Christopher Day: Duch a místo. Nakladatelstvi ERA, 2004.
O architektuře a urbanistice, které vytvářejí náladu

Anglický architekt Christopher Day, průkopník delikátního umění vytváření míst, nabízí pohled do nitra věcí, nutný k pochopení staveb a celého přediva našich životů.
Všechno souvisí se vším

Často v duchu zavadíte o panelová sídliště, v nichž žije téměř třetina českého obyvatelstva, a říkáte si, co proboha s tím? Pak na okraji města zděšeně bloudíte zcela novou vilovou čtvrtí ve stylu „Šmoulov” a znova si říkáte, a s tímhle co? Taky můžete vyrazit na venkova shlédnout nový typ rekreačního využití krajiny – tzv. „holandskou vesničku”, připomínající o něco luxusnější pionýrský tábor, a mimoděk vás napadne: A sem pak někdo milosrdně hodí bombu? Laik, který si nelistuje odbornými architektonickými časopisy, ale je vnímavý ke svému okolí a marně hledá odpovědi na Šmoulovy a nemocné paneláky, může najít náplast na své znepokojení v knize anglického architekta Christophera Daye Duch a místo.

Architekt, který se proslavil nejen ekologickými stavbami v Británii, ale také přestavbami a uzdravováním ruských panelových sídlišť či navrhováním kostelů a škol, nám na téměř třech stech stranách v pomalém a srozumitelném rytmu ukazuje spoustu malých i velkých triků, jak si uvědomit, že všechno bolestně souvisí se vším. Tento holistický přístup začíná už v první kapitole nazvané Otázky pro jednadvacáté století, stupňuje se pak v části pojmenované Elementy života, aby vygradoval v Novém začátku. Český čtenář, odkojený socialistickým vzděláním dodnes zhusta ovládaným všudypřítomnými odborníky, bude jistě trochu kroutit hlavou nad zdánlivě prostoduchými nákresy, znázorňujícími například nahého člověka a vedle něj svetr s čepicí s popiskou: „Každý svetr zajistí asi tři stupně Celsia.” Rozkošná kresbička slimáka pachtícího se po zdi a pod ním návod, jak si postavit zeď tak, aby vám po ní tihIe tvorové nelezli, si jistě také vyslouží úšklebek nejednoho odborně vzdělaného čtenáře. Pro ty, kdo občas uvíznou v tematicky velmi zeširoka pojatém textu, jsou však dětsky stylizované náčrtky, kresby a plánky vítanými odpočívadly v nejrůznějších nástrahách dynamické izolace, magnetických polí a šetrných chladicích systémů.

Udělej si genia loci

Projdeme-li kapitolou o elementech života a jejich základní funkci v našem světě, snadno pak pochopíme ústřední pojem knihy, kterým je nepochybně genius loci. Duch místa utvářejí nejen základní živly jako oheň, země, vzduch a voda, ale také nálada určitého místa. Většinou k duchu místa přistupujeme jako k dané věci, s níž se dá už jen těžko něco podniknout. Jenže architekt Day, který zpočátku jako každý mladý tvůrce toužil po projektech na “zelené louce”, dostával ironií osudu nejvíce zakázek na přestavby. Díky nim se dostal k nutnosti plně chápat začlenění stavby do okolí a celkového kontextu krajiny a toto pochopení pak poeticky i prakticky zprostředkovává svým čtenářům.

Povzbudivá zpráva o tom, že genia loci zuboženého slumu či podzemního parkoviště můžeme sami měnit a „nemusíme čekat na vlády, úřady a profesionály”, je nejen uklidňující, ale především inspirativní. Snad nejpůsobivěji v teplém, hřejivém a možná místy ne zrovna koherentním proudu vyprávění působí jednotlivé příklady z autorovy praxe. Mnohdy zdánlivě banální tvrzení, že budovy lze měnit vysazením popínavých rostlin a ptáky pobídnout k životu v naší blízkosti pěstováním trnitých keřů, někoho popudí svou prostoduchostí a někdo opravdu půjde a před dům si vysadí šípkový keř.

S architekturou nového století více než kdy jindy souvisí styl, pojetí módy či design. V soutěžích mladých tvůrců vítězí originální a efektní návrhy, kontrasty tvarů a forem, které mají upoutat a strhnout na sebe pozornost. Vznikají tak stavby z moderních materiálů, často velmi náročné na spotřebu energie a vyčerpávající už jen svou přítomností. Mnoho z nich je navrhováno „až nestydatě na jedno použití” a slouží jen pouhých deset či patnáct let. Oproti takovému přístupu k vytváření místa staví Day budovy, které nejsou navržené pro efekt, ale zohledňují místní materiály a dají se v průběhu času upravovat či měnit, aby mohly „zrát” v čase a žít se svými obyvateli co nejdelší dobu.

Z cyklostezky do sprchy

Projekty, na nichž se Day podílí, nejsou jen venkovské, jak by se mohlo ze zmínky o místních materiálech zdát. Spíše naopak, velký prostor v knize je věnován městům a možnosti růstu genia ioci na znečištěných místech a v lokalitách bez šance. Když např. autor působil jako konzultant při obnově industriálního a rozpadajícího se města v Rusku, postupoval tak, že nejdříve navrhl obnovit místní pekárnu, „magnet” městského centra a pak malý hotel, protože případní turisté podpoří sebeúctu místních obyvatel. Nákupní zónu v rušném městě v Kalifornii postupně budoval tak, aby nejprve na vybraném místě fungovaly trhové stánky, a teprve až se místo naplnilo činností, s níž se lidé sžili, vyrostly na místě obchody.

Některé problémy, pro něž autor v knize nabízí řešení, se však mohou českému čtenáři právem zdát poněkud marťanské. Např. zjištění, že k podpoře cyklistiky nestačí jen dobře sjízdné a bezpečné stezky. Cyklisté se přece také po příchodu do práce potřebují osprchovat. Vizionář Day tedy navrhuje na toaletu pro vozíčkáře namontovat také sprchu. V našich městech, kde jsou bezbariérové záchody a cyklostezky pořád ještě synonymem pro zbytečný luxus, zní tyhle rady bohužel přece jen výstředně.

Posledními kapitolami knihy vibruje otázka vztahu prostředí, budov a zdraví člověka Filozofické pasáže znovu střídají praktické návody, jak poznat patogenní zóny, optimální teplotu či které rostliny pomáhají vstřebat toxické látky a jak vyrovnávat extrémy mezi střídmostí a chaotickým zahlcením věcmi. Dayův „všezahrnující design” je nejen kompasem, prvotní mapou pro laiky, ale také výzvou pro architekty ztrácející kontakt s lidmi a oddávající se stylu, aby dokázali znovu vdechnout svým stavbám pochopitelný smysl. Ať si však knihu přečte laik či odborník, zůstane v něm zarytý opakující se refrén knihy: Jsme zodpovědní za místa, která vytvoříme, a za svět „utkaný mezi živly a dýchající mezi extrémy”.

Markéta Pilátová
Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Zdroj: Respekt č. 9/2005, 28. 2. 2005