Francie je již tradičně vnímána jako země s příkladným vztahem státu ke kultuře. Vidíme to také u muzeí, kterým se daří nejen ve francouzské metropoli, ale i v regionech. Jedním z důkazů byla výstava „Nová muzea ve Francii 1990 – 1999“, kterou v roce 2000 uspořádala před Veletržním palácem Národní galerie v Praze a Francouzský institut. Byla na ní představena úctyhodná řádka muzeí postavených nebo rekonstruovaných za poslední desetiletí. Na výstavu navázalo počátkem října odborné kolokvium zabývající se vztahem muzeí k dnešní společnosti. Za francouzskou stranu se jej účastnili Germain Viatte, vedoucí projektu nového pařížského etnologického muzea, Martin Legard z odboru architektury a kulturního dědictví francouzského ministerstva kultury a Laurent Baudeoin, jeden z projektantů nového muzea v Nancy.

Pro české publikum bylo zážitkem slyšet mluvit o svých zkušenostech nejen dlouholetého vedoucího pracovníka slavného Pompidouova centra, ale také výkonného úředníka francouzského ministerstva kultury, které samo iniciativně vytváří kvalitní podmínky pro práci muzejníků. Pořadatel – Národní galerie v Praze – vyzvala k účasti z České republiky pracovníky nedávno zadaptovaného Muzea umění v Olomouci, v devadesátých letech nově založeného Muzea umění v Benešově u Prahy a socioložku Věru Foretovou, zabývající se společenskou strukturou a aktivitami soudobých českých měst. Veřejnost se zájmem očekávala také vystoupení nově jmenované ředitelky Sbírky současného a moderního umění Národní galerie Kataríny Rusnákové. Nečekaná povinnost ji však donutila předčasně odcestovat. Pro nás může být milým zjištěním, že metodika prezentovaných českých muzeí umění Francouze upřímně zaujala. Tam, kde nejsme v práci přímo závislí na výši finančních prostředků, můžeme při dobré vůli dosáhnout výsledků srovnatelných se světem. Jde například o metodiku muzejní didaktiky, ale také koncepce výstav i stálých expozic apod.

Ve francouzských příspěvcích jsme slyšeli nejen nám již známá sympatická fakta o struktuře financování muzeí, personálních vazbách na školský sektor ve vzdělávací činnosti, metodách muzejní didaktiky nebo o potřebě soustředěného vnímání vztahu obsahu expozice a muzejní architektury. Zazněla zde také zajímavá myšlenka, která může být zásadním argumentem při obhajování existence muzeí v nově se rozvíjejících demokraciích střední a východní Evropy: Muzea umění tvoří ve městech společně s radnicemi základní symboly demokracie. Proč ale právě muzea umění a ne také další kulturní instituce, jako jsou knihovny, školy, divadla? Muzea umění stejně jako radnice existovala společně s dalšími kulturními institucemi již v předdemokratických společenských strukturách. Jejich skutečně rozvinutá společenská funkce ve vazbě k nejširším sociálním vrstvám je totiž velmi citlivá na mechanismus demokracie. Sbírky umění byly původně soukromým vlastnictvím, především feudálů. Jejich prvotní zpřístupňování veřejnosti nebylo neomezené. Značné limity byly také na straně návštěvníků – příslušníků nižších sociálních vrstev, které neměly dostatek motivace, znalostí a dalších předpokladů k návštěvám expozic náročného umění. Teprve principy otevřené společnosti tyto překážky postupně v převážné míře odstranily. Muzeím umění a radnicím proto staví demokratické komunity reprezentační budovy podobné sídlům předcházející feudální moci. Také jejich poloha v intravilánu města bývá příznačná. K ukázkovým patří například situace v někdejším hlavním městě Spojených států amerických – Philadelphii. Hlavní osu města zde tvoří široký centrální bulvár, v jehož čele dominuje radnice, která hledí na svůj protějšek – muzeum umění. Podobné prostorové relace nacházíme také ve Washingtonu, Paříži, Vídni a mnoha dalších městech.

Management českých muzeí umění by měl umět takových vztahů využít nejen ve prospěch samotných sbírkotvorných institucí, ale zejména v oblasti jejich nejzávažnějšího poslání – v myšlenkovém působení na veřejnost. Každý, kdo funguje na viditelném místě, musí přistupovat ke své práci s velkou morální odpovědností. Zatímco u autorů – jednotlivců považuji slovní spojení „společenská odpovědnost“ spíše za manipulující frázi totalitních politiků, u veřejnoprávní instituce typu muzea umění by měla tvořit neformální východisko filosofie všech aktivit.

Jan Geller

zdroj: Mgr. Tomáš Fassati, ředitel muzea umění Bešenov