Románské schodiště
Nejstarší dochované doklady těchto konstrukcí jsou schody v románských náročných zděných stavbáchTato schodiště jsou převážně zcela zděná, umístněna v tloušťce zdiva, s kamennými stupni. Jejich úzké prostory jsou buď zaklenuté, nebo přeložené kamennými, výjimečně i dřevěnými deskami. O jiných typech románských schodišť se můžeme jenom dohadovat – byly zřejmě často vnější a peronového typu, protože nepřekonávali velké výškové rozdíly.

Gotické schodiště


Pro náročnější zděné gotické stavby byla zřejmě typická schodiště vřetenová, provedená ve zděné válcové „dutině“, ale s vřetenem a stupni často dřeěnými. Dřevěné provedení mohlo mít vřeteno z průběžného kmene nebo z dílů, tesaných jako prefabrikáty s příslušným stupněm, případně kombinovaní z deskových stupňů a samostatných krátkých „špalkových“ dilů vřetene. U průběžného dřevěného vřetene byly schodové díly méně kompaktní, zpravidla v podobě desek, vetknutých do vřetene. Na jednom schodišti se může přecházet i z kamenného do dřevěného provedení – z kamene byly pravidelně spodní části, více frekventované a ohrožené vlhkostí. Součástí náročnějších vřetenových schodišť bývají madla na vřeteni a zejména na válcové stěně pláště – zpravidla zapuštěná, se složitým a pro uchopení pohodlným profilem. Vrcholně i pozdní gotická vřetenová schodiště tvoří jeden z dokladů maximální vyspělosti stavebních řemesel z tradičních materialů v tomto období. Na významných stavbách byla zřejmě schodiště jakousi vizitkou dovednosti navrhujícího stavitele. Proto tu vznikala schodiště složitá jemně provedení, projevující se na vnějšku stavby.

Vyskytují se i schodiště, která řeší provozní zadání do té míry, že šlo jistě o úmysl předvést maximum invence, pro běžného smrtelníka téměr nepochopitelnou schopnost geometrické a prostorové abstrakce. Sem patří schodiště dvojitá, koncipována jako dvě paralelní spirály na jednom vřeteni.

Jednodušších, přímých zděných gotických schodišť se dochovalo jen málo, což má jistě souvislost s pozdějšími proměnami vertikálního uspořádání domů a s tím, že pozdější období si vytvořila vyhovující a masově uplatňované typy schodišť.

Renesanční schodiště


Mnohasetleté uplatňovaní zděných pravoúhlých víceramenných schodišť začíná u nás od renesance a patří k bezpochyby k „vlašským“ zednickým dovednostem.
Základní problém těchto schodišť představuje potřeba co nejmenšího vzepnutí použitých kleneb, které jsou nad rameny navíc stoupající. Proto na klenbách schodišť do určité míry neplatí obvyklá datovací schéma, založená na profilech kleneb.

Náročnost provedení zděného schodiště byla přímo úměrná sociálnímu postavení stavebníka, zejména když se schodiště stává i kompozičně důležitým nástupním prostorem s reprezentační funkcí. Pravoúhlá renesanční a barokní schodiště užívají zejména klenby křížového typu nad podestami a stlačené valené. Běžné renesanční schodiště i v zámecké budově má ještě vřetenovou plnou zeď, ale vývoj směřoval k uvolnění schodišťového prostoru použitím vnitřního skeletového systému s klenutými pasy, do nichž se vsazují jednotlivá klenební pole.
Zcela nebo zčásti dřevěná schodiště zřejmě postupně směřují k subtilnějšímu a více pročleněnému provedení – tj. k trámovým schodnicím a netrámovým, tedy fošnovým či prkenným stupňům. Běžná asi byla i kombinovaná skladba zděné základní konstrukce a dřevěných stupňů, zatím spíše masivních. Starší typy celodřevěného provedení s trámovým schodnicemi se používají nadále.


Barokní stavby


V barokních stavbách pokračuje vývoj víceramenných schodišť směrem ke stále odvážnějšímu skeletovému provedení s co možná vlnou vnitřní konstrukcí. Klenby těchto schodišť jsou zejména křížového typu, členěné pasy, nad rameny jsou zpravidla stoupající klenby valeného stlačeného půlelipsového profilu, později klenby segmentové. Plackové klenby, které začínají v pozdně barokních stavbách všeobecně převažovat, se postupně více uplatňují i na schodištích, zejména nad podestami.

Optický charakter reprezentativních vrcholně a pozdně barokních schodišť velkých zámeckých a klášterních staveb ještě vylehčuje užití tenkých pilířových nebo sloupových podpor. Tyto principy postupně pronikají i do běžnější stavební produkce městských domů. V některých městech ale teprve v baroku vrcholí specifická kultura provedení schodišť s trámovými schodnicemi a bohatou výzdobou. Dřevěné sloupky často ve složitě profilovaném stoupajícím provedení se uplatňují i na zděných schodištích, zpravidla spolu s dřevěnými stupni. Běžnější jsou ale u zděných schodišť zábradlí dřevěná nebo se sloupky tesanými z kamene, případně železná kovaná.

Nadále se propracovávají vřetenová schodiště kruhového a oválného tvaru, užívaná pro úsporu místa zejména jako užitkové „služební“ komunikace ve složitějších dispozicích.

Z tohoto období známe i schodiště z prostředí vesnického, kde se blíží ke svému vrcholu vývoj tradiční dřevěné stavby. Schody roubených a brázděných vesnických domů jsou vesměs tzv. žebříkové, tj. s trámkovými, resp. fošnovými schodnicemi a deskovými stupni, s jednoduchým půdorysným řešením. Doplňovány bývají obyčejně sloupky v místě zalomení a vyústění a případně profilovanými výplněmi zábradlí, jejichž tvary příznačným způsobem reagují na své vzory z náročnější stavební produkce.

Klasicistní schodiště


V početné klasicistní tvorbě v 1. polovině 19. století jsou nejoblíbenější skeletová schodiště, vybavená už převážně plackovými klenbami nad podestami a valenými klenbami nad rameny. Běžné provedení podpor je pilířové, ale v náročnějším zámeckém i městském provedení bývají rovněž sloupové. Jako materiál pro zábradlí přibývá kované železo a zejména litinové kované železo a zejména litinové tyčkové prefabrikáty.

Vzhledem ke stále početnější zděné stavební produkci i na vesnici se rovněž začína počítat se zděným a klenutým schodištěm, byť většinou v půdorysně jednoduchém provedení jednoho či dvou zalomených ramen. I ve městech se ale stále používají schodiště dřevěná, mnohdy v mimořádně náročném půdorysu a výtvarně propracovaným doprovodným aparátem.

V pozdním klasicizmu se vrací obliba vřtenových schodišť kruhového typu i do zděných zejména více podlažních nájemních domů. Tato schodiště mají půlkruhový tvar, spíše rovné podesty a zcela volné zrcadlo bez podpor – jejich stupně z tesaného kamene jsou na vnější straně vetknuté do obvodového zdiva a ve vzájemném kontaktu polodrážkově zaklesnuté. Vyskytuje se pochopitelně i opatrnější, méně náročné provedení s plnými nebo jen zčásti vylehčeným vřetenem. K těmto schodištím patří již zásadně kovaná a postupně stále častěji litinová zábradlí s prefabrikovanými tyčkovými nebo sloupkovými prvky a na podestách dlaždice větších formátů, tesané zpravidla z pískovce.