V 18. století přechází temné a mystické baroko plynule do lehkého a galantního rokoka. Název tohoto směru vznikl z francouzského slova ‘rocaille’, kterým byl označován v té době oblíbený ornament složený z lasturovitých útvarů. Rokoko je svou podstatou, stejně jako baroko, ornamentální styl. S barokem však nelze rokoko ztotožňovat, i když oba styly jsou si příbuzné a rokoko přijímá mnohé principy baroka, jako například nepravidelnost a dynamické linie.Rokoko nacházelo zálibu v exotice, díla obsahovala smělost ve výrazech, pramenící z touhy po eleganci a jasnosti. Malíři se zajímali o drobné, přirozené věci, líčili rozmanitá milostná dobrodružství. Žena pro ně byla námětem rozkoše a potěšení, křehkého a lahodného erotismu. Lehké, ba přímo něžné, doteky malířova štětce vytvářely jemně detailní dekory, porcelánově dokonalé napudrované tváře a výstavné účesy v celé paletě pastelových barev. Obrazy působí bezstarostnou náladou kratochvílí, rozhovorů v parku, pastýřských her a hravým špásováním dam s jejich kavalíry.

Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván pouze ve výtvarném umění. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby.