Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie piate.

Nezákonné užití detektorů kovů na jednom příkladu z laténu:

bilance a perspektivy

Jiří Waldhauser

Problémy s nelegálními hledači archeologických nálezů se v žádném státě nepodařilo vyřešit. Archeologové některých zemí se snaží více či méně minimalizovat hrůzné škody napáchané na tom kterém národním kulturním dědictví. V následujícím pohledu zaostřeném na českou situaci v období po roce 1989 demonstruji pro specializaci na dobu laténskou otřesnou disproporci mezi vysokým počtem spektakulárních a často unikátních – i zlatých – předmětů z aktivit detektorářů na jedné straně (např. Waldhauser 2003 /zlatá spona ze Stradonic/; 1995b; 2001), s osamoceným nálezem jediného zlatého kroužku učiněným po roce 1989 profesionálními archeology na straně druhé (Holodňák 2000). V této souvislosti odhaduji poměr nalezených „hezkých“ kovových předmětů (nejenom) ze zlata stran obou jmenovaných skupin na 1000 : 1. K obrysu situace stačí prolistovat edici Výzkumy v Čechách v kategorii nález. V dalším textu se pokouším o nastínění možností řešení katastrofického působení detektorářů na jednom konkrétním příkladě, s tím, že jsem situaci nechal posoudit prostřednictvím ankety 50 profesionálních archeologů z Čech. Tento výzkum veřejného mínění poodhalil hlavně jejich diferencovaný přístup, ne vždy, domnívám se, akceptovatelný v praxi.

Modelový příklad 1

Známý knihkupec zatelefonuje, že posílá jemu neznámé zákazníky s přinesenými předměty, i zlatým, které jim určil podle jakési encyklopedie jako keltské. Na vrátnici pracoviště se dostaví 1 V období po roce 1989 mne (i opakovaně) kontaktovalo několik stovek „detektorářů“, a to na základě bezpočtu přednášek nebo po přečtení mých knížek o Keltech či přes známé. Až na nepočetné výjimky nepřiznali původ předmětů z trestné činnosti svých detektorů. Zpočátku jsem územně příslušné Policii ČR všechny případy písemně dva mladší statní muži a zavolají s žádostí o poradu v případě nálezu jejich známých. Nepředstaví se. Na první pohled je patrné laténské stáří (makroskopicky) unikátního zlatého originálu i železných předmětů. Na otázku o původu předmětu sdělí historku o banální nálezové náhodě třetí osoby. Povolí ofotografování a návštěvu zlatnictví, kde za finanční částku nechají určit ryzost zlata. Po jejich otázce na odkoupení za tržní cenu předmětu, na níž nedostanou odpověď, po čtvrthodinové návštěvě urychleně odejdou. Mají za to, že by měli dostat desetinásobek ceny zlatého kovu, tedy pár set tisíc korun. Předtím se i přes opakované otázky skoupě zmíní o místě nálezu, o čemž dříve nechtěli mluvit.

Meritum záležitosti

– Určení lokality. Není jednoznačné. Soubor předmětů pochází buď z nejvýchodnějšího skalnatého výběžku oppida Staré Hradisko (kat. ú. Malé Hradisko), nebo z geomorfologicky podobné polohy směrem na Ptení (okr. Prostějov), nicméně téměř jistě z tohoto prostoru.

– Nálezové okolnosti. Získáno neznámým občanem z Ostravska dne 25. 9. 2003 z hloubky 0,6 m v „narovnané“ poloze: zlatý kruh, železný zlomený meč, dvě sekery s laloky, ovčácké nůžky a výh- oznamoval, ale nikdy se tato aktivita nesetkala s úspěchem v podobě zajištění archeologických předmětů. Žádné detektorem získané předměty jsem (ani zprostředkovaně pro muzea) nekoupil, ač bych tak nejraději učinil (jako kolegové M. Čižmář nebo K. Pieta, kteří podle mého názoru jako jediní v bývalé republice skutečně zachraňovali kulturní dědictví po Keltech). A ještě jedno memento. Jestliže Češi dnes bývají řazeni k „nejzlodějštějším“ národům v Evropě, nemohou být naši početní nezákonní hledači s detektory výjimkou.

V Čechách – na rozdíl od západní Evropy – se setkáme se zlatými kruhy výjimečně (srov. Waldhauser 1997). V tomto smyslu se jeví sledovaný kruh jako import z marnské oblasti, jak již byly častokrát rozpoznávány (již Píč 1902; Drda – Rybová 1998).

– Legatura zlatého kruhu. Využívání minoritních slitin laténských předmětů se sníženým obsahem zlata doprovázeného stříbrem, analogických sledovanému zlatému kruhu, platí za typické (nejenom v Čechách a na Moravě) pro starší stupně doby laténské, zatímco od LT C převažuje poměrně čisté zlato (Ellučre 1987, 182–187; Waldhauser 1991; 1998, 199–200, fig. 1). – Struktura depotu. Hromadné nálezy doby laténské, které tvoří jak zlatý kruh, tak meče a sekery, patří v evropském kontextu k naprosto výjimečným (Pommeroeul v Belgii: Kurz 1995, 173, s lit.), nicméně náleží do střední až pozdní doby laténské. V našem případě by šlo zlatý kruh považovat za tzv. Alt-/Erbestück, popř. mohl být navlečen i na dřevěné skulptuře. – Interpretace depotu. O kultovním významu kruhů ze zlata, resp. torquesů pro keltskou civilizaci byla publikována řada studií (např. Ellučre 1987, 165–177; Kruta 2000, 843–844). Místa jejich uložení často bývají v geomorfologicky zvláštních útvarech, někdy u předpokládané komunikace (Kurz 1995, 113–120), což platí i pro český detektorový nález (srov. Čižmář 2002, 49).

Reakce profesionálních archeologů na modelový příklad

Úsilí o získání depotu se zlatým kruhem vyznělo negativně, a proto jsem případ předložil 50 kolegům s otázkou, jak by postupovali, aby tento soubor zachránili nejenom pro archeologii jako vědu, ale i s ohledem na jeho (mimořádné) místo v národním kulturním dědictví. Rozlišoval jsem pět odlišných postojů:

1. Přijetí návštěvy (detektoráře) a dokumentace nálezu jakoukoli formou. Rezignace na jakékoli další kroky. (odpověď 10 % respondentů včetně mne)

2. Odmítnutí přijetí návštěvy (detektoráře). (15 % respondentů)

3. Strohé sdělení návštěvě (předpokládaného detektoráře) o jeho patrné trestné činnosti, která, v případě opakování, bude oznámena Policii ČR. (55 % respondentů)

4. Oznámení podezřelé návštěvy telefonicky nebo písemně Policii ČR. (15 % respondentů)

5. Proplacení nálezu jako „náhodně nalezeného“ ve smyslu stávající legislativy, ale podle cen obvyklých v zakládajících zemích EU. (5 % respondentů)
Nikdo z dotazovaných neuvedl další dvě možné alternativy přístupu k řešení problému se zlatým kruhem:

6. Okamžité nahlášení návštěvy specializovanému pracovišti Ústřední kriminální policii, oddělení kulturních památek (Praha 8, Střelničná 10; srov. pozn. in: Waldhauser 1995b, 418).

7. Preventivní akce ve svém okruhu zájmu o určité lokality, neboť občané žijící v areálu archeologických lokalit je svým způsobem považují za „své“ (a účinně, třeba voláním policie mobilem při jejich akci, je chrání).

Potenciální vědecký přínos nálezů detektorářů pro studium keltské civilizace Čech je pochopitelně výrazně limitován apriorní nevěrohodností nálezců a jejich častou snahou o uvedení takových nálezových okolností, které by usnadnily prodej předmětu, nejčastěji do zahraničí. Jenom malá část totiž zůstává v nelegálních soukromých sbírkách České republiky. Kritika pramenů v těchto případech musí být obzvláště důkladná. Někdy až po delší době mohou vyjít najevo další okolnosti. Nicméně vědecká hodnota spektakulárních laténských předmětů zůstane přesto velmi vysoká, byť by se pracovalo jenom s lokalitou „Čechy“. Konečně i v renomovaném díle P. Jacobstahla (1944) najdeme celou řadu předmětů s udáním lokality třeba jenom „Karpatská kotlina“. Ty jednoznačně svědčí třeba o mobilitě předmětů mezi územími dnešní Francie a Maďarska. Naopak nákup předmětů v zahraničí a jejich „objev“ v Čechách dosud nebyl z pochopitelných (finančních) důvodů prokázán. Dosud se v Čechách nedařilo účinně (tedy institucionálně) čelit nezákonným archeologickým aktivitám tzv. detektorářů. Jenom zčásti hledat vinu v nedokonalé legislativě. Pokud výše provedená analýza modelového příkladu objektivně zrcadlí naši smutnou skutečnost, mohu formulovat návrh na jedinou všem archeologům povinnou reakci. Prioritní zůstává dokumentace předmětů a zachycení informací o nelegálně získávaném fondu (nejenom po Keltech). Až poté, kdovíkdy, se určitě přistoupí k mobilizaci finančních prostředků a k založení specializovaných pracovišť s profesionálními archeology, pověřenými jediným úkolem: bojem s nezákonnými ničiteli archeologických památek. Kdoví, zda už dnes by měl být někdo z ARÚ, Národních památkových ústavů či centrálních muzeí vyčleněn pro jedinou pracovní náplň, dokumentaci detektoráři získaných předmětů a pověřen příslušnou agendou (určitě by se nic nestalo, kdyby vyšlo o několik archeologických studií méně). A memento nakonec. Pro kulturní dědictví po Keltech zůstává méně bolestné zřeknutí se části originálů, ale nikoli dosažitelných informací o kontextech a obrazové dokumentace. Tak jako „zmírňují“ ztrátu ukradených mobiliářů kostelů soupisy toho, co v nich bývalo.

Zdroj: http://warshop.cz, Archeologické rozhledy LVIII–2006