Tomáš Hájek

Evropské památkové péče si v zásadě uvědomují, že globalizace a s ní provázané procesy (jako je evropské sjednocování) cíle i praxi památkových péčí mění. Protože je památková péče disciplínou, která je snad nejcitlivější vůči času, může v iluzivním komíhání masmediálních dějů globální éry vidět pro sebe novou šanci; ta je dána tím, že postupně vzniká zezdola přirozenápoptávka po zcela nedostatkových hodnotách jako jsou vědomí paměti zobrazující dlouhodobé souvislosti, a hodnota identity z této paměti vyvěrající.

Ale zachytit závany této nové přirozené podpory může jen takový systém památkové péče, který je schopen vstřebat různorodé podoby a potřeby a přetavit je do účelného a otevřeného systému odpovědí. Nevyhne se zřejmě redefinování svých základních představ, axiomů či predikátů, včetně zpochybnění obrazu o věčném nepřátelství ekonomických potřeb a památkové péče, položí si otázku, k čemu je konzervace bez následného využití stejně jako otázku po redefinování role expertů v památkové péči.

Ani já, ani nikdo jiný nezná bližší charakteristiky této nové otevřené památkové péče, které se mohou od té soudobé lišit stejně dramaticky jako puristické pojetí obnovy památek od analytického. Ale ponechat památkovou péči v dnešním elitistickém, do sebe zahleděném stavu a nepřejít k holistickému pojetí památkové péče znamená zbavit péči o kulturní dědictví určité historické příležitosti k posílení své společenské úlohy v zájmu humanizace civilizace. Cesta k ideálům je dlouhá a ideálů nemůže být dosaženo, protože i ony nejsou v čase neproměnlivé, ale vyplatí se vzhlížet k nim byť i prostřednictvím reflektování, které stereotypy jsou dále neudržitelné, byť vypadají jakoby prověřené časem.
Určité návrhy pro další vývoj české památkové péče jsou tedy směrovkami pro vykročení.

Pro památku je rozhodující, aby měla

odpovědného, byť i soukromého

vlastníka

V útrobách českého státu se během století nahromadilo obrovské množství nemovitého a movitého kulturního majetku. Jednotlivými stupni tohoto procesu jsou josefinské reformy včetně vzniku Náboženského fondu, první pozemková reforma po vzniku samostatného československého státu, těžký Benešův dekret č. 12/1945, první revize pozemkové reformy z roku 1947 a další.
Toto obrovské nahromadění majetku vytvořilo iluzi, že vlastně není lepší alternativy ke státnímu vlastnictví. Ve skutečnosti je to tak, že stát nemá dost sil, aby byl v dlouhodobé perspektivě dobrým hospodářem na tak obrovských majetcích. Proto je převod určité části majetku na další subjekty nevyhnutelný a žádoucí, jakkoli jde proti našim myšlenkovým stereotypům a citovým závislostem.
Stát se nemůže vyhnout tomu, aby většina jím historicky nabytého majetku zůstala v jeho správě a musí vynaložit odpovídající prostředky (opravdu cca 1% státního rozpočtu) na přiměřenou údržbu a obnovu. Ale pokud se objeví historicky prověřený vlastník, stát nesmí hledat zástupné argumenty pro nepřevedení majetku.

Proto si myslím, že by se NPÚ neměl ze systémového hlediska odvolávat proti rozhodnutí soudu ve věci určovací žaloby vlastnictví vůči pozemkům, na nichž stojí hrad Kokořín. Nelze upřednostňovat jeden druh vlastnictví druhému. Není proto vůbec dobré, že na soukromých hradech a zámcích na rozdíl od státní platí pro poskytování služeb devatenáctiprocentní DPH.

Přestaňme s praxí účelového

prohlašování Národních kulturních

památek

Pyšníme se, že Česká republika má na svoji velikost hodně prohlášených kulturních památek, v podtónu slyšíme, že jich “stále není dost”. Připouštím, že absolutní počet kulturních památek má určitou vypovídací hodnotu o stavu památkové péče. Abychom byli poctiví, na přelomu tisíciletí byla účelově prohlášena řada kulturních památek za Národní kulturní památky pravděpodobně jen proto, aby se zamezilo převodu státního majetku na restituenty či postupně se objevující politický fenomén krajských samospráv. Hrad Kokořín jako pseudogotická evokace z 20. století zřetelně nesplňuje kritéria Národní kulturní památky, podezření z účelovosti je tedy zcela na místě.

Další a další objekty byly na přelomu tisíciletí prohlášeny za Národní kulturní památky (hrad Bouzov, zámek Konopiště, zámek Kačina, zámek Veltrusy, zámek Kozel, zámek Manětín, zámek Kynžvart atd.). Některé z nich získávají na mimořádné hodnotě a toto označení si zaslouží. Přesto celek těchto prohlášení uskutečněných jakoby ve vlnách tsunami zřejmě ochromuje finanční možností státní památkové péče. Na Národní kulturní památku používáme spíše principy restaurování architektury než komplexní systém regenerace včetně důrazu na oživení, a to vše je finančně vysilující. Krystalicky je to vidět na osudu projektu obnovy areálu zámku a parku Veltrusy, kdy určité přeexponování ochrany zablokovalo příjem prostředků z evropských strukturálních fondů a areál jako jedinečná ornemented farm beznadějně chátrá.

Státní památková péče musí vykázat naprostou zdrženlivost (skoro bych řekl moratorium) vůči vyhlašování dalších Národních kulturních památek, respektovat judikáty Ústavního soudu, a nahradit třídění památek na kulturní památky a Národní kulturní památky jiným pojetím včetně toho, že se nové pojetí prosadí i zpětně na již prohlášené Národní kulturní památky.

Koneckonců ve sjednocující se Evropě je pojem Národní kulturní památky určitým anachronismem.

Přestaňme s praxí preventivního

prohlašování objektů

kulturními památkami

Památková péče se odvozuje od paměti, soustřeďuje se na to, co bylo a co prokázalo svoji vnitřní životaschopnost tím, že přežilo často křivolakým způsobem v zákrutách času (vzpomeňme na Durerovu Růžencovou slavnost). Můžeme si být stoprocentně přesvědčeni, že např. Tančící dům je geniální dílo, ve skutečnosti je správná taková hermeneutická představa, že každý soud je dobovým soudem a na Tančící dům skutečný test, až vyčpí módní vlny, teprve čeká. Abstrahovat od všeho dobově podmíněného je základním morálním imperativem památkové péče.

Řada kriticky uvažujících intelektuálů odchovaných ve voltairovské tradici označí tento názor za teleologický, snad i teologický. Když totiž některou novostavbu prohlásíme za kulturní památku, říkáme tím jedním dechem, že ty další můžeme po čase zbořit a předělat. Ale může obor, který je vnějškovým společenským projevem úcty k paměti, předbíhat čas? Asi může, ale potom je to jiný obor, který se vyznačuje naprostou absencí teoretických základů, který jen diktátorsky ukazuje prstem, že to a to je dobré, protože to říká ze zákona.
Zabývejme se spíše metodou citlivé regulace urbanistických a krajinných celků, která dává šanci všem potenciálním kandidátům na uznanou hodnotu ve smyslu Brandiho úvah z Teorie restaurování. Stavba dalších výškových budov jako daleko viditelných symbolů úspěchů a příslibů dalších možností jsou tématem diskusí nejen v Praze, ale i například v Londýně. Významnou regulací výšky zástavby a pohledových horizontů chráníme jak jen můžeme všechny potenciální památky bez rozdílu.

Památková péče se nemá utápět

v jednotlivostech, ale dělat to,

co je pro ní důležité

Agendu památkové péče zatěžuje mnohočetnost správních řízení včetně odborných vyjádření vedená v památkově chráněných územích, kde ale nejsou památkové hodnoty odstupňovány podle jejich důležitosti a naléhavosti ochrany. To se týká především památkových zón, kdy byla postupně opuštěna Vošahlíkova metodika členit památkové zóny na území určující, území dotvářející a území doplňující.

I když jde o veliký úkol, je potřeba znovu vyhlásit většinu památkových zón s těmito zpřesněnými instrukcemi. Z hlediska hranic se to týká i památkových rezervací, která přece jenom představují území stejnorodější. Praxe ochrany v ochranných pásmech se musí výrazně lišit od praxe ochrany v památkových územích, a stavby či novostavby musí být hodnoceny výhradně z hlediska pohledového narušení hodnot vlastního památkového území.
Památková péče má uchovávat kulturní dědictví, ale ne to, aby reglementovala a svými počiny zprůměrňovala kvalitní tvůrčí počiny soudobých architektů. Strategie masově prohlašovat novostavby na základě dílčích expertních soudů kulturními památkami je sice chybná, ale památková péče mimo jiné vznikla i jako apoteóza tvůrčích činů člověka, schopných odolat i zubu času a sžít se s ním.

Použijme na památkovou péči

teorii systémů

Památkovou péči tvoří otevřené společenství profesionálů v oborech dějin umění, architektury, akademického malířství a sochařství, filosofie, sociologie, aj., kdy každý tvořivým způsobem rozvíjí svůj vlastní obor a zároveň rozumí zásadám dalších oborů v hranicích památkové ideje. Tradiční úzce chápaná role experta již dnes zcela nedostačuje pro pochopení památkové péče v rámci Bertalanffyho teorie otevřené množiny mezi sebou komunikujících systémů.

Českou památkovou péči určitým způsobem provází nekvalita, protože, byť neoficiálně, restaurátorské práce dělají lidé bez restaurátorských licencí, či odborné posouzení stavebních prací na památkových objektech dělají lidé bez výslovného stavebního vzdělání. V obnově památkových objektů působí architekti a projektanti bez specifických památkářských dovedností.

Je řešením autorizovat veškeré činnosti, které se podílejí na rehabilitaci památky, ať již památkáře, restaurátora, architekta? V Británii má vyhlašování nových památkových území masovou podporu, přesto si dosud žádná britská vláda nedovolila nařídit vlastníku památky, aby použil architekta s licencí a ne toho, kterému vlastník sám věří a se kterým má své zkušenosti, ať již má licenci nebo ne.

Komory, ať již restaurátorů, památkářů, či památkových architektů jsou důležité jako nástroje prosazování společenské úlohy jednotlivých oborů, což se teprve v delším časovém odstupu projeví na kvalitě rehabilitací památek. Je ale smyslem rehabilitovat památky do podoby útvarů dokonale naleštěných fasád, které se i v detailech dokonale replikuje minulost, aniž by bylo vzato v potaz, že panta rhei?

Vtáhněme do památkové péče

nové finanční zdroje

Sice se nepodařilo prosadit samostatný operační Kultura, ale v rámci Integrovaného operačního programu bude mimo jiné pro obnovu památkových objektů vyhrazena jedna priorita. Řada objektů ve správě Národního památkového ústavu vyžaduje mohutné investice (grotty a pavilony zámku Ploskovice, nádvoří v zámku Milotice, exteriéry zámku Lemberk, objekty zámku Nebílovy, kláštery jako Plasy, hospodářská stavení v zámku Lednice, nemluvě o zahradách) a Národní památkový ústav může být zdatným konečným příjemcem strukturální pomoci.

Stejně tak je důležité posílit spolupráci státní památkové péče s významnými sponzory, v této souvislosti je prioritou prosadit možnost dlouhodobých pronájmů vybraných částí státních hradů a zámků privátním subjektům.

Autor je generálním ředitelem Národního památkového ústavu

Zdroj: http://www.ikaros.cz