Polemika ke knize Štefánik a Československo.
Slovenská, ale i česká politická pravice má několik témat ochotně vytahovaných v době, kdy se předpokládá, že svým výkladem historie lze ovlivnit současné veřejné mínění.

Z tohoto pohledu se podívejme na knihu „Štefánik a Československo“, vydanou v roce 2007 (202 str.). Není to typická pravicově orientovaná publikace, má dokonce několik specifických rysů. Především neopakuje již několikrát vyvrácené tvrzení reakční a dokonce i fašistické propagandy z let 1939-1944, kdy na Slovensku vládl vazalský fašistický režim, ovlivňovaný z nacistického Berlína. Pověsti o atentátu na ministra války Štefánika pramení od roku 1919 ještě z dalších zdrojů, nacionalistických a pravicově vykládaných.

Byl M. R. Štefánik sestřelen?

Autor trochu provokuje čtenáře hned v úvodní stati, když se ptá: Co se skutečně stalo 4. května 1919 u Bratislavy? Atentát nebo nešťastná náhoda? A jestliže atentát, proč a v čím zájmu? Právě v uvedené otázce je zašifrována tajenka. Nenašel se jediný argument, který by dokazoval sestřelení, ale v knize jsou mnohočetné náznaky, že by atentát byl žádoucí, a přece by jen někomu prospěl. Osud M. R. Štefánika je osou, ale J. J. Duffack popisuje současně i dějiny Československa a právě jeho poznámky jsou nesmírně zajímavé, záhy se podíváme proč.
Z tohoto pohledu se podívejme na knihu „Štefánik a Československo“, vydanou v roce 2007 (202 str.). Není to typická pravicově orientovaná publikace, má dokonce několik specifických rysů. Především neopakuje již několikrát vyvrácené tvrzení reakční a dokonce i fašistické propagandy z let 1939-1944, kdy na Slovensku vládl vazalský fašistický režim, ovlivňovaný z nacistického Berlína. Pověsti o atentátu na ministra války Štefánika pramení od roku 1919 ještě z dalších zdrojů, nacionalistických a pravicově vykládaných.

Nejprve základní údaje, že M. R. Štefánik nebyl sestřelen.

1. Ministr války M. R. Štefánik odstartoval z italského letiště a přesné datum odletu si stanovil sám, nebylo veřejně známo, a doslova na poslední chvilku. Jen italské velení bylo informováno. Atentát by bylo obtížné připravit. Žádný atentátník se nikdy nenašel. Letadlo pilotovali tři italští letci, vycvičení s použitím letounu Caproni Ca-33.

2. Při leteckém neštěstí zahynuli vedle M. R. Štefánika také poručík Giotto Mancinelli Scotti, seržant Umberto Merlini a letecký mechanik Gebrielle Aggiusti. Proto také Italové vyšetřovali katastrofu po své linii, nezávisle na československých úřadech. M. R. Štefánik byl také francouzský státní občan s propůjčenou hodností brigádního generála a francouzská výzvědná služba také měla zájem na osvětlení celého neštěstí. Žádná komise neuvedla údaje o sestřelení letadla. Na letadle, ale ani na tělech letců nebyly žádné stopy po střelbě. To teprve fašistická propaganda slovenského štátu přišla s vylhanými poznatky, že Štefánik byl zastřelen po pádu z letadla, že na letišti ve Vajnorech bylo protiletadlové dělo, že asistenční jednotka střílela, že ministr zahraničních věcí telefonoval na velitelství bratislavské posádky, aby Štefánik byl sestřelen. K vyvrácení vylhaných zpráv stačí několik faktů. Pitevní protokol uvádí mimo jiné, že M. R. Štefánik měl rozdrcená varlata, neboť mezi nohama měl řídící páku. To se nedalo zajistit žádnou střelbou ze země. Velel by nějaký český důstojník převážně slovenským vojákům ke střelbě za přítomnosti vyšších důstojníků italské, francouzské a československé armády, kteří se na poslední chvilku soustředili k uvítání ministra Štefánika? A poslechl by nějaký čs. důstojník volání telefonem od ministra, který nebyl ministrem příslušného resortu? A byl v tu dobu ministr zahraničních věcí vůbec v Praze? Volil by civilní linku? Otevřené sdělení, nešifrované? Když se ukazovalo, že tyto vymyšlenosti neobstojí, přišlo se s tvrzením, že střelbu realizovali Maďaři. Velitel bratislavské posádky v očekávaných dnech příletu M. R. Štefánika zakázal pro jistotu střelbu proti každému letadlu, a nikdy nehlásil, že by v osudný den nějaké maďarské letadlo letělo na Bratislavu a ve Vajnorech žádní Maďaři při uvítání přece nebyli. Podle mnohočetných svědků letadlo havarovalo nad letištním prostorem.

3. Italská komise přece jen obohatila vyšetřování dvěma postřehy. Jedním byl poznatek, že již během letu byl zjištěn technický nedostatek, utržená anténa radiotelegrafického přístroje, omezující pohyblivost výškového kormidla – závada konstrukce a materiálu, právě to byla skutečná a nesporná příčina katastrofy. (Je to citace autora knihy ze str. 54.)

Italská verze ještě připomíná záležitost nesnadno ověřitelnou. M. R. Štefánik se sám ujal před koncem letu řízení, upadl do mdlob a tělem zavalil řídící aparát, letadlo bylo neovladatelné. Měla se tím zmenšit technická závada, zjištěná již nad územím Rakouska? Zakázal Štefánik letcům přistát na rakouském území formou nouzového přistání? Nebyla závada takového charakteru, že se pokračovalo v letu na Bratislavu a na Vajnory?

Na Štefánikův zdravotní stav upozorňoval E. Beneš T. G. Masaryka již dříve, ale autor recenzované knihy se za to na Beneše obořil. E. Beneš nebyl lékař a přesnou diagnózu neznal, to je pochopitelné. Větší váhu má však tvrzení italského generála V. Zupelliho, který uvedl, že Štefánik v návalu citů dvakrát v mém úřadu omdlel… . Také ze Sibiře přišla informace, že i tam ministr války při jednání omdlel, což přirozeně vyvolalo soustrast, ale i ponížilo jeho přirozenou autoritu. J. J. Duffack poctivě vypočítává četné operace Štefánikova žaludku, ale vyvrací a nemile nese poznámky na jeho špatný zdravotní stav. Vůbec u autora knihy zjišťujeme až nekritické nadšení a idealizaci všeho, co Štefánik činil. Přitom z jiných informačních zdrojů víme, že sám Štefánik si byl vědom svého skutečného stavu a uvažoval, že vystoupí z politiky. Chtěl se oženit a usadit v Itálii, váhal, zda se má zříci francouzského občanství, odpověď si musel klást, pokud by chtěl zůstat čs. ministrem. Bylo by přece nežádoucí, aby svým francouzským občanstvím upozorňoval na vazalský poměr republiky vůči Francii. Poslední dokument, který M. R. Štefánik napsal, byl určen jeho italské snoubence Giuliane Benzoni a je láskyplný. Dokonce se radili o sňatku a bydlení. Proto by pro něho bylo vhodné i místo velvyslance v Itálii, ale to již slovenští nacionalisté považují za odstranění M. R. Štefánika z politické scény.

Pravda, či invektivy?

J. J. Duffack uvádí ve své knize řadu postřehů a čtenář si není jist, zda to jsou pravdivé postřehy, případně jen invektivy. J. J. Duffack soudí, že E. Beneš chtěl Štefánika uklidit na velvyslanectví do Říma, když Paříž si pro sebe rezervoval americký Slovák dr. Osuský, který se k zahraničnímu odboji přimazal v poslední chvíli (s. 13).

O vazalském poměru autor knihy uvádí: Štefánik se vracel do vlasti, aby se ujal úřadu, který mu byl svěřen! Kým? Národem? Nikoliv, především francouzskou vládou (s. 42). Autor knihy neví, ani jak vzniklo Československo, když píše (s. 60): Rozbití Rakousko-Uherska a vznik Československa zmanipulovala hrstka pražských politiků, českých poslanců Říšské rady, spolu s jediným Slovákem, v zájmu především vlastním. Myslí tím V. Šrobára a dovozuje, že šlo pouze o koryta ( s. 60). Z dalšího výkladu je jasné, že Duffack lituje zániku habsburského mocnářství a odkazuje se na dnešní globalizační plány. Proč by tedy Štefánik proti Vídni bojoval, když nechtěl ani nohou vstoupit na půdu monarchie, když mu byl nabízen návrat do vlasti vlakem?

E. Beneš vzpomenul nedobrý stav M. R. Štefánika a J. J. Duffack mu to má za zlé, a to v době, kdy Štefánik podstupoval sedmou operaci žaludku (s. 130). Nadnesené hodnocení není pro autora knihy ničím omezeným: Masaryk a Beneš mohli dělat cokoliv, bez Štefánika by byli úplně ztraceni (s. 137). J. J. Duffack nemá v oblibě některé slovenské politiky, na adresu Vavra Šrobára napsal, že si právě pořádně přihříval svoji čechoslovakistickou polívečku (s. 164), a to pro aktivitu v Praze.

Zkreslování historie

Hned na počátku úvahy připomenu, že spíše než názory M. R. Štefánika tu pod jeho jménem vyslovuje názory J. J. Duffack. Nemyslím, že by Štefánik vyslovil někdy názor, že první republika byla založena na podvodech. (viz strana 64). Další úvaha pokračuje tvrzením, že Štefánik musel být nahrazen provinciálními politiky z pražských centrál, kteří pro vznik republiky udělali minimum (s. 64). I dnes máme výhrady k mužům 28. října, ale Duffack vytváří dojem, že Štefánik byl odstraněn. Přitom zná dobře příčiny neštěstí. Závěr autora knihy je otřesný: Štefánika nemohli potřebovat (s. 64). Myslel tím pražské politiky, kteří ani Masaryka nechtěli pustit k lizu. Na několika místech se však připomíná, že Štefánik byl exponentem francouzské vlády. Měla by politická reprezentace, orientovaná na Francii, odvahu Štefánika odstranit?

V nadneseném hodnocení Štefánika autor pokračuje tvrzením, že organizoval čs. legie v Rusku, Francii a Itálii (s. 127). Zcela je podceněna a neuznána iniciativa každého jednotlivého krajana. V Rusku, Francii, USA, Itálii a jinde ve světě. A zase se dovozuje, že nic nemohlo více českým politikům vyhovovat než smrt pověřence francouzské vlády pro otázky zajatců (s. 127). Rusko, ale ani Itálie a vůbec již ne Spojené státy se neřídily pokyny a zájmem francouzské vlády. Autor knihy má však pravdu, když upozornil, že autorita M. R. Štefánika klesla, když nedokázal ochránit reakčního admirála Kolčaka a neobnovil protisovětskou frontu na Sibiři, kde již legie nechtěla bojovat, zejména po vzniku Československa v r. 1918. Autor opomenul upozornit, že ČSR ještě do roku 1920 bojovala bez vypovězení války proti sovětskému státu. Bylo to proti pravidlům mezinárodního práva, i toho buržoazního, a legionáři mohli být chápáni jako bandité. Tak podrobně autor knihy dějiny nezná?

J. J. Duffack se dobře hodí i dnešní politické garnituře v českém státě, tvrdí (s. 190), že v roce 1993 by patrně bylo rozdělení Československa odmítnuto, pokud by se konalo všeobecné referendum. Nesmyslem je však autorovo tvrzení, že Slováci tvrdě až do roku 1993 se museli pasovat se svými nejbližšími, s Čechy. Vytváří se tak dojem, že český lid byl překážkou slovenské emancipace. (viz s. 190). Pokud kritizuje pojetí čechoslovakismu, stačí si uvědomit stav tehdejšího myšlení na Slovensku, v té době se sami Slováci označovali za uherskou větev národa československého, a bez pomlčky. A nebyl náhodou M. R. Štefánik čechoslovakistou? Myslím v pojmu státního občanství.

Autor: Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.