Medzi českými archeológmi se rozpútala diskusia na túto tému a zdá sa, že by mohla viesť k nejakému kompromisu. Že by Češi vedeli lepšie diskutovať ako my tu na Slovensku?

Zastavenie ôsme.

Detektory kovu v archeologii

Martin Kuna

Úvod

Používání (či spíše zneužívání) detektorů kovů se stalo v posledních dvaceti letech jedním z nejvážnějších problémů ochrany archeologického dědictví. Stalo se tak nikoliv činností samotných archeologů, ale v důsledku aktivit, které s archeologickým výzkumem nemají nic společného a které lze definovat v rozmezí od nezodpovědné zájmové činnosti po kriminální čin. Profesionální archeologie je v současné době konsternována rozsahem tohoto problému a těžko hledá východiska. Přitom je zřejmé, že nějaká odpověď by měla přijít rychle, protože škody, které nelegální použití detektorů kovů archeologickému dědictví průběžně působí, jsou obrovské, a to zejména pokud si uvědomí že jejich zjistitelná část je jen menší částí celkového objemu. Možnosti čelit tomuto ohrožení existují, avšak žádná z nich není sama o sobě dost účinná; je proto nezbytné zkoušet různé přístupy a jejich kombinace.

Detektory kovů v archeologickém výzkumu

Užití detektorů kovů (detektorový průzkum) v archeologickém terénním výzkumu lze považovat za účinnou, i když silně rizikovou metodu. Detektory kovů je sice možné používat i zcela neproblematickým způsobem, např. jako pomůcku při archeologických odkryvech, avšak obvyklý a převládající způsob jejich užití v archeologii řadu metodických problémů zahrnuje. Implicitním prvkem
detektorového průzkumu je totiž identifikace a vyzdvižení kovových artefaktů z archeologického kontextu, aniž by došlo k jeho úplné a dostatečně přesné dokumentaci. Při takovém postupu se vždy ničí část archeologické informace, která může být významnější než získané předměty samy. Rozhodnutí, zda se odborně „vyplatí“ získat zajímavý předmět i bez maxima dostupných kontextuálních informací, je složité. Proti sobě zde stojí vypovídací hodnota samotného artefaktu a hodnota potenciální kontextuální informace, o kterou je při detektorovém průzkumu archeologické poznání zpravidla ochuzeno. Do rozhodování vstupují nejméně čtyři faktory: (i) složitost a strukturovanost zkoumané terénní situace (s jejím nárůstem roste význam kontextuální informace), (ii) míra narušení situace (v narušené situaci je kontextuální informace tak jako tak malá), (iii) aktuální ohrožení lokality (je-li příliš velké, je možno na některé kontextuální informace rezignovat) a (iv) dostupné kapacity archeologů vyhodnotit získané artefakty (i zde platí, že výzkum má cenu jen tehdy, je-li v rozumné době vyhodnocen a publikován, třebaže v daném případě je nutno brát ohled na to, aby publikací nebyla k archeologickým lokalitám přitahována nežádoucí pozornost soukromých uživatelů detektorů). Pro ilustraci uveďme několik příkladů. V případě narušených či zničených archeologických situací (např. haldy vyházené zeminy z výkopu) nevyvolává užití dektektoru pochyby. Každý chápe, že zde jde především o identifikaci předmětů, které by jinak zmizely beze stopy, přičemž kontextuální informace má v těchto případech malou až nulovou hodnotu – tomu se může přizpůsobit i charakter dokumentace nálezových okolností. Poněkud složitější je to s detektorovým průzkumem ornice. Ornice je obecně kontextem narušeným a nálezy v ní jsou druhotně přemístěné, avšak stále ještě v určitých prostorových vztazích vůči sobě navzájem i vůči podpovrchovým objektům. Vyzdvižení kovových předmětů z ornice tedy archeologický kontext ochuzuje a určitou část informace ničí, avšak tuto škodu lze minimalizovat systematickou prostorovou dokumentací, kdy nálezy jsou buď jednotlivě zaměřeny, nebo přiřazeny zahrnujícím polygonům (k tomuto pojmu viz Neustupný 1996). Vzhledem k povaze ornice jako archeologického kontextu je dostatečné pracovat s přesností zaměření na několik decimetrů až metrů, a proto lze výhodně použít některý z typů stanic GPS. Stanice GPS měří s přesností od 20 cm (i větší) do 5 m a při použití externí antény umožňují i průběžné sledování trasy průzkumu, aniž by tím jejich obsluha byla plně zaměstnána. U neporušených archeologických situací (vrstev in situ) lze detektorový průzkum jako vhodnou metodu terénního výzkumu teoreticky doporučit jen ve specifických případech, a to u situací (i) horizontálně a vertikálně málo strukturovaných a (ii) relativně rozsáhlých a běžných. Tyto podmínky mohou být naplněny zejména, ovšem nikoliv automaticky, u některých mimosídelních komponent, jako jsou např. středověké a novověké komunikace, bojiště či těžební areály. Průzkum detektory by v každém případě měl být (iii) doprovázen přesnou prostorovou dokumentací a (iv) kombinován s dalšími terénními metodami (např. zaměřením reliéfních tvarů); cílem by nemělo být pouze získání artefaktů, ale celkové poznání komponenty. Výsledky takového průzkumu by měly být (v) brzy publikovány, aby se zjistily jeho možnosti a předešlo se zbytečným pokusům v dalších obdobných lokalitách. Za těchto podmínek může být detektorový průzkum legitimním způsobem odborného poznání některých archeologických lokalit (komponent). Je asi zbytečné dodávat, že nasazení detektorů k zásahům do stratigraficky složitějšího a strukturovaného kontextu (např. podpovrchové objekty na většině obytných a pohřebních komponent) je obecně nevhodné. Toto tvrzení, právě tak jako další tvrzení předchozích odstavců, ovšem plně platí pouze tehdy, pokud nezvažujeme další faktor, totiž aktuální ohrožení archeologických situací, a to zejména nelegálním detektorovým průzkumem. Vysoké ohrožení lokalit relativizuje a rozšiřuje okruh postupů terénní práce, a vede k přesvědčení, že odborným detektorovým průzkumem musejí být zkoumány i lokality, které by za normálních okolností tímto způsobem zkoumány být nemusely či neměly. Nasazení detektorů, vycházející z ohrožení lokality a sledující především záchranu kovových nálezů před jejich neodborným vyzdvižením a ztrátou, lze chápat jako preventivní detektorový průzkum (Křivánek – Kuna – Korený 2006). Míra ohrožení archeologických lokalit se v posledních letech zvýšila natolik, že hrozbu nelegálního detektorového průzkumu lze na našem území vztahovat prakticky na kteroukoli lokalitu s předpokládaným výskytem kovů. V praxi se tedy rozhodování, zda určité lokality zkoumat detektorovým průzkumem či nikoliv, posouvá spíše ke zvažování otázky, které lokality prozkoumat dříve a které později, příp. jakou konkrétní metodiku použít v tom či onom případě. Detektorový průzkum, a to nejen v podobě preventivního průzkumu, chápeme jako legitimní formou archeologického výzkumu. Pro jeho aplikaci platí totéž, co pro jiné metody terénního výzkumu. Může být nasazen v různých situacích a s různými cíli, přičemž zásady jeho použití se mění s vývojem oboru a dalšími okolnostmi. Rozhodujícím předpokladem jeho aplikace je, že je prováděn a hodnocen odborníky, sleduje odborné zájmy a zachovává principy rozumného hospodaření archeologickým dědictvím; tak tomu ostatně je i v jiných oblastech terénního výzkumu. Za dodržení těchto principů ručí archeolog svou odbornou pověstí a jeho zaměstnavatel oprávněním k terénní archeologické činnosti.

Průzkum detektory jako soukromá činnost

Závažný problém s detektory kovů však do archeologie nepřinesl archeologický výzkum, nýbrž aktivity, které jej pouze připomínají, ale liší se od něj motivací, metodami i právním základem. Jde o aktivity osob, které detektorový průzkum provádějí soukromě, a to zpravidla z jiných než odborných důvodů. Škála těchto osob je široká a sahá od zájemců o archeologii, kteří jsou v určitých vztazích k archeologickým institucím, přes sběratele, kteří detektorový průzkum provozují na vlastní pěst, až po osoby, které jej provozují za účelem obchodu s artefakty a které archeology vyhledávají jen proto, aby odborný posudek dodal nálezům větší prodejní hodnotu. Třebaže morální hodnocení jednotlivých kategorií těchto osob lze odstupňovat, z právního hlediska
jde o činnost vždy nezákonnou. Kovové artefakty v dosahu detektorů jsou (právě tak jako jiné „movité archeologické nálezy“, včetně nálezů při povrchových sběrech) podle Zákona o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. ve znění dalších úprav majetkem kraje (resp. obce či státu; srov. Zídek – Klusoň 2005, 111–113) a mohou být shromažďovány jen archeologickým výzkumem. Týž zákon ustanovuje, že právo provádět archeologický výzkum mají pouze instituce jmenované zákonem, příp. instituce, které získaly od Ministerstva kultury ČR k této činnosti oprávnění. Z dikce zákona lze odvodit, že jakákoli terénní činnost (spojená se zásahem do terénu, vyzvedáváním artefaktů, odběrem vzorků atd.) mimo oprávněné instituce není archeologickým výzkumem, resp. je nelegálním archeologickým výzkumem. Některé otázky užívání detektorů kovů explicitně řeší i Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví (tzv. Maltská konvence). Jedním z jejích bodů je např. ustanovení, v němž se smluvní strany zavazují umožnit používání „detektorů kovů a jiných detekčních zařízení nebo postupů při archeologických průzkumech“ jen na „zvláštní povolení předem a v případech, které stanoví vnitřní legislativa státu“. Maltská konvence počítá i se vznikem informačního systému podchycujícího data o nezákoném použití detektorů, o detektory narušených lokalitách nebo o nabídkách starožitností pocházejících z nelegálních zdrojů. Signatářské země se zavazují, že jejich veřejné úřady a vědecké instituce budou na výměně těchto informací systematicky spolupracovat. Postavení detektorového průzkumu v kontextu právního systému České republiky je tedy jednoznačné. Jeho kritikové mohou poukazovat na příklady jiných zemí (např. Velká Británie), kde je soukromé vyhledávání archeologických předmětů legální. Zde je však na místě připomenout, že českou situaci, co se týče vztahu k archeologickému dědictví, nelze se situací britskou srovnávat. Nejde jen o to, že britské právo vychází z odlišných základů, ale zejména o to, že existuje v poněkud odlišném společenském kontextu. Jestliže i v Británii působí detektorový průzkum archeologickému dědictví značné škody (Kuna a kol. 2004, 190), v našem prostředí by jeho legalizace přinesla katastrofu, a to nejméně do té doby, dokud se pozitivním způsobem nezmění obecné postoje veřejnosti k problematice archeologického dědictví a dokud se dohled poučené veřejnosti nestane, vedle mocenských struktur státu, účinným nástrojem jeho ochrany. Diskuse o postavení soukromého detektorového průzkumu se podobá dlouholeté diskusi o postavení neprofesionálních archeologů při povrchových sběrech či záchranných výzkumech.
Zamítavý postoj profesionální obce vůči povolení jakýchkoli forem terénního archeologického výzkumu (kromě zcela nedestruktivních postupů) neprofesionálům nejen nezbytně vyplývá z existující legislativy, ale i z logických nároků na ochranu archeologického dědictví, a nelze jej vykládat jako „nedemokratický“ přístup. Každý zásah do archeologického dědictví je nevratný a mělo by být naším cílem, aby takových zásahů bylo co nejméně a byly prováděny co nejodborněji. Na tomto postoji nemůže nic změnit ani skutečnost, že v leckterých konkrétních případech i profesionální archeologie něco zkazí nebo zmešká. Profesionál nemusí být vždy lepší než amatér, ale díky svému zařazení do určité struktury oboru je, na rozdíl od amatéra, pod veřejnou kontrolou, nebo by alespoň pod ní být měl. Možnosti, jak zapojit amatérskou archeologii do terénního výzkumu, přesto existují, a to ve spolupráci obou stran, pro kterou existuje řada pozitivních příkladů a které by se žádný rozumný profesionál ani amatér neměl bránit, ale naopak o ni usilovat.

Možnosti ochrany archeologického dědictví

Diskuse o dopadech soukromého detektorového průzkumu a způsobech, jak mu čelit, se v české archeologii teprve rozbíhá (mj. v tomto svazku Archeologických rozhledů). Názory na řešení problému se zatím pohybují v širokém spektru, a to od požadavku striktního dodržení zákona, vedoucího nutně k zpřetrhání příležitostných informačních toků od hledačů kovů k archeologům, až po mlčenlivou toleranci a pragmatické využití jejich dat, podávané zpravidla jako záchrana mizejících informací. Počínající debatu charakterizují i zjevné paradoxy.
Konstatuje se např., že činnost některých soukromých uživatelů detektorů znamenala pro archeologii přínos, ale zároveň se neuvádějí jejich jména, jakoby trvala nejistota ohledně legálnosti jejich aktivit. Archeologie je evidentně v pasti. Současná situace v legislativě a organizaci terénní činnosti neumožňuje ani legální spolupráci se soukromými uživateli detektorů, ani jejich efektivní postih.
Archeologové cítí, že dlouhodobý cíl (omezení nelegálního detektorového průzkumu) by vyžadoval principiální stanoviska, ale cíle krátkodobé a střednědobé (záchrana mizejích informací) vyžadují spíše pragmatismus a kompromisy. Jakkoli rozdílné názory a návrhy řešení z tohoto dilematu vyplývají, zdá se, že v některých bodech lze najít obecnější shodu. Obecná shoda zřejmě panuje v tom, že profesionální archeologie musí ohrožení archeologického dědictví ze strany soukromého detektorového průzkumu reflektovat jako problém a být ve vztahu k němu aktivnější než dosud. Shrneme-li pole, ve kterých by se zvýšená aktivita profesionálních archeologů archeologů mohla uplatnit, můžeme vytipovat několik oblastí. Aktivity archeologů by nejspíše měly začít propagací názoru, že nejen komerční vykrádání lokalit, ale i jinak motivovaný soukromý detektorový průzkum je nezákonný a většinou škodlivý. Hledat kovové artefakty mimo archeologický výzkum odbornému poznání škodí vždy více, než kolik mu může i v nejlepším případě přinést. Soukromý detektorový průzkum není ušlechtilým koníčkem, nýbrž ničením archeologického dědictví. K propagaci tohoto názoru by mělo docházet průběžně, a to zejména v populárním tisku a dalších médiích oslovujících širší veřejnost. V současné době jsme ale spíše svědky opačného přístupu, totiž popularizace senzačních nálezů na známých lokalitách s důrazem na jejich význam pro poznání minulosti, což zájem soukromých hledačů (těch lepších i těch horších) jen stimuluje. V oblasti archeologické památkové péče by archeologové měli hledat a využít všechny reálné a finančně dostupné způsoby ochrany lokalit. Kromě metod na různých místech zmíněných a porůznu testovaných (klamavé předměty, ostraha apod.) bychom se možná měli více zaměřit na ovlivnění režimu užívání půdy, a to ve prospěch takového režimu, který detektorovou činnost co nejvíc komplikuje (např. zatravnění, křovinatý porost, jako příklad viz vegetační kryt na hradišti v Minicích u Kralup). Zdá se neuvěřitelné, že přes letité stesky na nelegální detektorový průzkum se např. plocha oppida ve Stradonicích každoročně oře a objekty, uložené pod mělkou vrstvou málo úrodné půdy, tak poskytují vždy nové cenné předměty uživatelům detektorů. Domníváme se, že v takových případech by se dokonce stát či některá z veřejných institucí měly vážně zabývat nejen dohodou s vlastníky či uživateli půdy, ale i možností výkupu pozemku. V oblasti legislativy by bylo vhodné propagovat další cesty vedoucí k větším možnostem ochrany archeologických lokalit. Jako jeden z možných bodů legislativní úpravy se jeví např. zákaz vstupu s detektorem na kulturní památky (příp. další lokality definované jiným veřejně dostupným seznamem a v terénu označené) bez povolení oprávněné instituce a výrazný trestní postih za jeho porušení. I když cítíme, že pravděpodobnost přijetí takové novely je v současné politické atmosféře u nás velmi malá, pro odpor vůči ní není jediný racionální důvod. Jelikož ani jeden z předchozích návrhů nemůže přinést dostatečně rychlé a účinné řešení, je třeba hledat i další cesty. Na rovině vlastního archeologického terénního výzkumu by jistě bylo užitečné vynaložit více prostředků a personálních kapacit na sledování ohrožených lokalit a preventivní
detektorový průzkum. Detektorový průzkum by se měl stát jednou z respektovaných odborných specializací na úrovni např. letecké archeologie, a to počínaje školením studentů a doktorandů a konče rozdělováním úkolů a kapacit v odborných institucích. Velmi kontroverzním bodem je nesporně vztah profesionálních archeologů k osobám, které soukromý detektorový průzkum provádějí, a k výsledkům jejich činnosti. Z různých stran se dnes ozývají hlasy, volající po definici zásad takového vztahu, příp. rovnou po změně obecných postojů atd. Shodujeme se v tom, že každá činnost těchto osob přináší více škody než užitku, ale zároveň i v tom, že jí v dohledné době nelze zabránit. V rámci aktivního postoje by proto archeologové mohli např. usilovat o to, aby jistá část soukromých uživatelů detektorů byla zaškolena a vtažena do rámce regulérního archeologického výzkumu. Lze si představit, že oprávněné instituce nabídnou spolupráci těm soukromým uživatelům detektorů, kteří jsou ochotni respektovat smluvená pravidla. Zájemci o spolupráci by mohli od oprávněné instituce získat inviduální povolení k detektorovému průzkumu a status dobrovolných
odborných spolupracovníků; za svou práci by podle možností mohli být oprávněnou institucí i honorováni. Povolení k průzkumu by samozřejmě bylo vázáno na dodržení stanovených podmínek, jako je např. provádění průzkumu pouze v dojednaném prostoru (příp. mimo stanovený okruh archeologických lokalit), naplnění metodických pokynů, předávání nálezů k posouzení a dokumentaci oprávněné instituci s tím, že s vybranými nálezy bude zacházeno jako s nálezy vyzdviženými při archeologickém výzkumu, s ostatními nálezy nebude obchodováno a bude s nimi zacházeno podle pravidel platných pro soukromé sbírky. Kapacity spolupracovníků by se mohly přednostně soustředit na ohrožené lokality, čili k preventivnímu detektorovému průzkumu, a tak by dokonce mohly přispívat k eliminaci škod, působených onou druhou částí detektorových hledačů, s níž spolupracovat nelze. V případě úspěchu takového přístupu by bylo možné postupovat striktněji a důsledněji vůči oné druhé skupině osob, totiž té, která archeologické lokality vykrádá a o spolupráci s archeology v žádném případě nestojí. Profesionální archeologie by se měla sjednotit v tom, že nesmí učinit nic, co by činnost těchto osob přímo či nepřímo podpořilo nebo usnadnilo. Mělo by proto platit, že nálezy, u nichž je podezření, že pocházejí z této činnosti, se nekupují do muzejních sbírek (je-li to možné, zabavují se), nepublikují v odborném tisku (a pokud ano, pak teprve s časovým odstupem, aby se soukromému detektorovému průzkumu nevytvářela zpětná vazba a dojem legitimity), nepopularizují v denním tisku, dalších médiích, na výstavách apod. a jejich majitelům se nevydávají žádná odbornástanoviska. Tyto požadavky však neznamenají, že by profesionální archeolog neměl předměty pocházející z nelegálního detektorového průzkumu sledovat a dokumentovat. Získávání informací o nelegálních nálezech je užitečné, ale nemělo by být vykupováno ústupky vůči těm, kteří nelegální průzkum provádějí. Naopak, všude tam, kde to je možné (kde lze podle současné legislativy dokázat trestný čin), by jejich aktivity měly být oznamovány orgánům činným v trestním řízení. V tomto ohledu nelze stanovit jednoznačná pravidla; lze však doufat, že archeologové dokáží v každé situaci odpovídající stanoviska a přístupy najít, přičemž osobní odborný zájem a hlediska krátkodobého užitku by neměla převládnout nad hledisky obecnými a dlouhodobými.

Závěr

V současné době teprve odhalujeme rozsah problému, který soukromý detektorový průzkum přináší, a zkušeností s různými možnostmi řešení je zatím málo. V tomto ohledu se lze zřejmě shodnout pouze v tom, že základním východiskem profesionální archeologie k řešení je aktivní postoj, vycházející z reflexe problému a ochoty investovat do jeho řešení část odborných kapacit. Přesnější strategii asi v současné době stanovit nelze; bude-li však zachována dostatečná komunikace uvnitř archeologické obce a její schopnost kriticky hodnotit dosažené výsledky, můžeme během relativně krátké doby vědět o možnostech řešení mnohem více.

Za připomínky k textu děkuji kolegům L. Jiráňovi, N. Venclové, M. Tomáškovi, D. Dreslerové a R. Křivánkovi.

Zdroj: http://warshop.cz – 2006