15. 12. 1832 – Dijon, Francie

28. 12. 1923 – Paříž, Francie

Po studiích na dijonském lyceu se Alexandre Gustave Eiffel připravuje ke vstupu na prestižní pařížskou polytechniku – není však přijat a proto studuje École Centrale des Arts et Manufactures se zaměřením na chemii, po jejímž absolvování počítá s návratem do Dijonu a zaměstnáním ve strýcově továrně na ocet. Než však stačí dostudovat, rodina se se strýcem nepohodne a on v roce 1855 zaměňuje chemii za stavební inženýrství a zůstává v Paříži u Společnosti Západní dráhy. Železniční stavitelství patří ve druhé polovině 19. století k nejdynamičtějším průmyslovým oborům, mladý konstruktér má tedy dostatek příležitostí předvést svůj talent. Jedním z jeho prvních úkolů je stavba příhradového mostu přes řeku Garonne u Bordeaux, kde si v praxi ověřuje tehdy novou metodu zakládání pilířů pomocí stlačeného vzduchu (kesonů). V provádění železničních mostů pokračuje do roku 1862, kdy se osamostatňuje jako inženýr – konzultant. Při návštěvě Egypta si prohlédl právě otevřený Suezský průplav. V roce 1867 zřizuje mostárnu v Levallois-Perret, severozápadním průmyslovém předměstí Paříže, a pouští se do stále odvážnějších projektů.

Na rozdíl od mnoha tehdejších konstruktérů, pracujících metodou pokusů a omylů, se pokouší přesně určit modul pružnosti svářkového železa a vylučuje tak pokud možno odhad z výpočtů účinku tlaku a napětí dané konstrukce. Dbá na dostatečné zavětrování konstrukcí – čím dál vyšší a delší železniční mosty se často hroutily vlivem špatného odhadu dynamického zatížení vlakovou soupravou a silným větrem (jen ve Spojených státech se do konce 19. století zřítilo přes 200 ocelových mostů). Eiffelova firma je schopna postavit všechny druhy konstrukcí z příhradovin, od továrních, nádražních a výstavních hal po kostely a plynojemy, a staví je takřka po celém světě. Nejdůležitějšími zakázkami však zůstávají viadukty – nejdříve přes řeku Sioule u Rouzat na trati do Orléans (180 m dlouhý přímý na dvou příhradových mohutných pilířích), dále známý most Maria Pia přes řeku Douro v Portu (oblouk o rozpětí 160 m) a impozantní Garabit v jižní Francii (parabolický oblouk o rozpětí 165 m ve výšce 120 m nad údolím). Eiffel navrhuje pohyblivou kopuli s kapalinovým ložiskem pro hvězdárnu v Nice, kterou lze navzdory váze 100 000 kg otáčet pouhou rukou. Když sochař F. A. Bartholdi vypracoval návrh na dar Americe na paměť účasti Francie na osvobozeneckých bojích států Severu, 46 m vysokou sochu symbolizující “Svobodu, svítící světu”, Eiffel navrhuje ocelovou nosnou konstrukci pro měděný plášť sochy. Lehkostí a vzdušností obdaří konstrukci budovy nádraží v Budapešti. Neobvyklým příkladem vertikální veřejné dopravy je železná neogotická věž výtahu Santa Justa v Lisabonu, která je sice produktem Eiffelovy firmy , vznikla však až po jeho odchodu do důchodu v roce 1898.

Světové výstavě v Paříži roce 1889 měla dominovat 300 m vysoká věž. V roce 1866 je ministerstvem obchodu a průmyslu vypsána soutěž, ačkoli už od roku 1884 existuje v Eiffelově kanceláři návrh, vypracovaný Mauricem Koechlinem, Emilem Nouguierem a architektem Stephenem Sauvestrem. Podmínky soutěže jsou koncipovány tak, aby jim právě tento návrh vyhověl. Přesto proti stavbě věže Charles Garnier (tvůrce pařížské Opery) sepisuje petici a nepřátelští jsou i novináři a vláda, která dává k dispozici pouze čtvrtinu nákladu. Eiffel tedy investuje do stavby vlastní peníze (podle smlouvy mu pak dvacet let patřila a roku 1909 přešla do majetku města). Věž podle něj neměla být pouhou kuriozitou, rozhlednou a vlajkovým stožárem měla sloužit meteorologickým pozorováním a aerodynamickým pokusům. Konstrukce věže je velmi odvážná už jen pro nedostatek zkušeností s podobnými stavbami. Je smontována v letech 1886-89 podle více než 3000 plánů a 1700 detailních výkresů a svou výškou 300 m stává se (až do roku 1929, kdy byl postaven mrakodrap Chrysler Building) nejvyšší stavbou světa. (Jednou z jejich četných napodobenin je turistická rozhledna na Petříně, konstruovaná v letech 1890-91 inženýry Františkem Prášilem a Josefem Součkem a postavená Českomoravskou strojírnou z iniciativy Klubu českých turistů. Do dnešní doby se bohužel nezachovala v původní podobě. Eiffelova pracovna v nejvyšším podlaží byla přeměněna na televizní vysílač. Restaurace a koncertní sál v prvním patře byly přestavěny, spousta původních ornamentálních detailů zmizela, pouze detaily v mohutných základových obloucích jsou původní. V letech 1981-83 bylo spirálové schodiště nahrazeno konvenčním dvouramenným a byly odstraněny původní výtahy od firmy Otis. Původní osvětlení se měnilo několikrát: v roce 1925 si André Citroen najal prostor věže k reklamě na svá auta u příležitosti Mezinárodní výstavy dekorativního umění; v roce 1937 – v době další světové výstavy – se pořádaly z prostoru věže každý večer ohňostroje, a dnes světelný kalendář odpočítává dny do konce tisíciletí.

Ještě v době výstavby věže se Eiffel stává spolupracovníkem Ferdinanda Lessepse na stavbě panamského průplavu. Eiffel, ve snaze korunovat své inženýrské dílo stavbou deseti zdymadel průplavu, přehlíží evidentní finanční i klimatické obtíže. Société Civile Internationale du Canal Interocéanique zkrachovala v roce 1888 – tisíce obchodů je úpadkem zničeno, statisíce lidí přišlo o své úspory , desítky politiků jsou usvědčeny z korupce. Lesseps je odsouzen k pěti letům vězení a Eiffel ke dvěma. Nejvyšší soud je ale roku 1894 osvobodil. Veřejné mínění je však neospravedlnilo nikdy , protože “utopili v bahně Panamy stamilióny franků a pověst Francie” – stavbu průplavu Francie prodala v roce 1904 Spojeným státům a dokončili ji roku 1914 američtí inženýři. Tím Eiffel jako stavitel končí, odchází do penze a věnuje se meteorologickým, a zejména aerodynamickým výzkumům. V roce 1912 zakládá na předměstí Paříže v Auteuil laboratoř, kde testuje letadla zvučných jmen: Wright, Voisin, Blériot. Sepisuje množství prací na téma stability letadel, tvaru vrtulí, teorie nosných ploch na základě starších zkušeností s protivětrným vyztužení mostů. Eiffel byl po dlouhá léta presidentem Společnosti francouzských civilních inženýrů, členem výboru Aeroklubu, nositelem Langleyovy zlaté medaile Smithonian Institutu a řady nejvyšších vyznamenání ze všech koutů světa. Umírá v jednadevadesáti letech.

Vlaďka Valchářová

zdroj: www.archiweb.cz