepracuji pouze na „výdělečných“ zakázkách, spíše naopak. Myslet v širších souvislostech je pro mne nutné, ale nepřikláním se k extrémním postojům ekologickým, politickým, národnostním atd., neboť si spíše myslím, že běh věcí má víceméně spontánní vývoj, který lze ovlivňovat jen do jisté míry.