Odpovede

1. 

   uskalienka 17. októbra 2009

   Karol PLICKA fotograf a kameraman

   Majster deviatich remesiel a umení – Karol Plicka

   BRATISLAVA 14. októbra (SITA) – Folklorista, fotograf, filmár, spoluzakladateľ a prvý dekan Filmovej fakulty Akadémie múzických umení v Prahe, učiteľ režiséra Martina Slivku Karol Plicka by 14. októbra oslávil 115 rokov. Jeden z najosobitejších zjavov slovenského a českého umenia 20. storočia má zakladajúce zásluhy v oblasti dokumentárneho filmu a kinematografie na Slovensku. Je označovaný za majstra deviatich remesiel a deviatich umení. Aj keď sa nenarodil ani nevyrastal na Slovensku, bolo mu “obzvlášť blízke a drahé”.

   Karol Plicka, známy aj pod menom Karel Plicka, sa narodil českým rodičom 14. októbra 1894 vo Viedni. S rodinou sa ako dieťa presťahoval do Česka. Prvé kontakty so slovenskou ľudovou kultúrou získal v detstve vďaka drotárom z okolia Trenčína. Ako dieťa sa tiež začal venovať hre na husliach a fotografovaniu. Kvôli predsudkom voči umeleckému povolaniu vyštudoval za učiteľa, venoval sa mu však len krátko. Už popri zberateľskej činnosti na Slovensku študoval na Univerzite Komenského v Bratislave národopis a hudobnú vedu. K pedagogike sa však neskôr vrátil, okrem iného učil na Katedre kamery na Filmovej fakulte Akadémie múzických umení v Prahe. Okrem pražskej Filmovej fakulty sa zaslúžil aj o vznik prvej filmovej školy v Česko-Slovensku pri Škole umeleckých remesiel v Bratislave.

   Slovensko po prvý raz navštívil v roku 1919 ako vedúci školského zájazdu do Piešťan. Krajina mu učarovala, a tak sa do nej často vracal, okrem toho navštívil aj slovenskú menšinu v rumunskom Nadlaku. Vo vtedajšom zamestnaní si vyžiadal niekoľko mesiacov neplatenej dovolenky a predlžoval ju, až kým nestrávil na Slovensku 15 rokov. Začal pracovať v Matici slovenskej, pôvodne bola jeho hlavným záujmom hudba. Zberateľské cesty rozšíril aj mimo Slovenska, zapisoval piesne v slovenských vysťahovaleckých komunitách v Rumunsku, Rakúsku, Juhoslávii a USA. Od roku 1926 používal okrem fotoaparátu aj filmovú kameru. Jeho aktivity na Slovensku prerušili udalosti v roku 1939.

   Karol Plicka zozbieral niekoľko desiatok tisíc textov s nápevmi ľudových piesní z celého Slovenska. Pod jeho menom vyšlo niekoľko publikácií, okrem príspevkov v periodikách, napríklad Eva Studeničová spieva (1928), Z kytice slovenských pohádek (1985) s ilustráciami Alberta Brunovského, Slovenské uspávanky (1927) či Slovenské pesničky (1937).

   Postupne mu však zapisovanie ľudových piesní prestalo stačiť. “Mojou vlastnou úlohou bolo síce zapisovanie ľudovej piesne a hudby, ale hneď na počiatku svojej práce … som si uvedomil, že z veľkoleposti živých tradícií slovenských nemožno vytrhnúť len hudbu a izolovať ju, keď všetky životné prejavy vychádzajú z toho istého koreňa, sú súčasťou jediného žijúceho organizmu a vo všetkých zložkách na sebe závislé. A tak po predbežnom fotografickom spracovaní Slovenska vznikali moje prvé filmy,” povedal v jednom rozhovore.

   Jeho vizuálne nadanie sa tak naplno prejavilo s fotoaparátom a neskôr s filmovou kamerou v ruke. Ako tvrdil, fotografiou sa nesnažil imitovať grafiku. “Nadovšetko mi bola prirodzená realistická fotografia,” vyjadril sa. Vydal fotografické publikácie ako Slovensko (1937), Zlatá brána (1964), Spiš (1971), Československo (1974), Levoča (1980), z Česka zas Praha vo fotografii Karla Plicky (1940), Praha královská (1957), Vltava (1959), Pražský hrad (1962) a mnohé ďalšie.

   Významná je aj jeho filmová tvorba. Z debutu Za slovenským ľudom (1928) sa zachovalo len torzo. Film Po horách, po dolách (1930) získal Zlatú medailu na Medzinárodnej výstave fotografického umenia vo Florencii a v roku 1932 Zlatú medailu na benátskom festivale za najlepší dokumentárny film a kameru. Úspech v Benátkach zopakoval snímkou Zem spieva (1933), ktorej vznik podporil aj vtedajší prezident Česko-Slovenskej republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Poetický dokument či filmová báseň o dedinskom živote spätom s nekončiacim prírodným kolobehom s medzititulkami básnika Jána Smreka mal v zahraničí veľký úspech a ako prvý film o Slovensku ho zaradili do zlatého fondu umeleckých dokumentov v Múzeu moderného umenia v New Yorku. Okrem dokumentárnych filmov spolupracoval na filme Jánošík (1935). V USA nakrútil reportážny film Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), kde okrem toho aj fotografoval a zapisoval piesne slovenskej vysťahovaleckej komunity. Počas pôsobenia v pražskom Štátnom fotometrickom ústave nakrútil filmy Věčná píseň (1941) a Praha barokní (1943). Druhý z nich z rozhodnutia vtedajších úradov uviedli iba s nemeckým komentárom. Rok po konci druhej svetovej vojny snímku kiná opäť uviedli, tentoraz s Plickovým českým komentárom.

   Z manželstva s Máriou Kremlovou mal dvoch synov, Ivana, ktorý sa stal projektantom, a Vladimíra, neskôr kameramana Československej televízie. Zomrel 6. mája 1987 v Prahe. Jeho pozostatky, spolu s telom manželky, uložili 30. októbra 1987 na Národnom cintoríne v Martine.

   Jeho odkaz pomáhal šíriť jeho žiak Martin Slivka, ktorý sa okrem iných zaslúžil o zriadenie Múzea Karola Plicku v Blatnici.

   Spracované podľa: http://www.snm.sk, http://www.csfd.cz, Anna Kucianová: Karol Plicka a etnografia, Martin Slivka: Karol Plicka o folklóre, fotografii, filme (1994), Encyklopédia filmu (1993)

2. 

   palo 5. februára 2012

   Quote:Národní umělec profesor

   [quote]Národní umělec profesor Karel Plicka (14. října 1894, Vídeň – 6. května 1987, Praha) byl český etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění.

    

   Pocházel z rodiny zámečníka z Vítkova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové. Od roku 1904 Karel Plicka začal fotografovat (sotva desetiletý si vlastnoručně vyrobil fotoaparát s formátem 6 × 9), v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu v Hradci Králové (1909 – 1913) působil jako učitel v Úpici. V roce 1914 poprvé navštívil Slovensko. Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem v Novém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační soubor České filharmonie.

    

   Od roku 1923 (do roku 1937) se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jako Pohľadnic Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projekt Pavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představoval film, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty (Za slovenským ľudom – premiéra 1928, Po horách po dolách – 1930) získal domácí i mezinárodní ocenění v Benátkách). Mistrovským dílem se stal film Zem spieva (premiéra 1933), během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihy Slovensko (1937) jsou tematicky totožné.

    

   V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. I dva filmové dokumenty z let války (Věčná píseň a Barokní Praha) poukazují na sílící zájem o architekturu. V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu s Antonínem Martinem Brousilem a Jaroslavem Boučkem na založení FAMU – Filmové fakulty AMU v Praze, otevřené v listopadu 1946. Stal se prvním děkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–1950 a tím zakončil práci v kinematografii.

    

   Roku 1949 vyšlo Slovensko ve fotografiích K. P., jež se během řady vydání aktualizovalo i o některé snímky současné architektury. V mnoha obměnách dál fotografoval Prahu a vytvářel paralely mezi Slovenskem a Čechami až k syntéze Československo (1974). Vydal i řadu populárních publikací o folklóru (Čes. rok, Čes. kalendář, U maminky…). Knihou reminiscencí a vzpomínek na filmařskou tvorbu je Zlatá brána (1964), kde se osobitým způsobem prolíná vizuální, verbální a hudební rovina daná prezentovanými úryvky písní. Za uměleckou, folkloristickou a pedagogickou činnost byl jmenován národním umělcem (1968). Byl členem a vedoucím činitelem řady mezinárodních společností.

    

   Karel Plicka fotografoval obvykle se stativem na formáty 6 × 9 až 10 × 15, bez optických a laboratorních triků. Pro pohybové scény později používal praktisix. Snímky Karla Plicky jsou plně realistické, nestavěné na efektu mimořádnosti, náhodnosti, prchavého dojmu. Jsou zbaveny nepodstatných složek (nap. i projevů současného života), aby tak působily hodnotnějším a trvalejším dojmem, nezávislým na konkrétním čase. Plicka hledal trvalost, dokonalost, harmonii i sounáležitost. Se svými znalostmi, zaujetím i osobitým estetickým cítěním vytvořil nezaměnitelný autorský rukopis. Opíral se o klasická kompoziční pravidla, čekal na ideální světelné podmínky. Ústředním tématem jeho díla by člověk jako nositel lidových tradic. Tuto základní hodnotu obohacovalo téma architektury jako dědictví minulosti a přírody jako životodárné síle, obklopující člověka. Plicka rozvinul osobitým způsobem tradiční téma národních dějin a lidové tradice v nových výrazových prostředcích – fotografii a filmu. Programově heroizoval prostého člověka a lidovou kulturu. Uplatňoval zkušenosti z několika oborů ve vzájemně se obohacujících vztazích. Jeho přínos československé fotografii je zcela mimořádný.

    

   V Blatnici bylo otevřeno jeho muzeum.[/quote]Zdroj: http://www.evikysupliky.cz/dedova-knihovna/slovensko/

Comments are closed.