Obnova památkově chráněných staveb je věc mimořádně citlivá. Architekt při nich stojí před otázkou, nakolik je možná a žádoucí adaptace k účelu, který s původním mnohdy nemá příliš společného. Historické stavby se tak někdy stávají pouhou kulisou pro děje, které by se mohly odehrávat kdekoli jinde, historičnost stavby přitom novou funkci mnohdy jen komplikuje.Zásahy do památky jsou v takovém případě většinou nelogické, nahodilé a výsledek je vždy kompromisem. Nejlepší zárukou zachování historické stavby se tak jeví zachování funkce, pro kterou vznikla. Paradoxně se však i její funkčnost může stát překážkou – co by jinde bylo muzeálním reliktem minulosti, je zde věc užitná a jako taková musí především sloužit účelu, pro nějž vznikla. I zde tedy musí docházet ke kompromisům. Na rozdíl od kompromisů prvního druhu je však v tomto případě naděje, že se podaří najít takový způsob obnovy, při kterém zůstane památková podstata stavby zachována. Do této druhé skupiny staveb bezpochyby patří i palác Lucerna, jehož obnova se v současné době připravuje.

——————————————————————————–

Parter paláce Lucerna z Vodičkovy ulice. Pod rizalitem v pravé části je plánováno zřízení druhé, symetrické paláže. Foto: Richard Biegel, srpen 2002

——————————————————————————–

Základním předpokladem každé obnovy je definice kvalit historické stavby a důvody jejich ochrany. Z takovéto definice logicky vyplynou mantinely nutné obnovy historického objektu. Každá stavba je svébytný organismus a při vší snaze neexistují obecné poučky, které lze bezmyšlenkovitě aplikovat. K pochopení stavby má co říci jak architekt tak historik umění či architektury – první vzhledem k svému tvůrčímu přístupu (neboť každá stavba byla někdy moderní!), druhý díky schopnosti vidět věci v širším kontextu a popsat tak kvality, které při pohledu na jednotlivosti unikají.

Jsou památky, které se již patrně nezmění, neboť jejich hodnota je obecně přijímaná a srozumitelná. V nich většinou sídlí musea či jiné kulturní instituce, které se jim přizpůsobí. Stejně neměnné zůstávají (až na detaily) i sakrální památky, které slouží stejnému účelu, pro nějž vznikly. Velká část kulturních památek však slouží každodennímu životu. A právě jejich úpravy bývají předmětem největších sporů mezi památkářem, který chrání jejich historickou a autentickou tvář stavby a architektem, jež je má většinou za úkol přizpůsobit dům požadavkům moderní doby, a to funkčním i estetickým.

Snad nepodřezávám větev památkové péči, když řeknu, že na většině těchto památek jsou věci z hlediska ochrany více a méně podstatné. Památka je umělecké dílo, stejně jako je historickým pramenem a organismem, který musí především žít. Je na památkáři, aby na lékárnických vahách odměřil z každého přesně tolik, kolik je pro tu kterou stavbu nejvhodnější. Každé rozhodnutí památkové péče je však třeba důkladně vysvětlit veřejnosti, a to odborné i laické. Pro komunikaci památkářů s veřejnosti totiž není nic horšího, než odůvodnění ochrany památky tím, že je to památka.

——————————————————————————–

O co v projektu jde

Zjara letošního roku byl na Domácí radě prezentován projekt rekonstrukce paláce Lucerna architekta Jiřího Jiroutka. Při následné exkursi 17. dubna mohli členové Domácí rady na místě samém shlédnout partie, které by se měly podle projektu změnit. Neboť i přes to, že přístup projektantů je velmi pietní a zachovává veškeré historické prvky hlavních prostor paláce, navrhuje i nové doplňky, které jsou odůvodněny právě zachováním a dalším rozvíjením funkce paláce – velkého zábavního centra v srdci města. Poznámka 1

Palác Lucerna patří od doby vzniku mezi hlavní kulturní a společenská centra Prahy. Desetiletí nepřetržitého provozu se na jeho stavu pochopitelně podepsala a jeho celková obnova je bezpochyby nezbytná. Podle záměru majitele má zůstat charakter objektu nadále zachován. Rekonstrukce většiny prostorů paláce se proto omezí jen na přizpůsobení provozu současným technickým požadavkům a v nezměněné podobě se tak uchovají hlavní prostory jako je velký sál, Lucernabar, patrová pasáž, kino a další prostory. Důraz na společenský provoz paláce by měl být podpořen několika novými zásahy, o které se vedl zmíněný spor: nová pasáž do Vodičkovy ulice, která je symetrická s dnes existující pasáží (jejíž asymetrické umístění je dnes mimochodem jediným narušením kompoziční symetrie uliční fasády); eskalátory při pasáži do Štěpánské (které budou umístěny mimo prostor pasáže, v místě dnešní restaurace a z pasáže nebudou viditelné); půdní vestavba, která mění tvar dvorní střechy křídla při Vodičkově ulici; dvoupodlažní nástavba nad kinem a nástavba restaurace na nejvyšší terase směrem do Štěpánské ulice.

Druhá pasáž, stejně jako eskalátory, souvisejí podle slov projektanta s oživením obchodních prostor, nástavba nad kinem spolu s novým výtahem umožní zpřístupnit terasy a na nejvyšší z nich zřídit restauraci, jejíž provoz musí být z hlediska rentability celoroční.

Nastalý spor o nové prvky dost přesně ilustruje složitou situaci, ve které se památková péče dnes nachází. Snad jeho podrobný rozbor napomůže alespoň částečně k odstranění bariér, které mezi památkáři a architekty – často zbytečně – vznikají.

——————————————————————————–

Historie projednávání případu

Studie projektu byla v první fázi zamítnuta. Státní památkový ústav v hlavním městě Praze (SPÚ HMP) ji v lednu 2002 označil za nepřípustnou Poznámka 2, neboť “.celý areál je památkově chráněn a podle zákona (.) o státní památkové péči je možná pouze oprava a obnova, nikoli zásadní přetvoření.” Nová pasáž by dle názoru památkového ústavu narušila koncepci a dispozici obchodního parteru a zároveň by byla “nevratně zrušena původní štuková výzdoba stropů”. Jakékoli nástavby či přístavby na střeše paláce by pak dle SPÚ “zásadně změnily hmotu a členění původní architektury dvorních traktů i dvorních křídel”, tím by “nevhodně ovlivnily celkovou historickou siluetu objektu a cenné střešní konfigurace patřící k jedinečným a ojedinělým stavebním počinům své doby.” Toto stanovisko se ztotožňuje s předchozím usnesením Vědecké rady SPÚ HMP Poznámka 3 a v podstatě beze změny se k němu připojil svým rozhodnutím i odbor památkové péče Magistrátu.

Striktní odmítnutí projektu vyvolalo poměrně bouřlivou diskusi mezi architekty i památkáři. Za nešťastné je považoval i Klub Za starou Prahu, který vydal své stanovisko dne 1.7.2002. V něm pak mimo jiné konstatuje, že “Obnova, kterou objekt paláce Lucerna naléhavě potřebuje, musí být mimořádně citlivá, tedy musí respektovat historickou podobu této významné památky. Zdůrazňujeme ochranu všech originálních prvků, uměleckořemeslných, technických i konstrukčních. Podle našeho názoru však tomuto požadavku neodporuje návrh na zřízení druhé pasáže z Vodičkovy ulice. Návrh architekta Jiroutka na rehabilitaci přízemí naopak velice oceňujeme a máme za to, že požadavek zřízení druhé pasáže může být akceptován, aniž bude narušena památková podstata a duchovní význam objektu.” Úpravy horní části budovy – tedy nástavby kina a restaurace na terasách – jsou dle stanoviska “problematičtější a Klub Za starou Prahu vzhledem ke skutečnosti, že mezi členy Domácí rady nebyl nalezen úplný názorový konsensus, nemůže zaujmout a prezentovat k návrhům jednoznačné stanovisko.” Poznámka 4

Po úpravách návrhu, které spočívaly zejména ve zpracování variant půdní nástavby, přesunutí výtahu z fasády křídla při Vodičkově do hmoty objektu kina a návrhu přenesení dotčené štukové výzdoby do prostor při nové pasáži, hodnotí Vědecká rada SPÚ HMP Poznámka 5 příznivěji: za určitých podmínek je možná půdní vestavba směrem k Vodičkově ulici i výtah, který má zpřístupnit terasy a v principu je možná i nástavba nad kinem (která by se ovšem měla snížit na jednopodlažní a dvoupodlažnost je možná jen v místě výtahu). U nástavby restaurace na terasách doporučuje rada prověřit uplatnění v dálkových pohledech a “pokud se prokáže, že dílčí zastřešení terasy nenarušuje dálkový pohled, je třeba hledat konkrétní formu, která naváže na ztvárnění teras.” Rada dále požaduje zachovat prostorové uspořádání luxusních bytů do Vodičkovy ulice (projekt zde navrhoval malometrážní byty), připouští zřízení druhé pasáže a nesouhlasí s vestavbou eskalátorů.

Oficiální stanovisko SPÚ HMP Poznámka 6 se tentokrát od názoru rady v některých bodech odchyluje: zamítá provedení nové pasáže, když k již řečeným argumentům dodává, že “v archivních materiálech doposud nebyla nalezena dokumentace ke zbudování osově symetrické pasáže ani informace o záměru tuto pasáž zbudovat.” Zamítnuta je i nástavba na nejvyšší terase.

——————————————————————————–

Pohled z nejvyššího bodu teras na střeše Lucerny směrem k Pražskému hradu. Ve středu snímku zadní průčelí budovy Lucerny do Vodičkovy ulice, kde je plánována půdní vestavba a zvýšení střechy. Foto: Daniela Sýkorová, duben 2002

——————————————————————————–

Složité projednávání studie završilo rozhodnutí OPP MHMP Poznámka 7, které v protikladu s názorem památkového ústavu všechny navržené zásahy připouští. Podle tohoto stanoviska je zřízení druhé pasáže možné, neboť bylo plánováno již roku 1941 jako součást plánu úprav pasáží Paláce Lucerna. Nová pasáž prý zároveň neodporuje architektonickému řešení jinak zcela symetrické uliční fasády. Požadavkem památkové péče je, aby “zásahy do dispozice nepoškodily zásadním způsobem výzdobné prvky interiéru a původní konstrukce”, přitom projektant prý již nalezl řešení, jak zachovat štukovou výzdobu a tuto doplnit dle nové dispozice. Nástavba na nejvyšší terase do Štěpánské nebude dle OPP MHMP viditelná z uličních ani dálkových pohledů a i při vybudování nástavby zůstane zachována stávající dominanta, tedy věž s bývalým požárním vodojemem. Stanovisko rovněž připomíná, že “Projektant dohledal v archivu odboru výstavby MČ Praha 1 původní návrh Vácslava Havla, který navrhoval na střeše domu Štěpánská zastřešení prosklenou konstrukcí.” Poznámka 8 Závěrem rozhodnutí konstatuje, že posuzuje pouze navrhované objemové změny a zásadní zásahy do dispozice s tím, že ostatní dispoziční změny budou projednány až po zpracování pasportu objektu a soupisu dochovaných uměleckohistorických prvků.

——————————————————————————–

Z teras Lucerny se otevírá fascinující střešní panoptikum Nového Města. Na plošině terasy, kde snímek zachytil skupinku členů Domácí rady Klubu, je plánováno zřízení lehké konstrukce restaurace s celoročním provozem. Foto: Daniela Sýkorová, duben 2002

——————————————————————————–

V čem je případ poučný?

Cesta studie od zásadního odmítnutí až po konečné schválení je dosti zajímavá a v mnohém příznačná. Prvotní striktní odmítnutí jakýchkoli nových zásahů do chráněné kulturní památky – a to i silně zastoupenou Vědeckou radou SPÚ HMP! – je dle mého soudu dokladem jistého strachu, který v očích mnoha památkářů nová architektura již z principu vzbuzuje. Jeho kořeny však většinou nejsou v apriorním konzervativismu či snaze zbrzdit přirozený vývoj. V Praze posledních deseti let se jedná spíše o vypěstovaný reflex, který je reakcí na bezohledné přestavby a nástavby mnoha historických objektů, kterým musí Státní památkový ústav bezmocně přihlížet. Mimochodem, v této souvislosti je na případu Lucerny až kuriózní skutečnost, že poslední a z odborného hlediska nejpropracovanější vyjádření vydal odbor památkové péče Magistrátu – tedy tentýž odbor, který likvidaci mnohých památek v Praze svými rozhodnutími pravidelně umožňuje (z poslední doby je obzvláště nepochopitelné povolení obrovské nástavby na barokním domě vedle gotické věže v Rytířské ulici čp. 403-I, které odbor prosadil proti trojímu odmítnutí památkového ústavu, či povolení půdní vestavby do stísněného barokního krovu domu čp. 514-III na Kampě v těsném sousedství Karlova mostu – domu, který je známý díky balkónku s válečky a obrázkem Panny Marie).

Striktní odmítnutí nových zásahů památkovým ústavem nebylo podle mého názoru příliš šťastné, neboť další diskuse ukázala možnost řešení, které vyhoví valné většině požadavků památkové péče. Odborná instituce může mít na věc pochopitelně jasně vyhraněný a třeba i zásadně odmítavý názor. Musí jej však důkladně vysvětlit a obhájit. Jak již bylo řečeno, při zamítnutí jakýchkoli novodobých zásahů je třeba přesně definovat kvality historické stavby a důvody její ochrany a následně doložit, v čem návrhy těmto zásadám odporují. Jedna z nepopiratelných kvalit paláce Lucerna je přitom právě v jeho společenském postavení a nezastupitelné roli v životě Prahy. Zamítnutí nové pasáže kvůli neexistencí původního projektu (který se vzápětí našel) či zničení štuků (které s koncepcí paláce patrně vůbec nesouvisejí a představují více než standardní dobovou produkci pro některého z nájemců obchodu) je přinejmenším krátkozraké u stavby, jejíž bytostnou podstatou je právě živoucí parter a systém pasáží. Stejně nerozvážné je dle mého soudu jednoznačné odsouzení restaurace na terase. Architekt zde nenavrhl nástavbu patra, ale lehkou prosklenou konstrukci, která se při důležitém pohledu z dolních teras téměř neuplatňuje a v dálkových pohledech je skryta za protější mohutnou střechou Komerční banky. Navíc – střešní krajina okolí Václavského náměstí nemá ucelený charakter střech malostranských, Lucerna sama je podnik již z podstaty zábavní a celoroční provoz je v současnosti patrně nutnou podmínkou zpřístupnění zcela ojedinělých teras, které jsou dnes návštěvníkům paláce skryty. V památkové péči by sice provozní argument neměl být tím rozhodujícím, nicméně nelze brát věci zcela odtržené od reality a v tomto případě bych řekl, že vzhledu paláce nástavba skutečně příliš neublíží.

V diskusi nad takovýmto projektem pak musí hrát roli i nezvykle odpovědný postoj projektanta a jeho velmi pietní přístup ke všem zachovaným historickým prostorám stavby, neboť ten je značnou zárukou citlivého vsazení současných doplňků do historického organismu. Trvání na naprosté neměnnosti objektu, jehož základním atributem byl pohyb a téměř divadelní ztvárnění hlavních prostor, podlamuje sílu argumentů při ochraně takových slohově čistých staveb, jakou je například nedávno kompletně zničený hotel Juliš. Právě z teras Lucerny je výborně vidět, jakou degradací je pro Janákův hotel mechanická a v účinku až parazitní nástavba na jeho střeše.

Doufejme, že hlavní bouře má projekt obnovy Lucerny již za sebou. Pokusme se vzít si z tohoto případu alespoň ponaučení, že je třeba důkladně naslouchat argumentům druhé strany a předem se nezavírat novým řešením. Jinudy totiž cesta k nápravě pošramocené důvěry mezi památkáři a architekty nevede.

Richard Biegel

——————————————————————————–

Z historie

Palác Lucerna byl vybudován v několika etapách na protáhlé parcele mezi ulicemi Vodičkovou a Štěpánskou na místě několika starších domů. Původně měl dosáhnout až k Václavskému náměstí. Investorem, autorem koncepce a projektantem byl ing. Vácslav Havel. V první etapě (1907-1911) vznikl dům při Vodičkově ulici a dnešní kino. Ve druhé etapě, přerušené světovou válkou, bylo vybudováno křídlo do Štěpánské spolu s patrovou pasáží a Velkým sálem (kolaudováno 1919). Ve dvacátých letech byly pasáže objektu propojeny se sousedními objekty Hvězdou čp. 794-II, s čp.701-II a domem U Nováků čp. 699-II. Mezi hlavní prostory paláce patří zejména zmíněná patrová pasáž se schodištěm, Hlavní sál a Mramorový sál v křídle do Štěpánské, kino ve středním traktu a Lucernabar s navazujícím restaurantem Černý kůň při Vodičkově ulici. V tomto křídle se rovněž dochovaly původní dispozice luxusních bytů (při Štěpánské je zhruba dochován jen bývalý byt závodnice Elišky Junkové). Z technického hlediska je pozoruhodné řešení partie při Štěpánské ulici, která je celá nesená unikátním železobetonovým rámem, na němž se v roce 1919 jako statik podílel ing. Stanislav Bechyně.