autor: Irena Bálková
Vlastním jménem Rafael Santi di Urbino. Rafael se narodil v Urbinu 6.dubna 1483. Studoval nejprve u svého otce- Giovanniho Santi. Rodinný dům Rafaelův byl štěstím pro mladého umělce, jeho otec byl jeho požehnáním. Giovanni Santi sice nebyl nejlepším malířem, byl však uvážlivý svému umění.Zasvětil mladičkého Rafaela do všech tajů svého řemesla. Učednická léta strávil Rafael u Pietra Perugina v Perugii. Perugini bývá označován jako nejslavnější umbrijský malíř. Vlastním jménem Pietri di Cristoforo Vannucci- Peruginy. On sám byl starostou města Peruginy a žákem Fiorenza di Lorenzo. Krátkou dobu byl také pomocníkem Verrocchiovým. Peruginy pracoval společně s Ghirlandaiem, Rossellim a Botticellim na výzdobě Sixtínské kaple ve Vatikánu. Zde také vzniklo jedno z jeho hlavních děl- Předání klíčů. Že byl Rafael jeho žákem, nejlépe poznáme na jeho obraze Marie s děťátkem a dvěma světicemi, malovaném na topolovém dřevě a ve svém způsobu naprosto směrodatné pro Rafaela. Sladké tváře Marie i druhých světic, subtilní zpracování očí i rukou, celou komposici- Peruginův způsob práce nalézáme na obrazech Rafaelových.

Po působení u Peruginiho odchází do Florencie.Zde poznává florentskou renesanci a dobírá se vlastního osobitého stylu. Teď již umělecky nezávislý na Peruginovi a otci si jde svou vlastní cestou. Cestou vedoucích do světlých oblak. I když maluje všední, nenáboženský obraz, mají jeho ženy hlavy madon, vypadají nepřístupně a nedotknutelně, jako nebeské postavy v pozemském okolí. Roku 1508 byl Rafael papežem Juliem II. povolán do Říma, aby freskami vyzdobil reprezentativní prostory papežského paláce. Těmito monumentálními freskami s náměty převážně historickými se Rafael stal předchůdcem malířů historických obrazů. V roce 1514 byl tento velikán pověřen vedením stavby svatopetrského dómu. Druhým těžištěm Rafaelovy tvorby se staly obrazy madon. Je stěží na světě velká galerie, jež by se nepyšnila jednou Rafaelovou madonou. Nejslavnější madonou je Sixtinská madona. Pochází zřejmě z roku 1513. Je nazvána podle papeže Sixta, který před ní klečí. Obraz je pojat v pyramidální kompozici, matka a dítě se zjevují v nadzemském prosvětlení. Mladá žena s otevřeným a důvěřivým pohledem drží starostlivě a laskavě v náručí dítě, které se dívá vylekaným a bázlivým pohledem. Madona napolo stojí, napolo se vznáší v oblacích. Syna si něžně vine na hruď, zároveň ho však ukazuje s mateřskou pýchou. Tuto „vidinu čisté krásy“ (Puškin) odděluje od diváka zelený závěs rozhrnutý až po okraj obrazu. Dvě lidské bytosti, šťastní svědkové tohoto zjevení, jsou jakýmisi prostředníky mezi nebeskými bytostmi a pozemským světem. Papež Sixtus v kněžském rouchu s jednou rukou na hrudi upírá pohled na Marii, druhou rukou ji upozorňuje na lid. Mladá ženy, sv. Barbora, se odvrací se sklopeným pohledem, jako by ji krása Madony oslepovala. Dole, na samém okraji obrazu jsou dva okřídlení baculatí chlapci, kteří si s výrazem nedětské vážnosti uvědomují posvátnost místa a zasněný pohled zdvíhají k obloze. Zde se zcela jasně projevil Rafaelův cit pro obrysovou linii. Mimořádná přitažlivost obrazu spočívá v tom, že všechno vznešené a ideální se tu přibližuje k člověku; krása je tu skutečná i nadpozemská.Tento obraz je umístěn v Drážďanech v galerii Gemäldegalerie. Další ze známých madon jsou uloženy např.v Leningradě, Londýně, Benátkách, pařížském Louvru, ve vídenském Kunshistorisches Museum, Berlíně apod.Madona se stehlíkem, Madona s čelenkou, Madona della Sedia, Madona rodu Alba, Madona v zeleni, Madona s baldachýnem, Madona Conestabile, Madona degli Alberetti Giovanniho Bellini, Madona degli Ansidei, Madona Colonna, Madona v zeleni, a nejdražší obraz na světě, ve Florencii zcela od světa odcizena Madona del Granduca.

Tento umělec nemaluje pouze nejnádhernější a nejněžnější madony. Na obraze Rytířův sen vypadá rytíř jako poctivý bojovník třebaže odpočívá ve spánku.Na jeho raném díle sv. Jiří, Rafael vyobrazil chrabrého a elegantního rytíře na bílém koni, kterak se řítí přímo do nepřítelovy náruče. Rytíř vráží kopí do drakova chřtánu, zatímco jeho kůň na něj obrací spýtavý pohled. Pohyb svatého Jiřího je mocný a prudký, celý obraz však působí vesele a zářivě jako postavy rytířů v hrdinských eposech.Na dalším obraze svatý Michael jeví tvrdost a sílu, pádnost mají i jeho Poesie a Filosofie. Z jeho spousty děl stojí za zmínku také obraz Ježíš Kristus na křížové cestě, Kladení Krista do hrobu, Zjevení Krista či Nesení kříže. A jak uchvacující andělské hlavy maloval Rafael na jeho mladistvém díle Korunování svatého Mikuláše Tolentinského. Zde již nalézáme všecky přednosti pozdějšího Rafaela; vřelost, sladkost výrazu, svatost, cosi nevýslovně světlem a září oblitého, co nedovedl dáti žádný jiný malíř svým madonám a andělům, svým světcům a světicím. Maloval také nádherné portréty. Portrétoval papeže Julia II. a Lva X. Vyobrazil mimo jiné dokonce i svou milenku La Fornarinu, svatou Cecílii, svatou Kateřinu a Johanu Aragonskou.Rafael maloval také fresky. Na fresce Athénská škola, kterou můžeme najít ve Vatikánu, nám malíř představuje filozofy klasického Řecka.Na jedné z jeho mnoha dalších fresek bychom našli papeže Lva III., který korunuje franského krále Karla Velikého na císaře, na další nástěnné malbě zastavuje papež Lev I. Atilu. Významnou freskou je Požár v Borgu.

Ve florentských Uffiziích nalezneme vlastní podobiznu Rafaela. Obličej Rafaelův je měkký, hladký, bez vousů. Vypadá jako obličej krásné dívky s černým baretem a dlouhými vlasy. Rafael vypadal feminně a také feminní byl. Měl jméno archanděla a také působil dojmem archanděla. Stejně jako Michelangelo šel neúprosně svou cestou. Byl u všech lidí oblíben. Kritik Vasarium o něm napsal: „Jakákoliv špatná nálada mizela, když jeho vrstevníci viděli, jakákoliv nízká myšlenka byla zaplašena z jejich duše, a to proto, že se cítili přemoženi jeho laskavostí, jeho krásnou povahou.“ Na Rafaelově tváři se rozkládala věčná dionýsovská radostnost, čistého člověka, dítěte, jakým každý skutečný umělec musí býti až do konce svého života.

Rafael měl velký vliv na pozdější umělce. Stal se vzorem pro francouzského malíře Nicolase Poussina a inspiroval také svým obrazem Paridův soud částečně Edouarda Maneta k obrazu Snídaně v trávě.

Umřel však bohužel velice mlád. 6.dubna1520 v Římě podlehl horečnatému onemocnění.