Jako modelový příklad k tématu “Autenticita památky, architekti a podnikatelé” byl zvolen legendární příběh pražské asanace. V něm šlo, jak víte, o bytí a nebytí historické městské zástavby. Přitom pro různé skupiny aktérů tohoto příběhu měla tatáž historická zástavba různý význam, od nulové hodnoty bezcenného šrotu po vysoce ceněné památky hájené s vysokým emociálním nasazením. Smyslem tohoto příspěvku je pokus těmto aktérům, samozřejmě prostřednictvím důvěryhodných pramenných zdrojů, troufale nahlédnout, jak se říká, do hlavy a blíže se podívat na motivaci jejich hodnocení do asanace zahrnutých budov.

Úvodem mi dovolte, a právě proto jsem užila hned v první větě u slova asanace přívlastek legendární, abych poukázala na několik mýtů a chybných interpretací, které občas všeobecné povědomí o pražské asanaci zkreslují. Nebudu je složitě argumentovat – zájemce odkazuji na sborník Pražská asanace, řada Acta musei pragensis, Muzeum hlavního města Prahy, Praha 1993 (kompletní text elektronicky na www.zastarouprahu.cz).

Není pravda, že pražská asanace byla pogromem proti židovskému obyvatelstvu nebo proti židovství obecně; že Josefov, tedy bývalé židovské ghetto, byl jedinou částí asanačního území, protože dokonce dvojnásobnou plochou byla do asanačního obvodu zahrnuta část Starého Města a též počet staroměstských domů byl o padesát položek vyšší, přesně 324 staroměstských domů ku 260 josefovským;

že majitelé domů v asanačním obvodu byli oběťmi, kterým by byla nedobrovolně sebrána střecha nad hlavou, naopak, tvořili lobbystickou skupinu, která myšlenku asanace spoluiniciovala a podporovala;
že nájemci bytů v asanačním obvodu byli vystěhování na dlažbu, naopak v dostatečném předstihu měli možnost se přestěhovat do jiného nájemního bydlení, což v Praze té doby nebyl problém, přitom málokde mohli mít horší hygienické podmínky než v Josefově;

že milovníci a ochránci památek protestovali proti asanaci Josefova, naopak nikdy ji nezpochybnili, jejich protesty proti demolicím v asanačním obvodu byly zaměřeny výhradně na vybrané staroměstské lokality či objekty;
že Mrštíkova stať Bestia triumphans se týká asanace, dotýká se jí jen v obecné rovině, když kritizuje počínání městské rady například při povolování nových staveb na Malé Straně;

že utajovanou příčinou asanace bylo “parcelářské kořistění”, jak tvrdilo několik povrchních statí, které vyšly v období minulého režimu, to jen ideologické rétorika té doby viděla ďáblův dráp ve všem, co souviselo se soukromým podnikáním.
Pražská asanace byla zamýšlena jako moderní a velkorysý komunální projekt, i když nešlo o originální pražský nápad, ale odlesk vzorů z jiných evropských metropolí. Asanační obvod byl zvolen v hranicích pravobřežního inundačního území, kde se všechny klasické neduhy neudržované historické zástavby násobily vlhkostí z pravidelných povodní. Proto bylo také bývalé židovské ghetto postupně opouštěno majetnějšími obyvateli a v 2. polovině 19. století se změnilo ve čtvrť té nejubožejší pražské chudiny. Zdravotní a hygienické poměry, doložené nezvratnými statistickými čísly, dosahovaly v položkách jako byly nemocnost, úmrtnost, počet obyvatel na jednu místnost či počet rodin na jeden záchod mimořádně alarmujících parametrů. Nutnost ozdravění tohoto doslova smetiště v samém středu města byla komunálním problémem, který byl pociťován již dlouhodobě jako mimořádně palčivý. K naší smůle ty zanedbané, neudržované domy, na které se nahlíželo na pražské radnici s neskrývanou štítivostí, tvořily velmi intaktní historickou zástavbu patřící – především na Starém Městě – k tomu nejstaršímu a nejcennějšímu, co se v Praze nacházelo. Byl to kus autentické historické Prahy, jejíž zánik je z dnešního pohledu absolutně nenahraditelnou ztrátou.

Při rozhodování o nápravě situace v Josefově však jiná řešení, než byla plošná demolice, nepřicházela v úvahu a to nejen proto, že praxi pietní památkové obnovy tehdy nikdo neznal, ale nikdo, zejména v okruhu magistrátních úředníků a zástupců veřejnosti ve sboru obecních starších, by ani nechápal její smysl a důvod. Pojem autenticity ve významu historické pravosti a unikátnosti jako protikladu k nově vytvořenému, byť třeba i napodobujícímu tradiční formu, nebyl v kruzích, které o asanaci rozhodovaly, pociťován jako hodnotové kritérium, a pokud přece, nebyl aplikován plošně, ale jen přísně výběrově.

Když byly v roce 1887 vyhlášeny výsledky soutěže na regulační plán asanační oblasti, kterou vyhrál návrh s výstižným názvem Finis ghetto, byla porotou vysoce hodnocena jeho odvaha, s níž na místě celého Starého Města s Josefovem vyrovnává uliční síť s předpokladem úplně nového obytného zastavění. Za hodna zachování z hlediska historické hodnoty byly kromě velkých církevních staveb shledány jen Staroměstská radnice, Klementinum, Karolinum, čerstvě dostavěné Rudolfinum a několik nových škol či jiných novostaveb. Takový byl oficiální názor nejen autorů návrhu z prostředí městského stavebního úřadu, ale i celé tehdejší radnice, městské reprezentace i širšího pražského stavebně-podnikatelského prostředí s radnicí lobbyisticky provázaného. Z určitého úhlu pohledu šlo o dozvuk nejpřísnějšího purismu 19. století. Toto myšlenkové prostředí velmi loajálně reflektuje anonymní recenze vítězného návrhu v Národních listech dne 6. března 1887: “Nynější židovské město a sousední část Starého města jest směsice budov rozestavěných v křivolakých čarách bez ladu a skladu a odkryté hnízdo mravenčí se svými chodbami věru mnohem příznivější činí dojem, než dotyčná čtvrť, která i nyní ještě, přes moderní pozlátko, kterýmž semo tamo pokryta je plíseň z dávných dob, úplně má středověký ráz. Klikaté úzké uličky, jimiž nelze projeti pohodlně vozem a jež jsou pravým paskvilem na geometrickou pravdu, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je přímka.” Popravdě je třeba poznamenat, že nelze podsouvat autorovi uvedených řádek, že by autenticitu historické zástavby necítil, ale je pro něj spíše antihodnotou, důvodem proč domy bourat a nikoliv zachovat.

Návrhy ze soutěže ironicky napadl ve svém fejetonu v Národních listech 12. března Jan Neruda – poukázal na posedlost městských inženýrů bourat a stavět, jakoby jen z plezíru a demonstrace vlastní síly a kuráže. Za pár dnů 25. března vyšel v Národních listech další článek, tentokrát od Renaty Tyršové, který je možná prvním veřejně publikovaným názorem v souvislosti s asanací, totiž ve prospěch celku města, z něhož nelze vytrhovat jednotlivosti a ostatní zatratit. Nicméně na místě Josefova si představuje i ona “novou úpravnou čtvrť, která bude působivým kontrastem k Starému Městu v celé starobylosti zachovanému”.

V tomto prvním a přehledném dějství střetu názorů stojí ne náhodou proti sobě reprezentanti dvou protikladných světů – racionálně technicistního a emocionálně uměleckého. Toto prosté, banálně černobílé a primitivně prvoplánové rozdělení v dalších dějstvích námi sledovaného dramatu dost přesně funguje. Někde v meziprostoru mezi oběma polaritami se pohybují jednou s grácií, podruhé v okovaných botách architekti, kteří z povahy svého oboru patří k oběma světům.

V dubnu 1895 vydal Spolek architektů a inženýrů (SIA) spolu s Uměleckou besedou pamětní spis, v němž reaguje na regulační plány města v souvislosti s asanací. Spis vyslovuje decentně až servilně formulovanou obavu, aby profesionální neodborností na rozhodujících místech (na radnici) nedošlo k poškození regulačních cílů celého asanačního podniku, například zastíněním proslulých pražských panoramatických pohledů, necitlivým převýšením nových budov či nevhodným zastavením okolí umělecky hodnotných staveb. Jako řešení těchto obav nabízejí spolky obětavě a nezištně odborné síly ze svých vlastních řad k práci ve zvláštních komisích. Vše znělo velmi ušlechtile, sympaticky, ale když dnes známe celou historii, dokážeme číst i mezi řádky, a tam já čtu asi toto: asanaci podporujeme, bourání nás netrápí, nejdůležitější je, aby regulační plán byl urbanisticky dokonalý, a k tomu potřebujete nás, zkušené, vzdělané a zcestovalé architekty, plné inspirace a tvůrčích nápadů, ne jen inženýry z městského stavebního úřadu, jejichž inspirace začíná u přímky a končí u pravého úhlu. Zkrátka a dobře, kdykoliv se do sporu vložili architekti, nešlo o obhajobu konkrétních historických budov, nebo dokonce plošnou ochranu zástavy, ač to někdy tak může i vypadat, jde o tvorbu města v plném významu toho slova. Pro ten účel se některé staré budovy sice hodilo zachovat nad plán, ale zacházelo se s nimi jako s prvky, které se musely pokorně podřídit nově vytvářené kompozici.

Rok po pamětním spisu SIA, v dubnu 1896, vyšel v Národních listech manifest Českému lidu, tzv. Velikonoční manifest, první skutečně ostrý protestní výkřik proti bourání staré Prahy obecně, určený jako výzva k masové podpoře, který poukazuje na to, že “Praha je olupována o svůj historický malebný ráz”. Tady bychom již mohli s čistým svědomím předpokládat, že hodnoty, jejichž zachování tvůrci manifestu požadují, jsou tím, čemu modernější terminologií říkáme autenticita. Manifest byl stylizován Vilémem Mrštíkem a jeho bojovná dikce s břitkými ironickými výboji strhla k podpisu na sto padesát signatářů. Ale nenechme se mýlit, ani Velikonoční manifest neměl v úmyslu hájit Josefov a motivací k jeho vzniku nebyly demolice v asanačním obvodu, kde se dosud bourat ani nezačalo. Tím samozřejmě nechci bagatelizovat bourání na Malé Straně (průlom U Klíčů) i na Starém Městě (Melantrichův dům), což byly skutečné podněty k vzniku manifestu.

Mohla bych na podporu svých úvah i pro vaše pobavení citovat mnohé další výstižné výroky z dobového tisku směřující ve prospěch toho či onoho názoru, líčit mnohé peripetie vzájemných střetů apod. Bylo by to možná chvílemi zábavné, ale točili bychom se už v kruhu. Proto si spíše dovolím přejít k určité sumarizaci a na základě příkladu z pražské asanace i troufalému zobecnění.

Ve vztahu k historické zástavbě města se podle mého názoru profiluje několik základních typů přístupů z hledisek profesně-osobnostních:

a) realistický či racionálně-technicistní – typický pro komunální politiky, městské úředníky, i odborníky v městských službách, jejichž prioritou je to, co je shledáno v daný okamžik prospěšné pro město. Problémy jsou řešeny přímočaře, pokud možno nejsnáze a nejlevněji. Tedy v případě nutné asanace Josefova plošnou demolicí. Přitom na radnici se zcela upřímně a bezelstně věřilo tomu, že budovy, které “skutečné umělecké ceny mají” (bylo jich sotva pět a půl) budou ušetřeny, a veřejnost o svoji starou Prahu nepřijde, protože zaniklá historická zástavba bude nahrazena budovami ve stylu historismu, které využijí mnohé zajímavé prvky inspirované zaniklou starou Prahou. Pojem autenticita na radnici neznali a jeho smysl by nepochopili. Jejich cílem bylo na místě špinavé a zapáchající staré Prahy plné nemocí a parazitů vystavět čisťoučkou apetitlich novou starou Praha. Komunální politici a městští úředníci dneška k podobně zkratkovitým řešením nemají daleko. Bude-li se skutečně pořádat v Praze olympiáda, na tato slova si ještě vzpomeneme.

b) idealistický či emocionálně-estétský – typický pro literáty, historiky umění, filozofy, umělce a estéty vůbec, pokud ovšem mají kladným vztah k minulosti. V naší historické epizodě kolem pražské asanace se zaktivizovali poprvé kolektivně v souvislosti se zmíněným Velikonočním manifestem z pera Viléma Mrštíka. Pojem autenticita v daném významu rovněž neznali, ale používaná sousloví “malebný historický ráz”, “rázovitý celek”, “starobylá tvářnost”, kterým dali nejvyšší prioritu v úvahách o zachování historického města, se jejímu významu blíží. Ve Velikonočním manifestu poprvé zazněla, byť jako efektní řečnický obrat, věta (parafrázuji, přesné znění nemám po ruce): “Praha není majetkem několika málo lidí, je majetkem nás všech a národ jediný má právo rozhodnouti o jejím osudu.” Šlo o převratnou myšlenku, zdůrazňující ideální vlastnický vztah obyvatel města či vůbec občanů země, který přirozeně zakládá jejich určitá práva. (Dnes kodifikováno jako právo občana na kulturní dědictví v listině základních práv a svobod.) Když idealisté prosazují určitý názor, netrápí se zpravidla jeho výhodností, proveditelností, širšími souvislostmi, často ani sami nevěří v možnost jeho úspěchu a taky ho v drtivé většině případů nedosáhnou. Přes neúspěchy jejich aktivit mělo a má působení idealistů blahodárný vliv na profilaci názoru široké veřejnosti, ať se jednotlivec nakonec přikloní k názoru shodnému či opačnému.

c) kombinovaný, obsahuje dávku racionality i emocí, realismu i romantiky, technicistního i uměleckého přístupu – typický pro architekty. Cítí za město silnou morální odpovědnost, protože architektonicko-urbanistickou podobu města považují za problém výhradně svého oboru. Cítí se předurčeni k tomu, aby tyto otázky řešili pokud možno zcela samostatně a suverénně bez rušivého vlivu laiků, za něž považují kohokoliv mimo svůj obor. Přetvoření města v duchu určitých, pro daný okamžik platných ideálů zpravidla přikládají vyšší hodnotu než zachování jeho historické tváře, které do ideálu pochopitelně mnoho chybí. Nikdy neodolají příležitosti tvořit, i kdyby to znamenalo současně bourat, protože od nového vždy očekávají, obvykle s ničím nepodloženým optimismem, vznik vyšší hodnoty. Jak si můžeme ověřit z mnoha současných situací, aktivit, nereálných vizí i reálných záměrů, článků i vystoupení, tato charakteristika platí univerzálně, v době asanace i dnes.

d) pragmatický – typický pro stavební podnikatele, vlastníky realit, ale zároveň kohokoliv, kdo je na daných stavebních změnách osobně zainteresován. Nemusí to být totiž jen stavební podnikatel, dnešním jazykem investor či developer, kdo klade na nejvyšší příčku žebříčku hodnot účelnost a profit. Pragmaticky se může chovat komunální politik, když chce získat výhody pro město či pro sebe, pragmaticky se chová architekt, který dostal významnou zakázku, kterou považuje za životní výzvu, pragmaticky se chová pochopitelně i zkorumpovaný úředník. V každém případě není si nic vzdálenější než pragmatický přístup k historickému stavebnímu fondu na jedné straně a požadavek zachování jeho autenticity na straně druhé.

Autenticita jako kultovní hodnota moderní památkové péče, jak se formovala po celé 20. století od Rieglovy ceny stáří přes Benátskou chartu k současnému velmi rigoróznímu chápání, dosáhla již takové míry zbožštění, že každý stavební zásah do historického objektu je vůči ní ústupkem či kompromisem. Nechci tuto skutečnost hodnotit ani dál planě rozebírat. Jen stále nevycházím z údivu, jak mnoho a zároveň málo se za sto let změnilo. Když vyjdu ze svých čtyř charakteristik skupin lišících se profesně-osobnostním přístupem k historické zástavbě města, pak před sto lety byl poměr sil 1 proti 3, tedy idealisté obhajující památky proti realistům na radnici, pragmatickým stavebním podnikatelům a architektům prosazujícím své právo přetvářet město. Dnes poměr sil 1 proti 3 stále trvá, ale de iure naruby, protože právo a zákon mají na své straně tentokrát idealisté (dnes se jim říká památkáři), ovšem de facto platí první varianta, protože všechny tři ostatní skupiny (politici, podnikatelé i architekti) si stejně vždy udělají, co chtějí.

——————————————————————————–

Citace zdroje dokumentu:
Kateřina BEČKOVÁ: Autenticita památky, architekti a podnikatelé: Modernizace a asanace v Praze
(Kateřina Bečková. Příspěvek pro 2. Sjezd historiků umění, Praha, 21.-22. 9.2006)

On-line: http://www.npu.cz/pp/dokum/ppclanky/ppcl06/ppcl060927asanacebeckova/
od 27.9.2006