příspěvek k otázce předmětu studia industriální archeologie
Michal Soukup
FF MU BrnoTechnickým objektům v terénu byla v minulosti věnována poměrně malá pozornost, což mělo nezřídka za následek jejich devastaci, příp.úplné zničení. Situace není o mnoho jiná ani v dnešní době, neboť se zatím v našem prostředí dostatečně nekonstituoval obor, který by se jimi zabýval. Zčásti se sice těmito památkami zabývali historici umění nebo techniky, kritéria pro jejich ohodnocení však byla tak trochu náhodná, nehledě na fakt, že mnohé z nich nejsou jako památky vůbec vnímány (srov. Matěj 1998, Jaroš 1992). Některé z nich prošly kompletní devastací trvající dodnes. Proces charakterizující vývoj památky je souvislou řadou jevů – založení, provoz (funkce), redukce provozu, devastace, zánik – pro zkoumání tohoto procesu se uplatňuje archeologická metodika při hledání, ochraně – záchraně takových objektů. Konečným výsledkem může být v některých případech nové nekonvenční využití např. energetických objektů (Jaroš 1992), jiné mohou zůstat prozatím zachovány bez větších úprav (Matěj 1998).
Doposud tyto objekty nejsou téměř vůbec podrobovány stavebně-historickým průzkumům, až na výjimky – obvykle se jedná o naprosté unikáty – příkladem může být např. dehtářská pec z Plzně – Bolevce, datovaná rámcově do 18.století (Anderle-Čihák-Ebel-Nováček 1998). Nicméně, dnes se o SHP poměrně dosti diskutuje a k dispozici je propracovaná metodika (Macek 1997).
Disciplínou, do jejíž kompetence patří technické terénní objekty se zaniklou funkcí, je industriální archeologie, kterou chápu spíše v pojetí chronologickém od 18.st. do dneška, než jako průřezový obor o výrobních technologiích (srov. Smetánka – Žegklitz 1990, s.18). Doposud u nás nemá mnoho příznivců, tím méně specialistů. Také západní literatura je prozatím málo dostupná.
Pokud se snažíme pojmenovat problém, narážíme na základní otázku, co je a není archeologickou památkou obecně. Přidržím se definice asi v tomto smyslu: archeologickou památkou je každá antropogenní struktura, jež prošla procesem zániku (možno s výhradami říci: není funkční ve smyslu/podobě, v jakém byla primárně projektována a uvedena do provozu). Je na místě upozornit, že taková struktura může být součástí jiné (chronologicky mladší), která zčásti či zcela (nebo vůbec) převzala její funkci a prostorově se s ní překrývá. Proces úplného zániku (ve smyslu Matoušek – Sýkorová 1998, s.763-767) industriálních památek urychluje možná využitelnost jejich částí (surovina apod.). Nesoulad práce památkářů a archeologů ilustruje množství zničených a demontovaných památek technického charakteru, ke kterým nebyla vyhotovena dokumentace původního stavu. Možnosti archeologie při potenciálním zkoumání některých reliktů (např. pozemních komunikací obecně) jsou prakticky nulové – a bez řádné dokumentace nelze neexistující památku dostatečně historicky, technologicky či jinak vyhodnotit.
Jelikož problematika je značně obsáhlá, vybral jsem si pouze několik příkladů z oblasti vodních děl (obecně) 19. a 20. století. Nejprve by bylo vhodné načrtnout a definovat, co jsou a jaká taková díla známe. Logicky je lze na základě funkce a způsobu úpravy dělit přibližně takto:

* funkce zásobní – tj. zdroje pitné a užitkové vody obecně (studny, nádrže, cisterny, artézské studně atd.)
* funkce primární výrobní – rýžovací kanály
* funkce sekundární výrobní – tvorba energie – přeměna energie vody na mechanickou práci či elektrickou energii apod. – tedy její využití pro výrobu (mlýny, elektrárny atd.)
* funkce hospodářská – chovné rybníky, sádky
* funkce komunikační a transportní, stabilizační a hladinotvorná – plavební kanály, jezy na řekách, hrazení horských potoků pro zpomalení proudu, regulace a úpravy říčních koryt
* funkce odváděcí a přiváděcí – kanalizace, vodovody
* funkce turistická, zábavní, nevýrobní – úpravy vodních toků pro vodní turistiku, koupaliště, umělé tůně pro koupání
* funkce jiná – …….

To jsou hlavní z mnoha možných variant. Je důležité podotknout, že nezřídka se prolíná u vodního díla více těchto funkcí, takže zjednodušeně můžeme hovořit o dvou věcech – o funkční úpravě či vytvoření vodního zdroje za účelem dlouhodobým – zde je tento zdroj sám cílem, či krátkodobým, kde zdroj je pouze prostředkem k dosažení jiného cíle.
Otázka typologie vodních děl z hlediska terénu je závislá především na těchto momentech: spád vodního toku, průtok vody, dostupnost terénu pro výstavbu, efektivita v daných podmínkách – u děl sloužících výhradně k výrobě energie je k tomu navíc nutno zdůraznit, že zde téměř nehraje roli dostupnost ze strany civilizačních center.

*
Při vzniku novodobých vodních děl (konkrétně přehradních nádrží) docházelo ke změně struktury krajiny. Památkové objekty v cílové oblasti byly před spuštěním díla do provozu zajištěny. Bylo také nutné provést obvykle záchranný archeologický výzkum, který ovšem neproběhl vždy a kromě toho v různé kvalitě. Příkladem takových velkoplošných akcí mohou být ZV na pozdější nádrži Liptovské Maře, či např. Novomlýnské nádrže, (jejíž výstavba, jak se ještě navíc ukázalo, nebyla nezbytně nutná). V případě přehradní nádrže Orlík (Budinka 1959) došlo naproti tomu hlavně k zajištění památek doposud existujících – hrady Zvíkov a Orlík, kostel v Červené nad Vltavou, řetězový most v Podolí a zámek Koloděje. Ve dvou případech došlo k přesunu památky na neohrožené místo (veřejnost si jistě upamatuje notoricky známý případ přesunu kostela ze Starého Mostu). Otázka je postavena zhruba takto: Vznik vodní nádrže je zásahem do krajiny, který její tvář navždy změní – převrství (sedimenty atd.) i další, starší stopy antropogenní činnosti již prošlé transformací (termimologie dle Matoušek – Sýkorová 1998, s.763)- při vzniku vodního díla tak došlo k narušení antropogenních útvarů a ke změně probíhajících postdepozičních procesů z hlediska jejich charakteru. Na základě pozorování reliktů zaniklého podhradního městečka pod Zvíkovem (v literatuře krátce Varhaník 1998) se ukázalo, že změněné prostředí značně urychlilo jejich destrukci. (Zde je otázka navíc: zachraňovat-zkoumat, či nezachraňovat -nezkoumat archeologické památky, které nejsou ohroženy zničením, nýbrž snad jen možná „zmizením“?). Uvažujme o potenciálním zániku přehrady – jak se projeví na přeměně terénu? Např. působení již zmíněných sedimentů přehrady na původní terén. Terén zde vzniklý bude sice výsledkem antropogenní činnosti, ovšem možnost rekonstruovat (resp. interpretovat) starší situaci se sníží na minimum.

*
Skupina nadšenců na Chebsku obnovila zaniklou vodní elektrárnu, která byla zlikvidována po odsunu německého obyvatelstva po II.válce. Odhalili základy původní stavby, identifikovali zachované stopy uchycení stroje (turbíny), následně originální stroj vypátrali a provedli jeho zpětné usazení a zprovoznění – tedy celkovou rekonstrukci (ústní sdělení). Takovým případům musí být v budoucnu věnována pozornost archeologie, neboť spadají do její kompetence. Novodobé mlýny/ elektrárny, které nadále existují oproti zaniklým mlýnům/elektrárnám ze stejného období, nám dokumentují velice dobře základní principy funkce. Interpretace na základě archeologického výzkumu zde nemá nutně význam pro pochopení obecně technologických záležitostí, nýbrž konkrétních detailů. Archeologie zkoumá celek i detail.

*
Velice ilustrativní je příklad z roku 1916. Na řece Bílé Desné u Tanvaldu byla vystavěna přehrada s nekvalitně provedenou hrází. Ta se jednoho dne prolomila. Dílo nebylo v tehdejší podobě obnoveno a je tedy archeologickým památníkem (Šnajder 1981, s.67, 68). O něco výše v dohledné vzdálenosti byla vybudována nová hráz (současná přehrada Souš), nicméně o relikty původní hráze archeologové neprojevili zájem (ten by se měl odehrávat dle mého názoru především na úrovni ochrany památky). Výše nastíněná otázka je na příkladu Bílé Desné snadno uchopitelná. Archeologickou památkou v terénu rozumíme jakýkoli v terénu se projevující důsledek antropogenní činnosti. Ten je následně za určitých okolností předmětem výzkumu či průzkumu, nebo zůstává pouze zachován beze změn. Cílem archeologické práce je v tomto případě rekonstrukce okolností a důvodu (tedy smyslu oné činnosti) vzniku terénního památníku a jeho původní podoby. V ideálním případě nemusí být archeologický výzkum nutností, neboť stav před zánikem – vznik a období funkce – může být natolik zdokumentován, že téměř eliminuje potřebu rekonstrukce na základě archeologického zkoumání reliktu. Je také tato památka památkou, která má být chráněna, či bude klasicky odvržena jakožto recentní – nearcheologická? (Upozorňuji, že informace o existenci či neexistenci takové dokumentace prozatím nemám, proto uvažuji v rovině teoretické).

Největší problém, okolo kterého se vše točí, je samotné ohodnocení památky. Jsem velmi často svědkem toho, že památka je posuzována nikoli na základě svého obecného významu pro vědecké poznání toho či onoho jevu či technologie, nýbrž ve stopách paradigmatu, podle toho jak je či není „stará“. Tak se stává, že archeolog nedokáže využít potenciál památky pro poznání (uvažujme výlučně o výzkumech záchranných), nejen protože jej to třeba nezajímá, ale protože není dostatečně vybaven, aby vůbec dokázal tyto možnosti rozlišit. Možná, že je také ukolébán představou, že písemné prameny pro období 19. a 20. století postihují úplně vše. V tomto ohledu musím poněkud kriticky pohlédnout na studium archeologie v ČR, neboť studenti zde nejsou školeni v některých specializacích, přičemž nezřídka i kantoři dávají najevo nevoli vůči obdobím tzv. „nepravé“ archeologie (postmedievální a industriální) – tím dávají studentům špatný příklad. Toto pojetí vychází z předsudku ve smyslu: „kde začíná recentní, tam končí archeologie“ (a pro některé studenty je tím “legalizována” apriorní nechuť k tomu, co je nezajímá). Dnes už je přitom zřejmé, že archeologie není disciplinou, která by byla chronologicky ohraničena, nýbrž studuje oblasti života společnosti jinými obory nepostižitelné (Matoušek – Sýkorová 1998, s.749). Na závěr snad jen drobná připomínka: Archeologie by měla především interpretovat, ne však nutně rekonstruovat. V případě archeologie nejmladších období jsou ovšem možnosti “pravdivé” rekonstrukce objektů mnohonásobně vyšší.

Literatura:

· Anderle, Jan – Čihák, Josef – Ebel, Martin – Nováček, Karel 1998: Kolomazná pec v Plzni-Bolevci., Průzkumy památek V/II, 139-146.
· Budinka, Zdeněk 1959: Záchrana a technické zabezpečení památkových objektů v zátopové oblasti vodního díla Orlík., Zprávy památkové péče XIX, 119-138.
· Šnajder, Bohuslav 1981: Planeta žízně (vyprávění o živlu, bez něhož by nebyl život)., edice Objektiv, Albatros Praha.
· Jaroš, Jiří 1992: Recentní technické objekty v terénu a archeologické metody?, in.: Archeologie technica 7, 82-87.
· Jaroš, Jiří – Merta, Jiří – Zemánková, Helena 1992: Katalog technických objektů. Topografická evidence a deskripce., in.: Archaeologia technica 7, 88- 102.
· Matěj, M. 1998: Technické památky a problematika ruin. Zříceniny historických staveb a jejich památková ochrana., Příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 58, 44-46.
· Matoušek, V. – Sýkorová, I. 1998: Společnost a kultura ve světle archeologie. Příspěvek k diskusi o předmětu, prostředcích a metodě archeologického výzkumu., Archeologické rozhledy 50/4, 746-770.
· Smetánka, Zdeněk – Žegklitz, Jaromír 1990: Postmedieval archaeology in Bohemia and its problems – Postmedievální archeologie v Čechách a její problémy., In.: Studies in Post-medieval archaeology 1., Praha, 7-21.
· Koula, V. 1912: Využitkování vodních sil se stanoviska strojnického a elektrotechnického.
· Varhaník, Jiří 1999: Zatopené památky., Zprávy památkové péče 59/7, 250 (zadní strana přebalu).
· Wolf, Josef 1929: Vodní energie., Československá vlastivěda IX. Technika, Praha, 466-492.

Web:
http://www.phil.muni.cz/archeo/iuvenis/iuve00-1/soumi.html

Zdroj:

ARCHAEOLOGIA IUVENIS 2000/1
časopis studentů archeologie
Filozofická fakulta Masarikovy university Brno