Kvalita práce muzeí je jednoznačně závislá
na demokratické konstrukci vazby ústavu a zřizovatele.

O vlivu volné tvorby na společnost se v posledních desetiletích hovoří velmi skepticky. Proto je realistické požadovat od muzeí umění spíše činnosti spojené s tradičním zahleděním tvorby do sebe samé, k nimž patří zejména dokumentace jejích jednotlivých oblastí, podpora uměleckohistorického vzdělávání veřejnosti a reprezentace regionu. Přesto však lze v každé oblasti umění nalézt problematiku, která z jistého procenta širší aktuální společenský dopad mít může.

Obecná etika u zřizovatelů i profesní u pracovníků muzeí umění by měla vést k tomu, aby neopomenuli jedinou příležitost využití takového působení umění na život komunity. Pozor však na problematický konflikt zájmů, který má v tomto případě přirozenou, pro někoho však možná překvapivou definici. Jestliže totiž morálním posláním pracovníků muzeí umění by mělo být ovlivňování různých oblastí života společnosti prostřednictvím tvorby, snadno pak může docházet k závažným střetům se zájmy zřizovatele, jehož politické vedení je závislé na povrchních, často společensky negativních tlacích různých částí veřejnosti.

Není těžké si představit konkrétní příklady, kdy muzeum umění propaguje prezentaci tvorby citlivě se dotýkající negativních projevů některých společenských skupin například v rovině etiky, demokracie, ekologie, vkusu a podobně. Místní politická reprezentace velmi pravděpodobně už preventivně zareaguje „ve prospěch svých voličů“, nebo alespoň svého „klidu na práci“ přímým nebo nepřímým represivním krokem vůči muzeu. V české společnosti 90. let jsou známy případy jednak přímých, legislativně značně pochybných zásahů zřizovatelů do činnosti muzeí, současně ale také příklady mnohem nebezpečnějších zásahů nepřímých. Buď jsou muzeu odpírány dotace na různé druhy programů, nebo jsou zřizovatelem hledány drobné organizační, účetní nebo evidenční záminky, k neadekvátním postihům, dotýkajícím se někdy i existenčních jistot odborných nebo vedoucích pracovníků. Riziko, které muzeum a jeho pracovníci podstupují poctivě realizovaným programem ovlivňujícím život komunity je o to aktuálnější, že k základním povinnostem veřejně právních institucí, jak známe například z činnosti České televize, patří uspokojování vzdělávacích a kulturních potřeb menšin. Průzkumy dokazují, že menšiny jsou v české, komunismem deformované společnosti, mnohem méně tolerovány než v rozvinutých demokratických zemích. A nemusí to být zrovna Romové. Na českém venkově, kde působí většina regionálních muzeí umění, jsou stejně nechápanou a vysmívanou vrstvou i malé skupiny lidí považujících špičkové umění za produkt nutně potřebný ke svému životu.

Proto je zcela nezbytné a ve vztahu k (navíc špatně placeným) pracovníkům muzeí umění jedině etické, vytvářet různé formy nezávislosti na zřizovatelích i zdrojích financí. Pokud někdo logicky namítne, že je podle přísloví „koho chléb jíš, toho píseň zpívej“ nepřirozené žádat nezávislost, ihned dodejme, že nemá jít samozřejmě o nezávislost úplnou. Jde jen o zrušení rizika nedemokratických neodborných tlaků na náplň činnosti instituce.

Zásadní závislost muzea musí být postavena na přirozené povinnosti vykonávat statutární činnosti. Posouzení takového plnění však nemůže být v žádném případě v rukách odborně i politicky nekompetentního úředníka a nemělo by být ani v rukách odborně nekompetentního zastupitelstva. Zastupitelé k tomu účelu jmenují muzejní správní radu, která nemusí být složena jen z kvalifikovaných specialistů teorie umění, sociologie, psychologie a pedagogiky, ale mohou ji tvořit také laici adekvátně zastupující různé společenské skupiny.

Přestože česká legislativa zatím takovému demokratickému zprostředkování vztahu zřizovatele a muzea nenahrává, neznamená to, že je nerealizovatelné. Potřebná pravidla mohou včlenit zřizující orgány do statutů muzeí. Nejuvážlivější česká města tak již učinila. Pokud zřizovatel nemá dostatek etiky, nic nebrání tomu, aby si muzeum pro svou podporu vytvořilo poradní orgán bez formálního vymezení postavení. Působení muzejní rady totiž stejně musí být postaveno především na vyváženém složení a výrazné autoritě vybraných jedinců. Pak jsou vytvořeny předpoklady přirozeného vlivu na zřizovatele a muzeum i bez písemně vymezených, oficiálně potvrzených pravidel. Takové formy „řízení muzeí“ v českých zemích rovněž existují a jsou dostatečně funkční.

Nezastírejme si, že není velký rozdíl mezi kulturními institucemi – hlásnými troubami KSČ – známými z totalitních časů a dnešními hlásnými troubami regionálních politických koalic „mírného pokroku v mezích zákona“ (J. Hašek). Ve vztahu ke kultuře obě spojuje pevná myšlenková základna maloměšťáctví. Nezapomínejme ale také, s jakým vydechnutím po letech kulturně politických direktiv si v zimě 1989 většina z nás vyslechla neoddiskutovatelnou pravdu o tom, že „kulturu nelze řídit, lze pro ni jen vytvářet podmínky“. Samozřejmě se tím myslí podmínky co nejpříznivější, nikoli takové, které učiní z profesionálně zdatného a aktivního muzea umění „misijní stanici“ coby místa rizikového zaměstnání za směšnou mzdu, hodného zájmu jen mimořádně odvážných a obětavých jedinců.

Jana Poláková