Historická architektura je natolik rozmanitá, že v podstatě není pravidlo, kterého by neexistovaly výjimky. S vědomím existence výjimek lze ale konstatovat, že na našem území se až do sklonku 19. století běžně dostupné druhy kamene užívaly nikoliv pro svůj vzhled, ale pro své technické vlastnosti. Kámen se na stavbách užíval k nejrůznějším účelům: od základů, přes zdivo, konstrukční prvky a tektonické články až po architektonickou plastiku. Protože nebyla k dispozici ocel ani beton, standardně se z něho prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky. To je důvod, proč se u starších zděných budov setkáváme s množstvím konstrukčních a výzdobných prvků zhotovených z kamene. Je ovšem nutno si uvědomit, že stejně jako jiné stavební materiály se kamenné zdivo a kamenné prvky opatřovaly omítkou nebo nátěrem. Důležitý byl tvar, kompozice, profilace architektonických prvků, nikoliv materiály, ze kterých byly zhotoveny. Zejména v baroku a klasicismu se požadované podoby architektonického tvarosloví dosahovalo kombinací kamene a omítky. O tom, že důležitá byla výsledná podoba, nikoliv materiál, svědčí obdobné užívání i jiných materiálů, například asfaltu a sádry na dekorativní výzdobné prvky u fasád 19. století či dřeva. Ze známých příkladů připomeňme alespoň dřevěný vysutý svorník gotické hradní kaple na Křivoklátě nebo spodní dřevěnou část barokně gotického kvadrilobu portálu klášterního kostela Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem. Výjimky, kdy se povrch kamene na stavbách pohledově uplatňoval, tvoří případy užití exklusivního materiálu jako byl mramor nebo stavby, jejichž architektonická kompozice byla založena na kombinaci režného cihelného zdiva a kamenných prvků či kombinaci různobarevného kamene. Ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb jsou však tyto výjimky kvantitativně zanedbatelné.

Pohledové sjednocení různorodých materiálů omítkou nebo krycím nátěrem mohlo mít i podobu iluze kamenného kvádrového zdiva. Kamenné kvádry byly nejlepším a také nejdražším stavebním materiálem a proto bylo kvádrové zdivo ilusivně imitováno. To, že předmětem napodobování bylo ušlechtilé zpracování materiálu, nikoliv napodobení kamene jako takového, je vidět i z toho, že například lomové zdivo se neimitovalo. Kvádrování se imitovalo se stejnou motivací jako mramor: byl to luxus, který za napodobení stál. V historické architektuře je řada příkladů – připomenout lze například úpravu katedrály sv. Václava v Olomouci od Gustava Meretty nebo středověké příklady v Českém Krumlově – kdy kamenné zdivo je překryto napodobením kamenných kvádrů.

Teprve ve druhé polovině devatenáctého století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. To vedlo k pohledovému uplatňování kamenných prvků a kamenného zdiva u novostaveb a k druhotnému odstraňování omítek a nátěrů z kamenných konstrukcí starších staveb. Po více než stu letech odírání až „na holý kámen“ je dnes možno vidět kamenné konstrukce a architektonické plastiky zbavené sjednocující povrchové úpravy na kdejaké starší stavbě.

V poslední době se často hovoří – a to i v odborných vyjádřeních památkové péče – o kamenosochařských prvcích na fasádách. To není dobře. Ponecháme-li stranou architekturu 19. a 20. století, která s výtvarným uplatněním povrchu přírodního kamene již od počátku počítala, u starších staveb žádné kamenosochařské prvky na fasádách nejsou. Zřídkavé výjimky potvrzují pravidlo. Pokud byl pro architektonické plastiky a konstrukce užit z technických důvodů kámen, byl překryt krycí povrchovou úpravou, která jej výtvarně zapojila do celkové kompozice. Přiřazovat přívlastek „sochařský“ těmto konstrukcím je nesmyslné, protože nejpodstatnější vlastností sochy je přece to, že je vytvořena pro pohled. Navíc je to zavádějící, protože užitkovému použití materiálu se přiřazuje výtvarný význam a tím se popírá původní tvůrčí záměr. Pojem „kamenosochařské prvky“ nevyjadřuje podstatu existence daného prvku v kontextu stavebního díla. Je proto vhodné se vyvarovat jeho užívání na úkor termínů popisujících architekturu, jako jsou „římsa“, „pilastr“, „šambrána“, „supraporta“, „suprafenestra“, „portál“ a další. Potud otazník v názvu tohoto příspěvku.

Podobně je tomu i se slovním spojením „kamenné prvky fasád“ pokud se užívá ve vztahu k architektonickému řešení, které s pohledovým uplatněním užitých materiálů nepočítalo. Je to stejné, jako bychom otloukly krytí železobetonových konstrukcí a při pohledu na obnaženou armaturu mluvili o železných prvcích funkcionalistických fasád. Vhodnější je proto v těchto případech hovořit o prvcích a konstrukcích zhotovených z kamene.

I když se zdá polemika s užíváním nevhodného pojmenování malicherná, ve skutečnosti je to dosti důležitá záležitost. Mezi správným pojmenováním a chápáním podstaty věci je přímá souvislost. Pokud mluvíme o kamenosochařských prvcích na fasádách, neuvědomujeme si kompozici architektonického díla, nevnímáme profilaci architektonických prvků ani jejich vzájemnou tektonickou vazbu, nechápeme smysl barevného řešení.

S barevností kamene a prvků zhotovených z kamene na fasádách je to poměrně jednoduché: jejich povrchová úprava včetně barevnosti sdílela barevné řešení celé fasády. To je jeden z významných rozdílů mezi solitérní plastikou a součástí stavby. Barevnost architektonického prvku lze z celkového barevného řešení odvodit s pravděpodobností blížící se jistotě. Barevnost povrchové úpravy prvku zhotoveného z kamene lze určit, i když se fyzicky nedochovala.

Téma barevnosti prvků fasád zhotovených z kamene je v památkové péči významné ze dvou pohledů: z hlediska poznání a z hlediska obnovy.

V dnešní době není pochyb o tom, že se v minulosti prvky zhotovené z kamene opatřovaly povrchovou úpravou stejně jako konstrukce a zdivo z jiných materiálů. Existují dochované příklady, z ikonografie víme jak stavby vypadaly v minulosti, jsou známy slohové zákonitosti, teoretická východiska i stavební praxe jednotlivých období. U staveb, kde se povrchové úpravy prvků zhotovených z kamene fyzicky nedochovaly, lze většinou dohledat, kdy byly odstraněny. Pod vlivem zažité teze, že kámen má být vidět, se však historickým povrchovým úpravám kamenných prvků stále věnuje nedostatečná pozornost při průzkumech a dokumentaci. Skoro vůbec se pak nezaznamenávají nepřímé důkazy, že předmětný prvek byl původně omítnut nebo natřen. Nepřímými důkazy jsou zejména:

– architektonický, historický a konstrukční kontext (dobový slohový názor, úprava
srovnatelných prvků, tektonické souvislosti, architektonická kompozice)
– nahodilé kombinování různých druhů a barev kamene, vady kamene, hrubé opracování
povrchu, nepřesnosti provedení a osazení a další skutečnosti, z nichž vyplývá, že se jedná o
konstrukční prvek, u něhož na předmětných pohledových nedostatcích nezáleželo, protože
se od počátku počítalo s překrytím krycí povrchovou úpravou

– ustoupení líce kamenných prvků za líc omítky o sílu omítkové vrstvy.

– povrch kamene nesoucí stopy druhotného opracování

Zásadní chybou je, že se při stavebně historických a restaurátorských průzkumech starší barevnosti fasád tento průzkum velmi často omezuje pouze na omítané plochy a druhotně obnažené kamenné konstrukce se nezkoumají vůbec nebo se zkoumají odděleně. Tím dochází ke zkresleným představám o historické podobě a pokud se taková zkreslená představa stane východiskem pro obnovu, výsledek je nutně nešťastný. Historické fasády je třeba chápat jako výtvarný celek. Nejen obnova, ale i průzkum musí vycházet z poznání a pochopení tohoto celku s tím, že jeho jednotlivosti nelze vytrhávat ze souvislostí. Omítkové a kamenné povrchy by se proto měly zkoumat ve vzájemné souvislosti nikoliv odděleně. Například úpravám fasád starších staveb prováděných na konci 19. století a v první polovině 20. století odpovídá řešení „přírodní omítka – přírodní kámen“. Kombinace světlého přírodního kamene a pohledové omítky, jež měla podobnou barevnost a strukturu, vytvořila architektonicky hodnotné řešení. Jeho hodnota nespočívá v pohledovém uplatnění kamene, ale právě v esteticky působivém sladění obou materiálů. Fasádním nátěrem omítek se tato hodnota zničí. Podobně lze připomenout příklad katedrály sv. Václava v Olomouci, kde na omítkách je ryté kvádrování přesně navazující na skutečné kvádry opěráků, což vytvářelo iluzi celokamenné fasády. Nátěrem omítek se toto architektonické řešení zcela znehodnotilo.

Z hlediska obnovy existují dvě základní situace: historické povrchové úpravy se dochovaly nebo nedochovaly. Dochované historické povrchové úpravy kamenného zdiva a prvků zhotovených z kamene – ať už se jedná o omítky nebo nátěry – mají vysokou kulturně historickou hodnotu. Jejich odstraňování není přijatelné. Stavební úpravy či restaurátorský zásah, které předpokládají „očištění až na kámen“ , je třeba jednoznačně odmítnout. V požadavku důsledné ochrany dochovaných historických povrchových úprav částí staveb zhotovených z kamene je alespoň v teoretické rovině shoda. Jiná věc je, že v praxi odstraňování historických povrchových úprav s odůvodněním, že pod nimi je kámen, stále přežívá a bohužel je podporují či dokonce podněcují i někteří pracovníci NPÚ. Takové výstřelky však neodpovídají současnému stavu poznání oboru památkové péče. V této souvislosti je vhodné uvést, že Ústřední pracoviště NPÚ připravuje metodické vyjádření „Ochrana povrchových úprav částí staveb zhotovených z kamene“, jež by mělo napomoci přežívají odírání až na holý kámen z praxe památkové péče vymýtit.

Na okraj odstraňování omítek a vápenných nátěrů z kamene je třeba ještě konstatovat, omítky a vápenné nátěry mají významnou ochranou funkci. Jejich odstranění tak v důsledku vede k degradaci vlastního kamenného prvku, nemluvě o početných příkladech, kdy historický kamenný prvek byl po odstranění povrchové úpravy vyměněn za nový z pohledových důvodů.

Složitější situace je v případě, že se povrchová úprava nedochovala. V dnešní době je oceňování estetických kvalit povrchu přírodního kamene objektivní skutečností. Dále je třeba připomenout, že redakce fasád starších památek prováděné ke konci 19. století a v první polovině století dvacátého již mají památkovou hodnotu a měly by být respektovány včetně druhotného odhalení kamenných konstrukcí – viz. například úprava fasád Týnského chrámu na Staroměstském náměstí, které byly v minulosti omítány, ale u kterých se stala podoba s presentovaným kamenným zdivem již součástí jeho celkové kulturní hodnoty. Konečně je vhodné vzít v úvahu hledisko zažitého vzhledu a patiny, které je u mnoha památek významné.

Z těchto důvodů není možné věc zjednodušit na požadavek, aby se všechny druhotně odhalené kamenné prvky znovu omítly nebo natřely se zdůvodněním, protože tomu tak v minulosti bylo. Na druhou stranu v případech, kdy druhotné obnažení kamenných konstrukcí poškozuje architektonický výraz stavby nebo vede k fyzickému zániku odhaleného prvku, je rekonstrukce adekvátní povrchové úpravy – omítky nebo nátěru – na místě. Diskuse o obecných kritériích, jak v takových případech postupovat, je na samém počátku a je bouřlivá. Obecně sdílený názor, kdy je z hlediska současného poznání oboru památkové péče vhodné k rekonstrukci zaniklé povrchové úpravy přistoupit a kdy ne, zatím není k dispozici.

Při formulování obecně platných kritérií bude vhodné zabývat se částmi staveb zhotovenými z kamene odděleně od solitérních kamenných plastik. Pro obě skupiny platí, že se v minulosti opatřovaly krycí povrchovou úpravou a že se tato povrchová úprava zhruba od sklonku 19. století začala odstraňovat pod vlivem názoru, že kámen má být vidět. Tím podobnost končí. Z hlediska vhodnosti či nevhodnosti rekonstrukce zaniklé povrchové úpravy existuje mezi oběmi skupinami řada zcela zásadních rozdílů. Předpokladem korektní diskuse proto je, aby se argumenty platící pro solitérní sochařská díla neužívaly ve vztahu ke stavbám a naopak.

Čím se liší problematika péče o části staveb zhotovené z kamene a kamenné solitéry?

– U solitérů je výtvarná povaha kamenného prvku obvykle dominantní, u staveb převládá hledisko konstrukce, a to včetně užití kamene ke zcela utilitárním účelům jako je zdivo nebo základy.
– Tomuto kvalitativnímu rozdílu odpovídá i rozdíl ve zpracování. Jistě existují i výjimečné příklady typu kamenické práce na katedrále sv. Víta, ale pro výjimky nelze přehlížet princip.

– Zatímco kamenné solitéry jsou ve své podstatě výtvarným celkem, s výjimkou celokamenných průčelí je u staveb kámen – i v případě, že má výtvarnou funkci – pouze částí většího kompozičního celku. (srovnej např. volné sousoší x nadokenní překlad, armatura portálu….)

– Zatímco doplňování kamenných plastik do požadovaného tvaru maltou je raritní, v případě architektonických článků je kombinace kamene a omítky standardním prostředkem docílení požadovaného tvaru.

– Povrchové úpravy solitérních kamenných plastik a částí staveb zhotovených z kamene byly zpravidla materiálově odlišné. Zatímco u volných plastik jsou obvyklé olejové nátěry, části staveb zhotovené z kamene sdílely úpravu stavby, tedy podle souvislostí byly omítány nebo opatřovány vápenným nátěrem. Poukazování na technickou problematičnost neprodyšných olejových nátěrů proto nemá u staveb až na výjimky opodstatnění.

– Zatímco původní krycí povrchová úprava se v úplnosti u kamenných solitérů zachovala do současnosti zcela výjimečně a ve většině případů se jedná pouze o zachování fragmentů ( viz např. polychromie portrétních bust v triforiu katedrály sv. Víta), v případě staveb je souvislé dochování historických omítek (vrstev historických omítek) a vápenných nátěrů na kamenných částech běžné.
– Pro volnou plastiku má „původní“ stav daleko větší význam než pro stavby, protože byl v čase poměrně stabilizovaný. Na rozdíl od toho stavby včetně částí zhotovených z kamene procházely nejen slohovými úpravami , ale i přestavbami a jinými stavebními zásahy, které výrazně měnily celkovou podobu.

– Zatímco „barevnost“ volných plastik byla ve své podstatě individuální a velmi podstatná pro výtvarnou kvalitu plastiky , části staveb zhotovené z kamene sdílely výtvarné řešení celku stavby a skutečnost tohoto sdílení je významnější než konkrétní barevnost, která se například u fasád poměrně často a radikálně měnila.

– Vzhledem ke skutečnosti, že povrchová úprava částí stavby zhotovených z kamene sdílela úpravu architektonického celku a vycházela z jeho výtvarné kompozice, mají nepřímé důkazy takové úpravy mnohem větší váhu než v případě solitérů.

– konečně zatímco sochařská díla získala obnažením až na kámen novou výtvarnou kvalitu, která je srovnatelná s kvalitou původní, obnažení z výtvarného hlediska nahodile situovaných kamenných konstrukcí mnohdy kvalitu architektonického díla poškozuje.

Za smysl památkové obnovy nemůže být považován apriorní návrat k (nej)staršímu historickému stavu. Rekonstrukce zaniklé historické podoby je legitimní, nicméně ve své podstatě výjimečnou možností vázanou na splnění řady předpokladů. To se týká i rekonstrukce staršího barevného řešení fasád. Obecně lze doporučit respektování nejmladší hodnotné vrstvy. Úpravy památek z přelomu 19. a 20. století mají dnes již většinou nezanedbatelnou kulturně historickou hodnotu. Pokud je taková úprava dochována, měla by být při obnově respektována, a to včetně druhotného pohledového uplatnění kamenných prvků. I v tomto případě je však základním požadavkem poznání a respektování souvislostí. Takovým úpravám odpovídá barevné sladění pohledových omítek a světlého kamene do harmonického celku. Rozhodnutí o obnově řešení „přírodní kámen – pohledová omítka“ proto vyžaduje nejen vypořádání se s problémem ztmavnutí povrchu kamene, ale i adekvátní způsob obnovy pohledových omítek. Pokud z nějakého velmi významného důvodu padne rozhodnutí o rekonstrukci starší – například barokní – barevnosti, je nezbytné, aby tato rekonstrukce zahrnula i obnovení povrchových úprav částí zhotovených z kamene, jež jsou neoddělitelnou součástí podoby, které má být z rozhodnutí památkové péče rekonstruována. Co nejrozhodněji je třeba odmítnout praxi, kdy se na základě stavebně historického průzkumu pouze omítek (!) omítkové části opatří fasádním nátěrem a kamenné prvky se ponechají bez odpovídající sjednocující úpravy. Památky, které byly tímto způsobem poškozeny, je žádoucí při nejbližší možné příležitosti architektonicky rehabilitovat.

Případná rekonstrukce krycí povrchové úpravy musí vycházet z individuálního posouzení konkrétní situace. Obecně ji však lze doporučit zejména v případech, kdy:

– pohledové uplatnění povrchu kamene vede k jeho fyzické destrukci nebo požadavku výměny originálních kamenných částí za kopie z pohledových důvodů.

– prezentace kamenných prvků vytržených ze souvislostí poškozuje vzhled a vnímání architektonického díla ( části říms, stojky portálů, ukončující články atik, žebra středověkých kleneb, sochařská výzdoba pohledově odtržená od stavby, aj.)

– je navrhována rekonstrukce staršího barevného řešení architektonického celku, součástí jehož ideové, historické a výtvarné podstaty je překrytí prvků zhotovených z kamene sjednocující povrchovou úpravou.

Miloš Solař

Příspěvek byl napsán a přednesen na semináři pořádaném společností STOP 14. října 2004 v Praze, seminář se jmenoval ” Barevnost kamene a kamenných prvků fasád” a ve sborníku z tohoto semináře je příspěvek zveřejněn.