Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie druhé.

Archeologie, archeologové a detektory kovů. Poznámky k tématu aneb advocatus diaboli

Ondrej Šedo

Úvod

Pro vytváření postojů příslušníků relativně malých vědeckých komunit má velký význam referenční prostředí a v něm panující hodnotová orientace. Nezanedbatelné jsou tradice, návyky, hodnocení a sebehodnocení jedinců a institucí a také obecně sdílená více či méně pravdivé loci communes. To vše se odráží ve vnímání stavu oboru a bez této reflexe není možný správný výběr příštích kroků.

Archeologie v západní části někdejšího československého prostoru od doby, kdy v polovině 20. stol. nastoupila cestu k profesionalizaci, opakovaně, v různých poměrech, prokázala schopnost překonávat aktuální problémy a vybírat cesty, jež vedly k dosahování solidních výstupů. Jako úspěšné lze zřejmě hodnotit i období minulých patnácti let. Kromě jiného lze ocenit, že začal fungovat systém záchrany lokalit ohrožených stavební činností. I když se objevily výhrady ke kvalitě takto získávaných informací (např. Rulf – Salač 1995, 381), výtky stejné vážnosti by bylo s úspěchem možno použít i při hodnocení každého jiného typu archeologické aktivity. Slabá vyjednávací pozice oboru při přípravě příštích změn právních norem, trvalý nedostatek prostředků a kapacit nutných k využití už existujících materiálů a poznatků, malá míra koordinace činností jednotlivých institucí, nárůst stresových situací v důsledku rostoucí konkurence a konečně zahlcování depozitářů materiály, jejichž správu podle zákonem určených zásad nelze zajistit, zatím nejsou vnímány jako systémové problémy. Zřejmě bez odezvy zůstane etablování státem registrovaných soukromých sbírek zahrnujících rovněž archeologické předměty, které mohly být v terénu vyzvednuty pouze některým ze způsobů archeologického výzkumu. Tiskem a ostatními médii je programově budována zvrácená hodnotová orientace, v jejich podání existuje archeologie především o prázdninách, v době, kdy nejsou k dispozici jiná, dostatečně senzační témata naplňující aktuální představy o vhodném obsahu zpravodajství. Na druhé straně u části populace je zájem o společenskovědnou a vlastivědnou tematiku nesmírně živý, avšak místo korektních poznatků se namnoze stávají žádoucí jakkoliv nesmyslná sdělení bez vztahu k aktuálnímu stavu vědeckého poznání. Obor by však neměl, jak poznamenal R. Tichý (2000, 212), „nechávat ničím nevyplněné vakuum, které zaplní nepravdy“. Lze očekávat, že v blízké budoucnosti budou hrát pozitivní roli při ovlivňování veřejného mínění zařízení typu archeologických skanzenů. Mohou změnit trend posledních let, kdy se projevuje deficit archeologických výstupů, které by se obracely k širší veřejnosti. Nároky na standardní profesní produkci neustále rostou a s nimi i čas potřebný na přípravu článků, studií nebo monografií. Navíc texty, u nichž autoři ponechávají pochopení na čtenáři, jsou vnímatelné pouze vysoce specializovanými odborníky a nenabízejí sdělení, které by oslovilo jakkoliv zaujatého, ale nepoučeného čtenáře. V minulosti projevovali intenzivní zájem o archeologii neprofesionální archeologové, kteří před druhou světovou válkou představovali integrální součást badatelské obce. V místech svého působení snad bez výjimky náleželi k intelektuální a společenské elitě a propůjčovali archeologii vysokou míru vážnosti. Nové poměry přinesla profesionalizace oboru. Pro amatéry se staly nedostupnými výzkumné
činnosti spojené s výkopy, udržela se však kontinuita v provádění průzkumů metodou povrchových sběrů. Oficiální věda, orientovaná v poválečném období jednoznačně na plošné odkryvy (Kuna 2004, 307), tuto sféru archeologické práce na dlouhou dobu téměř úplně vyklidila. Výsledky drobných prospekčních aktivit byly využívány především v zájmu prognózy výzkumů, při pořizování soupisů, nebo jako zdroj doplňujících informací. Nevelký význam připisovaný povrchovým sběrům se projevil rovněž v postavení amatérů. I v případech, kdy jejich poznatky umožnily profesionálům významné objevy, dostalo se jim obvykle (z jejich hlediska sotva adekvátního) zadostiučinění v podobě uvedení jména při prvotní publikaci. Pouze výjimečně, díky soustavnému působení (např. Unger 1971; 1985), se podařilo na některých pracovištích v průběhu několika desetiletí udržovat dobré vztahy se stálým kádrem spolupracovníků a ovlivňovat jejich práci v terénu. Prostor pro uplatnění archeologů-amatérů byl programově otvírán i při jiných příležitostech, jakými měla být v moravském prostoru rubrika v časopise Pravěk nebo akce Moravskoslezského archeologického klubu (hodnocení Podborský 2001). V obecné rovině však nedocházelo k promýšlení a naplňování společných záměrů. V současnosti je zřejmě málo vědních oborů, v nichž by se mohli amatéři uplatnit v tak velkém rozsahu jako v archeologii. Předmět s vysokou vypovídací hodnotou nebo významná lokalita mohou být identifikovány i náhodou, díky pozornosti vnímavého, i když minimálně poučeného člověka, pro obor cenné poznatky lze dosáhnout rovněž v procesu cílené, metodicky relevantní práce amatérů; nejlepší představitelé neprofesionální archeologické obce navíc osvědčili schopnost dosahovat solidních výsledků i v oblasti vyhodnocení terénních aktivit. Jejich badatelské úsilí vyústilo až k přípravě syntetických prací, které patří ke špičkovým dílům věnovaným dané problematice (např. Černý 1979;1982).
Významná část amatérů při své práci v terénu běžně naplňovala odpovídající normy práce a v případě zájmu archeologických institucí byla ochotna ke spolupráci. Obvykle zpřístupňovali a někdy i sami publikovali svoje nálezy a poznatky. S odkazem na vysokou úroveň své práce se někteří programově snažili překonat postoje, které je stavěly mimo oficiální vědu (např. Kolbinger
2001; 2002). Ze strany profesionálů však nebyl definován prostor, v němž by se měly odehrávat jejich aktivity. V řadách příslušníků amatérské obce, kteří spolupracují s profesionály, je přítomno přesvědčení, že aktuální stav není vyhovující. Nenaplněné ambice v lapidární podobě formuloval D. Kolbinger (např. 2001, 176; 2002, 205) – vědecké bádání (v případě archeologie zahrnující i získávání a shromažďování odpovídajících předmětů) náleží k nezadatelným právům každého občana. Tyto nebo podobné názory budou brány v potaz, pokud praxe ukáže, že stávající normativy vlastně nikdo nenaplňuje, a lze je tedy považovat za vyhaslé.

Někdy kolem poloviny 70. let došlo v kontaktech profesionální a neprofesionální archeologie k zřetelnému zlomu. Etablovala se nová skupina zájemců, bez osobní, ideové a organizační vazby na profesionální pracoviště. Na rozdíl od předešlé generace sledovali jiné, vlastní zájmy, zaujímali k nalezenému odlišné, vlastnické postoje, zřizovali vlastní sbírky. Vztah k profesionálům a jejich pracovním a odborným cílům se mnohdy stal velmi volným nebo neexistoval vůbec, podle situace v konkrétním prostoru. Archeologie začala být vnímána, „pěstována“ a využívána jiným způsobem, podle úplně jiných modelů. V současnosti existuje skupina lidí, kteří s archeologickými informacemi a materiály manipulují podle svého uvážení a v rámci navýsost vlastních cílů, při archeologických aktivitách sui generis necítí závazky platné v „oficiální vědě“. Vyhovuje jim, že zůstávají v „slepém úhlu“ profesionálních institucí a jsou ochotni s nimi komunikovat pouze o své vůli, pokud to považují za výhodné. I tehdy je rozsah jejich sdělení limitován. Téměř samozřejmým atributem této skupiny zájemců o archeologii se staly detektory kovů. V rámci stávajících právních norem sice platí ustanovení, podle nichž je ochrana archeologických nálezů a archeologického dědictví předmětem obecného zájmu (Křivánek – Kuna 2004, 187, 190), o dodržování a o reálné vymahatelnosti takových zásad ale rozhoduje, zda jsou skutečně široce sdílené. Zákony mohou mít sílu tehdy, když postihují jednání contra bonos mores. Část populace, možná stejně početná jako obec profesionálních archeologů, nejedná v souladu s aktuálními právními normami a nepovažuje to za špatné.

Hledači pracující s detektory kovů

Povrchové sběry amatérů v minulosti obvykle vedly k shromažďování větších souborů keramiky a jiné předměty se objevovaly pouze sporadicky. Pohyb v terénu byl po většinu roku závislý na počasí a stavu polních prací, nemělo význam hledat v lesních porostech, na nedotčených loukách, na hradištích, pohřebištích a mohylnících. Navíc relativně nezajímavé předměty zjištěné na povrchu nezavdávaly důvod k výkopům. S nasazením detektorů se vše změnilo. Pro neprofesionály se otevřely cesty k práci na všech typech nalezišť, hledání se mohlo uskutečňovat téměř po celý rok i ve vzdálených regionech. Výkop se stal samozřejmostí.

Cílené vyhledávání a shromažďování archeologických nálezů soukromými osobami bylo před lety odstartováno obecným zájmem o starožitnosti a především o mince – ty, které pocházely ze sběrů v terénu, se staly první „komoditou“, která pozbyla statut „nálezu“. Mohly být prodávány nebo zařazovány do soukromých sbírek. Legitimitu takové manipulaci někdy v polovině 70. let propůjčily řádně registrované numismatické společnosti. Námitky nevyvolaly ani případy, kdy se v katalozích jejich aukcí objevily např. únětické hřivny zařazené mezi předmincovní platidla. V první vlně zájmu, kolem poloviny 80. let, tedy ještě v době, kdy byly k dispozici málo výkonné detekční přístroje, byly v prostorách hradních zřícenin, na hradištích a v dalších, dobře známých
lokalitách, vytěženy předměty, soubory a depoty poskytující nejintenzivnější signály. Současně se etablovala komunita lidí zaměřená na získávání, shromažďování, distribuci, výměnu a také nákup a prodej různých předmětů, z nichž významná část měla povahu archeologických nálezů. Po roce 1989 se otevřel prostor pro získávání kvalitní detekční techniky. Obchodu se ujaly specializované firmy s vlastní klientelou. Probíhala propagace a marketing s podněty a návody, jak při práci v terénu maximalizovat výsledky. Prodej přístrojového vybavení byl v některých případech programově zaměřen tak, aby se zvýšila četnost prospektorských akcí, a tím i tok očekávaných typů „starožitností“, s nimiž lze obchodovat. Nabídka je v současnosti skutečně veliká, zahrnuje rovněž laciné, už použité přístroje; potřebnou techniku si lze dokonce vypůjčit i na krátký čas a užívat ji třeba o víkendu. S rostoucí kvalitou detektorů rostla hloubka, z níž byly vyzvedávány stále menší artefakty. Eliminace rušivých signálů způsobovaných mineralizací půdy a především volba nastavení, kdy je možno rozlišit pod zemí kvalitní předměty od nezajímavých, stále víc zkracovala čas nutný na vytěžení zvolených ploch. Tak se stalo, že na některých typech lokalit množství kovových předmětů vyzvednutých hledači mnohonásobně překročilo počty nálezů uložených v odborných institucích. (Za nevstřícnými
postoji archeologické obce konečně hledači nepochybně vidí nelibost odborníků, kteří těžce nesou, že je možné bez problémů získávat i materiály stojící mimo generační zkušenost profesionálů.) Hledači vybavení detektory mají široký okruh zájmů a různou motivaci. Hmotný prospěch, snaha vlastnit, v mnoha případech ale také potěšení z hledání, objevování a poznávání. Archeologické
nálezy mohou být pro mnohé pouze náhodnou a vlastně lhostejnou součástí širšího spektra sledovaných kovových výrobků, například subrecentních militárií. Detekce a shromažďování novověké složky těchto předmětů, snad kromě nevybuchlé munice a zasahování do válečných hrobů, není nijak eticky a právně problémové. (Při kontaktu s náhodnými zvědavci a především s místními lidmi je výhodnější deklarovat zájem o militária než o archeologii – je to vysvětlení pochopitelné, nekonfliktní a pro vlastníky půdy celkem přijatelné; zmínka o tom, že na jejich pozemku se nalézá archeologická lokalita, nemusí být vždy akceptována s nadšením.)

Různé jsou i osudy nalezených předmětů; významná část z nich je nabízena na burzách kuriozit. Obchod s nálezy má svá ustálená pravidla, je zcela plynulý se zvláštními výkyvy, kdy např. upokojení poměrů na Balkáně v posledních letech prý poněkud oslabilo zájem o středoevropské nálezy – příliv nového zboží vedl ke snížení cen. Největší zájem v minulosti přitahovaly burzy konané v příhraničí, tedy tam, kde byl zaručen nákup cizinci a vyšší úroveň cen. Až ve druhé řadě byly předměty archeologické povahy nabízeny na akcích ve vnitrozemí. Tento stav po připojení k Evropské unii asi skončí, zřejmě bude možno provádět prospekci, prodávat, směňovat a kupovat bez potíží i v zahraničí. Celkem časté je přesouvání i méně atraktivních předmětů za hranice států. Není jasné, zda je tak činěno pouze náhodně, nebo je v pozadí vědomý, poučený záměr převést předmět hodný právní ochrany v dané zemi do cizí právní sféry, kde už nepožívá ochranu jako nález a movitá památka, a lze s ním manipulovat bez rizika. Podle okolností je při distribuci nebo prodeji lokalizace zatajena, nebo naopak deklarována. V některých případech je prostorová identifikace až minuciózní, běžně dosahuje přesnost určení v úrovni odpovídající požadavkům současné profesionální praxe. (Podle „putujících informací“ bylo např. v minulých letech provedeno prostorové vyhodnocení nálezů z plochy ležení vojska z doby napoleonských válek; podařilo se přitom rozeznat místa jednotlivých stanů a sledovat průběh táborových komunikací.) Někdy jsou cílem průzkumů s detektory i právě zkoumaná archeologická naleziště. K prohledání sond přitom stačí pouhá chvilka, je znám i případ, kdy k „zásahu“ stačila doba polední přestávky. Programově, způsobem, který odpovídá systému delegování zástupců, navštěvují zájemci z řad hledačů přednášky s archeologickou tématikou a jednotlivé badatele znají vlastně osobně, mají solidní vědomosti o jejich odborném zaměření a publikační činnosti. Získané poznatky mohou být zneužity, jak dokládá zveřejněný případ výhrůžek a vydírání ze strany jistého typu prospektorů (Cendelín 2001). Hledači – dnes zřejmě jedni z nejvážnějších zájemců o výsledky archeologické práce – provádějí starostlivý sběr informací v odborné i vlastivědné literatuře. Jsou schopni rychlé reakce; nově zmiňované lokality jsou testovány a promptně vytěženy. V současnosti však není využíváno pouze podnětů z aktuálního odborného tisku. Pozorně a s úspěchem jsou prohledávány i lokality, které byly registrovány před 70 nebo více lety, takové, které celá desetiletí nenavštívil profesionální archeolog. Velkou tradici mají výjezdy na Slovensko, navazují na úspěchy dosahované na tomto území už v polovině 80. let. Novou výzvu představují možnosti detekce v dalších evropských zemích a v poslední době se stává módním hledání pod mořskou hladinou. Pozornost hledačů není omezena pouze na známé lokality, práce probíhají rovněž v regionech, kde se archeologická obec nikdy neangažovala. Tehdy příprava akcí v terénu zjevně zahrnuje i studium terénního reliéfu, vyhodnocovány jsou informace z oblasti historické geografie, orografie nebo geologie. V prvním kroku je připravena prognóza příštích činností a provedena volba vhodných míst, ve druhém probíhá průzkum terénu, ve třetím jsou vyzvednuty jednotlivé předměty, ve čtvrtém dojde k jejich determinaci, v pátém je zajištěna profesně dokonalá konzervace, v šestém je určen význam nálezu a v návaznosti na to je stanovena jeho cena. Poté je předmět tezaurován nebo nabídnut – často veřejně – k výměně nebo prodeji. Nechybí ani publikování – v současnosti např. prostřednictvím uzavřených internetových diskusních fór. Je tak vlastně organizována činnost, která má charakter vědeckého projektu. (Uvozovky u slova vědecký v tomto případě nejsou použity, a to vědomě. Vyhovovaly by pouze tendenci autora přikrášlit skutečnost. Uplatňovány jsou účinné pracovní postupy, zajištěna je organizace, financování, liší se pouze výstupy, nebo přesněji jejich využití. V případě, že by byly výsledky práce s detektorem nabídnuty veřejnosti, rozdíl činností profesionálů a prospektorů v terénu by se dotýkal pouze právního prostředí, v němž se oficiální a paralelní bádání odehrálo a do něhož se získané informace a artefakty dostávají.)

Aktuální postoje k práci s detektory a hledání praktických řešení

Oproti mase poznatků přinášených archeologickými výzkumy by mohlo být působení hledačů používajících detektory opomíjeno, problém však představuje kvalita takto získaných artefaktů. Pokaždé navíc dochází k zásahu do poměrů v lokalitách a v druhém plánu jsou nejisté další osudy vyzvednutých předmětů. Odpovídající nálezy jsou v podstatě nedostupné pro bádání, ihned po vyzvednutí ze země ztrácejí vazbu na nálezové okolnosti. Existují však i případy, kdy jsou provedeny kroky nutné k podrobné prostorové identifikaci, předměty nejsou vytrženy z nálezových kontextů a jak získané informace, tak artefakty jsou poskytnuty pracovníkům profesionálních institucí. Ani tehdy nepanuje shoda, zda jsou kontakty s hledači přípustné, nebo nevhodné. Je to stav běžný i v jiných zemích. Rozpaky dobře ilustruje titul článku, který zvolil S. Hochuli (2000) při zveřejnění výsledků amatérského průzkumu hledače využívajícího detektor: „Archäologische Prospektion durch einen Metallsuchgänger: Raubgräberei oder Spezialistenarbeit?“. Archeologie pěstovaná v minulých desetiletích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku však pravidelně volila progresivní a účinná řešení, je proto překvapivé, že v případě detektorů kovů neosvědčila svou schopnost vypořádat se s problémy.

Mezi profesionálními archeology je téma detektorů zjevně zdrojem zvláštních rozpaků. V době, kdy se nalézá v rukách aktivně pracujících hledačů řádově mnoho stovek přístrojů, je odpovídající technické vybavení na archeologických pracovištích k dispozici pouze výjimečně a využívá se sporadicky. Zábrany jsou nejspíše zakódovány v hodnotové orientaci vědecké obce. Lze se pokusit o stanovení příčin – i dnes je v nějaké podobě stále živá představa o zásadním významu systematického terénního výzkumu spojeného s plošnými odkryvy, které by zahrnovaly podle možnosti celou lokalitu. Byl to po celá desetiletí samozřejmý a oprávněný postoj – žádný jiný typ terénní práce nenabízel větší míru kontroly procesu získávání předmětů a informací. V případě dokonalého provedení výzkumné akce by byl detektor zbytečný, dokonce by indikoval nedostatky v naplňování očekávaných normativů. To pak analogicky platilo i o dalších, „méně významných“ formách výzkumů. V první polovině 90. let minulého století se opět etablovaly povrchové sběry podpořené sofistikovanou metodikou a staly se důležitým zdrojem poznání (Gojda 2000, především 82–91, 109–111, 134–139; Kuna 2004). Jejich význam byl úspěšně verifikován v praxi (např. Kuna 2004, 344–346;Venclová 2001; Janák – Chorąży – Břízová – Grepl 2003). Detektory kovů však opět nenašly uplatnění. Pouze v několika případech došlo k jejich nasazení, např. při realizaci projektů, při nichž byly provedeny mikrosondáže nebo vzorkovací sondáže (Beneš – Hrubý – Kuna 2004; Hrubý 1998; Hrubý – Valkony 1999). Vzhledem k typu sledovaných lokalit však nebyly získány významnější nálezy (podle informace, kterou autorovi laskavě poskytl P. Hrubý). V průběhu let, kdy vznikal tento text, se na archeologických pracovištích ve větším rozsahu uplatnily detektory kovů jak při průzkumech s regionálním zaměřením, tak při sledování vybraných lokalit (viz další texty uveřejněné v tomto sešitu AR). Část těchto aktivit je motivována kromě jiného snahou o získání informací, které by byly nebo mohly být pro obor ztraceny poté, co by na stejných místech pracovali hledači. Komplexní vnímání využití detektorů kovů v oboru zatím není připraveno.Tento deficit snad souvisí také s tím, že v systému stávajících archeologických institucí není žádná, která by se v rámci svých kompetencí programově věnovala ochraně lokalit náležejících do kategorie „latentních“, známých pouze na základě nepatrných stop, a těch, k jejichž identifikaci dojde až někdy v budoucnosti. Ty jsou často zaznamenány až ve stavu nouze a zániku, nebo z vnějšího popudu, např. při prognóze připravované pro potřeby stavebníků. Nikdo, počínaje ústavy Akademie věd ČR, přes univerzity, muzea až po veřejně prospěšné společnosti, se této části archeologického dědictví nevěnuje. Právě v takových nalezištích byly úspěchy hledačů nejvýraznější. Jejich aktivity však nebyly monitorovány, nedošlo ani ke sporadickému shromažďování dostupných informací. Taková místa, zjevné archeologické lokality, stále nemají odpovídající statut. Profesionální badatelská obec při hledání postojů k hledačům vybaveným detektory kovů místo pokusu o konkurenci, konfrontaci nebo spolupráci reagovala rezignací a apatií. To by snad nebyl závažný problém, kdyby popsaný stav nepřetrvával třetí desetiletí. Uvedení předmětů nalezených s přispěním hledačů v odborném tisku je zjevně provázeno váháním, kromě kritiky průvodních informací je považováno za vhodné vysvětlit podmínky jejich převzetí, v rámci jakési povinné apologie kroků uskutečněných pisatelem (např. Korený – Slabina – Waldhauser 2000; Lutovský – Stolz 2001; Waldhauser 2001, 456). Ojedinělost textů deklarujících práci s materiálem získaným s pomocí detektorů kovů potvrzuje, že obor na tomto úseku své činnosti nemá k dispozici „vzorce chování“, jež by dovolovaly vypořádat se s realitou. Opakované pokusy J. Waldhausera o připomenutí problému, který představovaly už před lety aktivity prospektorů, nebo snaha o prezentaci nálezů mizejících za hranicemi, zůstávaly bez odezvy. Reakce na jeho sdělení, jak je popisuje (např. Waldhauser 1995; 2001), lze považovat za modelové, charakteristické pro dobovou atmosféru. Neexistence otevřené diskuse k danému tématu v odborných kruzích vedla k dalšímu deficitu – nejsou k dispozici informace o praktických stránkách práce s detektory, o organizaci odpovídajících činností a rovněž nedošlo k promýšlení adekvátního nasazení při různých příležitostech.

Vybrané aspekty využití detekce kovů v prostředí České republiky analyzoval dosud pouze text R. Křivánka a M. Kuny (2004). Autoři věnují pozornost rovněž nasazení detektorů v nekonfliktní, běžné praxi profesionálních institucí. Jako jednoznačně přípustné je však zmiňováno pouze vyhledávání kovových předmětů při provádění skrývek a při determinaci anomálií zjištěných některými typy geofyzikálních měření. Za vhodné je považováno i průběžné sledování zkoumaných ploch, kdy lze lépe soustředit pozornost na místa nálezu významných předmětů. V mezních situacích je připuštěn i preventivní zásah v lokalitách ohrožených hledači. Vyzvednout detekovaný předmět však lze pouze tehdy, když není součástí intaktní kulturní vrstvy nebo výplně objektu. Z dkce textu plyne, že v dalších případech je použití detektoru nevítané a nevhodné. Akcentován je význam kontextu – právě kontext by totiž mohl být důležitější než sám předmět. V otázce využívání artefaktů nalezených hledači pro publikování v odborném tisku nebo na výstavách je doporučováno zachování zdrženlivosti, místo nežádoucí komunikace je upřednostněno důsledné naplňování
zákonných norem a závazků vycházejících z Maltské úmluvy (Křivánek – Kuna 2004, před. 187, 191). Je tak opětovně potvrzen striktní postoj, jaký před časem zaujal S. Vencl (2000, 437–439), jenž nepřipouštěl jakýkoliv ústup z pozic opřených o stávající etické normy platné v oboru. V současnosti zřejmě neexistují důvody k podpoře nějaké vědecké politiky motivované ideově, např. budováním státní identity. Zanikl jeden z někdejších motivů podpory archeologie. Přesto je archeologická obec v privilegovaném postavení. Stále trvá právní stav, kdy jsou předměty jejího zájmu – lokality i artefakty – zařazeny mezi položky zvláštní hodnoty, jejich ochranu a získávání ošetřuje zákon. Zákonem jsou současně vyloučeny další osoby z nabývání a z manipulace s tímto okruhem
objektů. Komunikace s amatéry, kteří při sběrech v terénu získávali v podstatě pouze střepy, měla jistá pravidla odvozená z tušeného, „zvykového práva“. Ta však lze těžko aplikovat na vztahy k hledačům vybaveným detektory kovů. Jakákoliv aktivita profesionálních archeologů v tomto směru nemá oporu v předešlých jednáních, lze ji z různých postů napadnout a označit za problematickou až nepřípustnou. Prostor pro jednání profesionálů je značně omezený.

Ochrana nalezišť

Ze samé podstaty vědecké práce vyplývá, že je provázena publikováním. Poznatky profesionálů jsou proto trvale k dispozici pro hledače vybavené detektory. Omezení prostorové determinace lokalit v odborné literatuře by přispělo k ztížení jejich vyhledávání. Takový postup však nemá opodstatnění, dalším „smysluplným“ krokem by musela být eliminace všech sdělení o jiných než indiferentních nálezech – významné předměty přece budou svádět k tomu, aby byly vyhledávány další jim podobné. Proto nelze v plné míře vyjít vstříc požadavkům na zavedení nějaké autocenzury, nebo až „prohibice“ v odborných publikacích. Celkem přitažlivou se může zdát představa, podle níž by byly ve významných archeologických areálech rozptýleny drobné kovové zlomky. Ty by ztěžovaly vyhledání skutečných nálezů. Postup realizovaný už před lety v zahraničí (a v malém rozsahu i u nás) má svá omezení – opatření je funkční pouze v případě, že dojde k zaboření kovu do země. K tomu je nutno mít k dispozici velké finanční prostředky, protože nejefektivnější je shazování zlomků z letadla. Navíc lze tímto způsobem ošetřit pouze některá místa. V archeologii by bylo zajímavé uplatnit zkušenosti se systémem, který je provozován například při ochraně přírody. Uplatňují se v něm profesionální pracovníci a také kádry dobrovolných strážců. O možnosti hlídání archeologických lokalit se zmínil už před desetiletím J. Waldhauser (1995, 418). Největší překážku pro zavedení odpovídajícího systému by samozřejmě představovaly finance. Prostředky by bylo nutno vyčlenit ze stávajícího fondu mezd, což je stejně problematické jako představa, že by se podařilo vytvořit četná nová pracovní místa. Navíc by byla nutná nová dělba práce mezi institucemi, nové pracovní zařazení části profesionálních pracovníků i jiný kariérní růst. Komunikace profesionální obce archeologů s hledači Kontakty profesionálů s hledači jsou relativně nečetné, o části z nich navíc zřejmě není referováno, uvnitř oboru k šíření relevantních informací běžně nedochází. Je charakteristické, že informace o společných akcích, při nichž se angažovaly archeologické instituce spolu s hledači, jsou dostupné spíš prostřednictvím neprofesionálů. Pokusy o navázání spolupráce s prospektory jsou však provázeny problémy. Profesionál pracující v pověřené instituci nemůže ignorovat existenci minulých a aktuálních, paralelně probíhajících aktivit svých partnerů v terénu a nemůže ani vyloučit jejich angažovanost na obchodních transakcích. Jeho jednání může být vysvětleno jako spolupodílnictví na nevhodném jednání. Odmítavý, popř. rezervovaný postoj oboru s sebou však v aktuální podobě nese další problémy – nenabízí šance k diferenciaci, k odlišení potenciálních korektních spolupracovníků a jednoznačně nepřijatelných osob. Není vyloučeno, že by byla možná nějaká forma spolupráce s vybranými hledači, vycházející ze zkušeností z dob, kdy předmětem zájmu amatérů byly především střepy. Regulované a předem ohlášené aktivity v terénu, průběžná, standardizovaná dokumentace, povinná evidence nalezeného, institut dočasné držby, jasné podmínky předávání do oprávněných institucí, morální a hmotné ocenění, záruky, že bude trvale respektován institut objevitele a zaručen podíl spolupracovníka na dalším procesu poznávání… O tom samozřejmě zákon nemluví, v praxi však byly od 50. let do současnosti mnohokrát realizovány podobné kontakty, přičemž je nikdo neshledal závadnými a nezpochybňoval. Přitom se hledání bez detektoru a s detektorem principiálně neliší, nemají jiné právní postavením a odlišný význam pro obor, pouze profesionálové se neuměli ujmout nové techniky a nezačali řídit její využívání. Není však jasné, kdo by se měl odvážit definovat pravidla v nové situaci, a nikdo zřejmě není kompetentní je prosazovat. V každém případě by v současných podmínkách byla nutná předběžná právní analýza, ne pouze obnovení praxe nastolené před lety via facti.

Legalizace práce s detektory

Současné postoje profesionálních archeologů vycházejí ze stávajícího právního stavu. V demokratických poměrech je však možná soutěž různých zájmových skupin, a tak není vyloučeno, že budou nastoleny jiné normy, které nemusejí zahrnovat výlučný nárok na vyhledávání a vyzvedávání archeologických nálezů zaměstnanci profesionálních (pověřených) institucí. Na program dne se může dostat rovněž institut nálezného; v takové situaci by se stát (nebo aktuálně kraj) ze zákona zavazoval k proplacení úředně stanovených sum pokaždé, když by byl nabídnut předmět předem definovaných kvalit. Toto „řešení“ by bohužel mohlo být také impulsem k razantnímu útoku na lokality, jenž by skončil až po jejich dokonalém vytěžení. Nálezné by bylo o to větší, o co víc práce by bylo vykonáno, svou cenu by získaly i předměty dnes opomíjené. Pokud by iniciátory odpovídajících plateb byly archeologické instituce, finanční prostředky by musely vyčlenit z vlastních rozpočtů, nebo by nesly odpovědnost za získání prostředků nových. Značně problematické by bylo i ověřování úplnosti nálezových souborů nebo autenticity údajů o místě a okolnostech nálezu. Ani takové návrhy nelze přivítat – problém opět zůstane na straně profesionálů. Na okraj lze připomenout zajímavou formu odměny, kterou promýšlejí objevitelé Ötziho: rezignovali na platbu určenou podle „hodnoty“ nálezu a zajímají se o podíl na výnosu muzea předvádějícího slavný exponát. Soudy zabývající se případem budou muset respektovat fakt, že bez přičinění prvotních objevitelů by nevznikl nárok badatelů na prostředky získané v souvislosti s výzkumným záměrem, muzejní instituce by nezískala dotace na vybudování expozic a v dalších letech by nevybrala vstupné od zájemců o přitažlivý nález. V úloze precedentu řešení problémů s předměty drženými soukromníky může vystupovat také zlato Mochiků – sbírky shromážděné při vylupování hrobek byly dodatečně legalizovány, s podmínkou, že budou zpřístupněny vědeckému bádání. Argumentovat zkušenostmi z Latinské Ameriky, z území ležících v zóně někdejších „banánových republik“, je jistě na pováženou, dnešní středoevropská realita v námi sledovaném okruhu problémů však není zásadně odlišná.

Mocenské zásahy

V současnosti je plošný zákaz užívání detektorů kovů v archeologických lokalitách zřejmě neprůchodný. Rovněž nelze očekávat, že by se podařilo omezit těžbu, distribuci a obchod s archeologickými nálezy prostřednictvím důsledného vynucování stávajících právních ustanovení. Toto negativistické konstatování vyplývá především ze skutečnosti, že v našem prostředí nedošlo k zastavení obchodu s movitými památkami z okruhu sakrálního umění; ty přitom mají nezpochybnitelnou etickou a estetickou hodnotu, jejich „získávání“ je navíc provázeno zjevným, násilným vniknutím do objektů. Ani za těchto okolností se nenašel důvod, aby mocenské orgány státu přistoupily k nějakým účinným opat- řením. O šanci prosadit úplný zákaz užívání detektorů v nějaké příští právní normě lze s úspěchem pochybovat. Další pochybnost vzbuzuje samotný proces důkazního řízení. I v případě, že by došlo k zadržení prospektora v lokalitě s detektorem a nálezy, jejich cena by nejspíše odpovídala sumě, která nedovolené jednání zařazuje do kategorie přestupků. A navíc neexistuje šance doložit, že nabyvatel věděl, že na nalezené se vztahuje zvláštní statut ochrany. Bez prokázání zlého úmyslu lze těžko prosazovat postih a exemplární trest. Sestavení přehledu konfliktních situací, profesionální právní analýza aktuálních právních norem a oslovení odpovídajících složek policie by však nepochybně nebyly bez významu.

Závěr

Víc než čtvrtstoletí v našem prostředí existovalo a rozvíjelo se intenzivní soukromé bádání s detektory. Mezi profesionály nedošlo k reflexi aktuální situace, a dokonce ani uvnitř oboru nebyly diskutovány a testovány postupy, které by umožnily využívání detekce kovů v běžné terénní praxi, při aktivitách, kdy není nutno pochybovat o jejím bezproblémovém a výhodném nasazení. Za tu dobu zmizelo významné, nejspíše rozhodující množství předmětů špičkové informační hodnoty a oboru v mnoha případech zbývá paběrkování na už vytěžených místech. Protihráčem archeologické obci je dnes komunita hledačů, která je složitě strukturovaná, aktivně využívá společenské a i politické kontakty, je vybavená přístroji i pracovními kapacitami, disponuje významnými finančními prostředky. I ti prospektoři, kteří jednají v souladu s pravidly platnými v oboru a byli by ochotni svoji aktivitu koordinovat s pověřenými institucemi, za současného stavu s profesionály nekomunikují, protože komunikovat nemohou. Konstatování o absenci systému a pravidel spolupráce platí ale také o vztazích s významnou částí zájemců o vlastivědná bádání, kteří po léta spolupracovali s archeologickými institucemi. (Dobové klima charakterizuje výrok jednoho z nich – v terénu se setkávají s prospektory, ne s odbornými pracovníky.) Předešlé není morálně motivovaným povzdechem. V současné době, kdy je vzájemná informovanost archeologů o problematice detektorů téměř nulová, mezi prospektory trvale funguje (!) informační systém, v jehož rámci probíhají internetové besedy, aktualizovány jsou informace k tématům společného zájmu. Jsou vydávány knižní publikace přibližující jednotlivé okruhy práce s detektory, na internetových stránkách se objevují výsledky testů nových zařízení s analýzou nasazení přístrojů v různých terénních podmínkách a v odlišných lokalitách. V režii hledačů se odehrávají pořady veřejnoprávní televize a tomu samozřejmě odpovídá i jejich celkové vyznění. Informativní články o možnostech využití detektorů kovů při hledání kuriozit publikují prestižní časopisy. Nad celostátními odbornými a společenskými akcemi hledačů mají patronát významné firmy, zaštítění jejich akcím poskytli politici reprezentující regionální samosprávy, ale i parlament ČR. Archeologie zatím nenašla cestu k řešení svého postoje k hledačům vybaveným detektory kovů a ani k materiálům, které získávají. I kdybychom očekávali, že v blízké budoucnosti dojde k nějakým praktickým krokům profesionální obce, uplyne další čas nutný k tomu, aby se vyjasnily kompetence možných podílníků participujících na novém systému. Ve stejné době nepřetržitě probíhají prospektorské aktivity s vysokou mírou systematičnosti a koordinace. Z literatury faktu by bylo možné vypůjčit si pro tyto postupy termín „taktika vlčích smeček“, kdy jsou pro dosažení společného cíle v rámci týmové práce využívány zkušenosti, schopnosti, prostředky a vybavení každého ze zúčastněných. Rozsah aktivit lze přiblížit alespoň prostřednictvím zcela nezávazného odhadu počtu nalézaných předmětů. V Británii má být kolem 30 000 uživatelů detektorů, jimiž je ze země vyzvednuto 400 000 předmětů ročně (Křivánek – Kuna 2004, 190). Pro naše poměry může potom platit, že každý ze zdejších alespoň trochu aktivních majitelů detektorů, kterých je dejme tomu pouze 100, vyzvedne v průběhu jedné sezóny zhruba 13 předmětů v archeologických lokalitách. Za rok to představuje sumu
1300 kovových artefaktů, včetně mincí, šperků, nástrojů, různých kování, zbraní… Uvedená suma je přitom dosahována nejméně druhé desetiletí a těžba předmětů pokračuje (přesněji graduje) každým dalším kalendářním rokem. Jiné, konkrétní poznatky naznačují mnohem tristnější stav. Ze sdělení publikovaných v odborném tisku lze namátkou připomenout informace o stovkách keltských mincí z Čech, které byly nabízeny ke koupi v jediném mnichovském starožitnictví, přitom odpovídající předměty nebyly při veškerých aktivitách profesionálů zaznamenány ani jednou za celé desetiletí (Waldhauser 2001, 455). Profesionální archeologové se už víc jak půl století starají o zvláštní fond věcí a jevů z oblasti archeologizované minulosti, nebo přesněji, je jim tento fond svěřen. Přitom bez závažných námitek akceptovali stav, kdy o významné části objevů realizovaných v průběhu zhruba dvou minulých desetiletí nemají a už ani nebudou mít ani základní informace. Nedošlo k vytlačení hledačů z okruhu terénní archeologické práce, hledači nebyli zařazeni do jejího systému, jejich činnost navíc nebyla nahrazena. Je pravda, že v současnosti roste počet pracovišť vybavených detektory, zájem o tento okruh činnosti je stále větší, a tak lze očekávat, že zvýšený počet uživatelů a samozřejmost tohoto typu práce umožní překonat současný stav. Proces, jenž můžeme na základě nejnovějšího stavu anticipovat,
probíhá „samospádem“ a není skutečným řešením problému. Nastolení nových kritérií lze očekávat až za několik let, práce a výsledky se dostaví ještě později. Tehdy se stane aktuální reflexe minulosti a na dané téma určitě vznikne několik zajímavých teoretických článků. Z příspěvků zvažujících postoje profesionální obce k problémům práce s detektory je patrná velká zdrženlivost a očekávání, že v budoucnu nedojde v českém prostředí k naplnění katastrofických scénářů známých odjinud. Problémem však je, že nejsou k dispozici mechanizmy, které by jim mohly zabránit. Není daleko doba, kdy proběhnou masové akce hledačů řádně nahlášené jako soutěže v hledání kovových předmětů. Nikdo proti nim nebude moci protestovat – odkaz na to, že by při nich mohly být vyzvednuty archeologické nálezy, není dostatečným důvodem k restrikcím. Ve stejné době nemá obor k dispozici ani základní, obecně sdílené teze a návody pro své jednání, neexistuje představa, jak se zachovat v mnohem jednodušších, triviálních situacích. Přitom pouze dva postoje jsou vnímány jako skutečně profesionální a „čisté“ – nevnímat existenci hledačů vybavených detektory a nepublikovat jejich materiál; řešení problému se očekává v nějaké budoucnosti, kdy snad dojde k omezení jejich činnosti mocenskými prostředky, v souladu s místním a evropským právem a v rámci zásad vyznávaných profesionálními archeology.

Navzdory negativním výpovědím, které jsou uvedeny v předešlém textu, snad přece nejsou vyčerpány všechny možné volby. Zatím totiž nebylo promýšleno nejpřirozenější řešení – angažovanost pracovníků profesionálních institucí v práci s detektory kovů. V rámci legitimního poznávacího procesu, ve shodě s dobovými standardy terénní dokumentace, po vypracování vhodné metodiky, se zajištěnými prostředky a lidskými kapacitami a samozřejmě ve „vlastní režii“ archeologie. Akční rádius oboru by neměl být programově omezen pouze na bezproblémové, samozřejmé, každodenní a vlastně pouze doplňkové využívání detektorů při výzkumech a průzkumech. Snad si lze představit a zdůvodnit i jiné typy aktivit, než preventivní zásahy v místech ohrožených hledači. Stačí si uvědomit, že detekce kovových předmětů je obzvláštní pouze tím, že to není vizuální, ale auditivní metoda vyhledávání předmětu. Při rutinní práci v terénu je tedy nutno nálezy při průzkumu vidět a při výzkumu odkrýt a poté vidět, načež jsou odebrány z nálezové situace. Detektory umožňují odebrat z nálezové situace předmět poté, co byl indikován zvukem a vykopán. Asi nelze dost dobře tvrdit, že některá z cest je korektnější, v obou případech stačí, když je postupováno lege artis. Identifikace předmětů s pomocí detekce kovů a současně orientace na ploše archeologické lokality však může probíhat i tam, kde aktuálně nelze zrak používat; konečně není nutno předmět pokaždé vyzvedávat, lze tedy omezit invazi do stávajících situací. (Spektrum šancí na uplatnění detektorů v archeologii přitom není dostatečně probádáno – autor článku se v době korektur tohoto textu účastnil průzkumu v lesním porostu, při kterém přístroj s jednoduchým, „archaickým“ laděním bezpečně ohlašoval v hloubkách 10–15 cm hrudky mazanice velikosti hrachu.) Pokud se výše uvedené ukáže jako neprůchodné, měl by se realizovat alespoň minimalistický program – ve vhodných lokalitách za korektních podmínek vyhledat kovové předměty, aby v budoucnu
bylo možné alespoň v úrovni modelu rekonstruovat původní stav ve stovkách narušených a zničených lokalit. V každém případě by odpovídající tematika měla být rozpracována alespoň do úrovně manuálů použitelných v praxi pověřených pracovišť, aby nedošlo při zbytečném tápání k navyšování morálního a výkonnostního handicapu vůči hledačům. Pouhé setrvání v eticky korektních pozicích nepřineslo a samo o sobě ani nepřinese řešení problému, který v archeologii představují detektory kovů. Příslušníkům archeologické obce by nemělo uniknout, že současná etapa života oboru nebude hodnocena s ohledem na limity, které si jeho reprezentanti v oblasti používání detektorů kovů nechali vnutit, ani podle mravní síly zaujímaných postojů, ale pouze podle výsledků. Ne těch, které se měří citačními indexy a úspěchy při evaluacích, nebo v získávání grantů. V potaz bude brán stav oboru, jeho zisky a ztráty. To neznamená, že by neměly být brány ohledy na etiku a bylo by přípustné omluvit porušování zásad vědecké práce – nevhodné jednání jiných samozřejmě nikoho neopravňuje k odborně nekorektním krokům. Problém profesionálních archeologů je v tom, že, obrazně řečeno, nejsou náhodnými diváky, kteří si mohou dovolit nevidět a nevědět, že jsou z galerie odnášena vysoce hodnotná, někdy dokonce nejcennější plátna. V té galerii totiž vystupují v roli správce. Pozn.: Adhortativní a negativistická dikce textu odpovídá době vzniku – byl připraven v roce 2004;dnešní realita je poněkud jiná, ne však natolik, aby bylo možno problém považovat za překonaný.

Zdroj: http://warshop.cz, Archeologické rozhledy LVIII–2006