Slezskoostravský hrad. Památka, která v uplynulých dvou desetiletích prodělala řadu necitlivých stavebních zásahů, několikrát změnila vlastníka a nakonec jí hrozila téměř záhuba. Doslova v ,,hodině dvanácté” se hrad vrátil do rukou státu, když jej od minulého vlastníka koupilo Statutární město Ostrava. Město areál hradu a jeho okolí vyčistilo, v propadlišti dějin zmizela budova někdejší součásti hradního areálu restaurace Rotunda, samotný objekt hradu je nyní zabezpečen před nenechavci a nevítanými návštěvníky a střežen soukromou bezpečnostní službou. Město Ostrava nyní bude muset vyřešit otázku, jak s touto znovu navracenou a značně poničenou památkou naloží. Nabízí se několik řešení – od zbourání nepůvodních, později dostavěných částí a ponechání pouze hradního torza, až po rekonstrukci a dostavbu hradu k jeho využití ke kulturním a společenským účelům

Trocha z historie hradu….

Slezskoostravský hrad byl postaven v první polovině 13. století u brodiště poblíž soutoku řek Ostravice a Lučiny na místě dřívějšího slovanského hradiště. Smyslem a účelem hradu byla ochrana zemské stezky z Opavy pres Hlučín a Tešín do Krakova a zejména hranice polského státu, kterou tehdy tvořila řeka Ostravice. O významu, jenž
hradu přikládali jeho vlastníci, svědčí fakt, že byl již ve 13. století obehnán 4 metry vysokou a 2,5 m širokou zdí. Původními majiteli hradu byli opolští vévodové, po rozpadu vévodství pak těšínská knížata. Těšínská větev rodu Piastovců panovala na Těšínsku až do roku 1653.
První písemná zmínka o existenci Slezskoostravského hradu se vztahuje k 2. srpnu 1297. Toho dne se na hradě sešli moravští a těšínští šlechtici, aby jménem svých pánů ,těšínského knížete Měška a olomouckého biskupa Dětřicha z Hradce – projednali hraniční spory, které vznikaly tím, že hraniční řeka Ostravice v důsledku častých záplav měnila své řečiště. Spor byl úspěšně vyřešen. Mezi vyjednavači za stranu knížete Měška je uveden ,,comes Hermanus, dictus Speher, castellanus Ostraviensis” (hrabě Heřman, zvaný Speher, kastelán Ostravský). Slezskoostravský kastelán byl i velitelem hradní posádky a správcem sousedních knížecích vesnic. Svěření pořadatelství významného jednaní i účast hradního kastelána dokazuje význam, jaký hrad tehdy měl. Kastelán Heřman vstoupil do historie i jako zakladatel vsi Heřmanice. Slezskoostravský hrad a jeho tehdejsí kastelán jménem Drslav jsou zmiňováni ve výčtu majetku těšínského knížete Kazimíra v infeudační listině z roku 1327, v níž potvrzuje, že přijal od českého krále Jana Lucemburského Těšínsko v léno. Od té doby patřilo Těšínsko k českému státu a Slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu. Řeka Ostravice přestala být hranicí státní a stala se hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínskeho knížete, mezi Moravou a Slezskem. Piastovci ztratili o hrad zájem a roku 1380 jej postoupili pánům z Tvorkova z rodu Benešoviců. Tvorkovští získávali postupně do svého vlastnictví okolní vsi Nové Kunčice (Kunčičky), Slezskou Ostravu, Petřvald, Bártovice, Radvanice, Václavovice, Michálkovice, Muglinov a Střítěž a vytvořili tím základ slezskoostravského panství.

V roce 1440 se stal majitelem hradu známy husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, kterému tehdy již patřilo hukvaldské panství i město Moravská Ostrava. Obě Ostravy tehdy náležely na krátkou dobu stejnému majiteli. Tento stav pokračoval i v době, kdy hrad patřil Janu Talafusovi z Ostrova a Janu Tršickému z Doloplaz. Posledně jmenovaný odevzdal celé slezskoostravské panství, včetně hradu, těšínskému knížeti Přemyslu II., který je r. 1476 prodal Václavu Hřivnáčovi z Heraltic za 1.400 uherských zlatých.

Pro osudy hradu i celého panství byl vyznamný rok 1508. V tomto roce získal hrad Jan Sedlnický z Choltic, který rozšířil výhodnym sňatkem panství o vesnice Heřmanice, Vrbice a Záblatí. Členové tohoto proslulého slezskeho rodu patřili k předním zemským uředníkům. Proto se Slezskoostravský hrad stal za krátkou dobu střediskem politického života na Těšínsku. Tak se např.7. listopadu 1531 sjelo na Slezskoostravský hrad po 11 šlechticích z markrabství moravského a knížectví těšínského, aby urovnali spor o zemskou hranici mezi panstvími Jana Sedlnického z Choltic a olomouckého biskupa Stanislava Thurza.
A právě v té době zahájil Jan Sedlnický z Choltic přestavbu gotického hradu, který už dávno ztratil svůj vojensko-strategický význam, na renesanční zámek. Zůstalo však původní opevnění, doplněné o dělovou baštu. Na přestavbě hradu se podíleli i zkušení stavební odborníci z Itálie. Palácová část objektu byla doplněna o nové bytové a hospodářské prostory, na severozápadní straně byla postavena zámecká kaple, v severovýchodní části pak rytířský sál. Vstup do zámku tvořila brána s věží. Na zámeckou bránu dal Jan Sedlnický z Choltic, který zastával ýznamnou funkci hejtmana těšínského knížectví, zasadit kamennou desku s rodovým znakem a s letopočtem ukončení přestavby hradu na zámek -1548. Je to nejstarší zachovaný číselný údaj na uzemí Ostravy, psaný arabskými číslicemi (všechny předchozí leto-počty byly psány římskými ) a deska by měla patřit k cenným ostravským pamětihodnostem. Do roku 1933 byla součástí zámecké brány, nyní je umístěna na levé straně vstupní chodby Ostravského muzea.
Jan Sedlnický z Choltic, ale i jeho nástupci byli známí svými spory o vodu z Ostravice s majiteli Moravské Ostravy i s dalšími okolními šlechtici. Přímo pod zámkem vybudoval strouhu a tím zpevnil jeho ochranu z jižní strany. Zemřel v roce 1551 a jeho dědic Jiří nechal zhotovit kamennou desku s letopočtem 1560, která je umístěna na pravé straně chodby v Ostravském muzeu.

Slezskoostravský zámek dosáhl v 16. století své největší slávy a významu. V jeho rytířském sále se setkávali přední těšínští a slezští šlechtici, aby rokovali o zásadních otázkách života v zemi. Tak např. v roce 1572 tam odmítli příslušníci panského a rytířského stavu návrh zemského zákoníku, předložený těšínským knížetem Václavem II., který omezoval práva šlechty. V čele opozice stál právě majitel Slezskoostravského zámku i panství Bedřich Sedlnický z Choltic a jeho bratři. Třicáteho července 1590 se na zámku konal zemský sněm, který
schválil deklaraci k návrhu zemského zřízení.Velkou událostí pro zámek se stal koncem května 1592 pobyt habsburské princezny, arcivévodkyně Anny Rakouské . S početným doprovodem putovala tehdy z Vídně přes celou Moravu do Krakova, kde se 30.5. konala její svatba s polským a švédským králem Zikmundem III. Vasou. Kuriozní bylo, že hostitelé – Sedličtí – přitom byli protestanti a rakouská princezna jako všichni habsburkové katolička.
Sedlničtí z Choltic byli vynikajícími politiky a právníky ,ale už ne tak dobrými hospodáři.Rozsah panství se začal postupně zmenšovat. Zámek byl značně poškozen za třicetileté války, zejména švédskými vojsky. Kolem roku 1660 chtěla vídeňská vláda přeměnit Slezskoostravský kamenný zámek ve vojenskou pevnost proti tureckému nebezpečí. Záměr však nakonec nebyl realizován.

Sedlnickým patřil zámek i panství přes 200 let. Roku 1714 přešel majetek do vlastnictví rakouského vojevůdce a diplomata Jindřicha Viléma, hraběte Vlčka (Wilczka) z Dobré Zemice. V rukou tohoto rodu zůstal až do roku 1945. Příslušníci rodu Wilczku byli velmi zámožní, rozšířili rozsah slezskoostrav-ského panství, ale Slezskoostravský zámek se jejich sídlem nestal. Pokud přijeli na Ostravsko, pobývali na zámku v Klimkovicích. Ve Slezske Ostrave byla správa panství, na zámku bydlel správce a pomocný personál.

Pro osudy zámku, panství a jeho obyvatele měl rozhodující význam objev černého uhlí v udolí Buřňa v roce 1763, nedaleko zámku. František Josef, hrabě Wilczek zahájil těžbu v roce 1787 a jeho následovníci se stali jedni z největších majitelů dolů v celé monarchii. Zámku to vsak neprospělo. Jednak vidina snadného zisku odváděla majitele od péče o zámek a pak i sám zámek byl poškozován důsledky těžby. Wilczkové obohatili zámek pouze o barokní severní věž nad vchodem. V roce 1848 mu-sel být zbourán rytířský sál a zámek postupně nabýval vzhledu zříceniny. Třicátého listopadu 1872 jej postihl rozsáhlý požár. Teprve pak se začalo s opravami, současně však byl zjistěn pokles stávajících budov o 8 -11 metru následkem poddolovaní.

Chátraní zámku ve Slezské Ostravě postupovalo nezadržitelně až k dnešnímu stavu, přestože se vlastníci střídali. Nyní jsou hradní zříceniny opět v majetku města. Při dalších úvahách o jejich budoucnosti je nutné si uvědomit, že jde o jednu z nejcennějších historických lokalit na území města Ostravy, jde o nejstarší světskou stavební památku. Po předběžném archeologickém průzkumu by měl být zámek v mezích možností opraven, aby se stal pro město znovu významnou historickou, kulturní i rekreační lokalitou.

Nedávná minulost

Slezskoostravský hrad možná takové štěstí ,jako jiné ,v poslední chvíli zachráněné ostravské památky mít nebude… Tato památka, ležící tak trochu stranou městského ruchu, čas od času vzbuzuje pozornost medií, která pak zase rychle utichne. Bujná vegetace nad říčkou Lučinou milosrdně zakrývá to, co na romantickém svědku dávné ostravské minulosti napáchal zub času, ale hlavně necitlivé zásahy člověka. Dnes už hrad rozhodně nepatří k památkám, jimiž by se město mohlo chlubit v turistických průvodcích…….BOHUŽEL!!!!. A přece, jak se dočteme na jiném místě, historie hradu je hodně zajímavá.

Slezskoostravský hrad začal chátrat ještě v době, kdy jej vlastnili Wilczkové, ale přesto byl ještě obyvatelný. Vlivem poddolování jeho zdi začaly praskat a první volání po záchraně hradu se ozvalo z řad památkám již někdy ve 20. a 30. letech minulého století. To, co vydrželo celá staletí, pak začalo brát nezadržitelné za své v poválečném období. V roce 1954 unikl hrad jen o vlásek úplné demolici, ale na mnoha místech posloužily jeho zbytky jako zdroj kvalitního stavebního materiálu nenechavým stavitelům. Po nich přišli pro změnu bořitelé: s pomocí výbušniny byla zničena část hradební zdi nad Lučinou, bagrem dorazili tehdy ještě zcela dochovanou gotickou baštu.

Doslova v poslední chvíli bylo torzo
Slezskoostravského hradu zapsáno do seznamu chráněných stavebních historických památek. V roce 1967 vypsal tehdejší národní výbor soutěž na ideově architektonické řešení rekonstrukce hradu a využití tohoto památkového objektu. Soutěž tenkrát vyhrál ing. arch. Ivo Klimeš, který později vzpomínal: „V roce 1966 ještě existovalo cihlové hradní zdivo, dala se rekonstruovat věž, stála i gotická bašta… V palácové části se propadly stropy, ale zbyly tři zdi. V tomto prostorovém omezení se už dalo něco dělat: zdi zakonzervovat v bizarní siluetě, dovnitř vkomponovat třeba amfiteátr. Mohlo to být hezké a dalo se ještě ledacos zachránit, aby nám zbyla alespoň nějaká vazba na minulost.”
Později, jak vzpomíná s trpkou ironií další pamětník oněch let, doc. PhDr. Petr Holý, Dr., „…došlo k nápadu přestavět Slezskoostravský hrad.” Ovšem nikoliv s ohledem na zachované hodnoty tohoto památkového objektu a už vůbec ne podle Klimešova projektu, na který už si v době normalizace nikdo ani nevzpomněl. Na místě někdejší gotické bašty, jež byla smetena bagrem, začala nejdřív vyrůstat „luxusní” restaurace Rotunda, jejímž majitelem se po dokončení staly Restaurace a jídelny. Ty ji však jako vysoce ztrátovou musely po čase zavřít. Na počátku 90. let se ještě jednou otevřela, na čas se stala vyhledávaným klubem s nočními diskotékami, ale i tahle kapitola rychle skončila. Rotunda, stojící v areálu Slezskoostravského hradu, působila jako „děsivý kontrapunkt vedle ještě děsivějších pozůstatků dalších pokusů o vzkříšení někdejší hradní slávy…”

Ty zahájil jistý pan stavitel Rudolf Sajdek, který začal na sklonku 70. let kámen po kameni rozebírat zbytky hradu a podle svých představ je přetvářel v „hrad” nový. Za tichého souhlasu obvodního a městského národního výboru a díky finančním injekcím budoval „hradní věž”.
Památkáři se pokusili zabránit nejhoršímu, ale pod pohrůžkami jednoho vysoce postaveného (dnes již nežijícího) funkcionáře Národního výboru města Ostravy to raději vzdali. Ti bojovnější podali v roce 1981 stížnost na městskou prokuraturu, kterou informovali o porušování zákonů o kulturních památkách, územním plánování a stavebním řádu při památkové obnově Slezskoostravského hradu. Stížnost však byla z Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody odeslána až o šest let později. V roce 1981 ji totiž tehdejší ředitel střediska odmítl podepsat, prý „z politických důvodů”.

K novodobé historii Slezskoostravského hradu se opakovaně vracím od roku 1990 a není to vůbec nic radostného. Přehled všeho, co se kolem hradu dělo v letech od roku 1978 do roku 1987 je smutným dokladem toho, že památ-káři byli vždy až ti poslední, s nimiž se někdo radil. Bez jejich souhlasu v tichosti vyrostla Rotunda, bez nich se bouralo i stavělo. „Bez našeho vědomí a souhlasu byly provedeny i zemní práce v nádvoří hradu. Na skrývce jsme nalezli pozůstatky středověké keramiky… na tuto skutečnost jsme ihned upozornili inspektora kultury NVO s požadavkem, aby zamezil dalším nepředloženým zásahům do struktury této evidované kulturní památky,” napsali v roce 1981. O tři roky později se ještě zmohli na další protest a žádali o zastavení veškerých prací v areálu hradu, které nebyly projednány s orgány Krajského střediska památkové péče. V roce 1987 se pustila do osamoceného a na tehdejší dobu nezvykle odvážného boje mladá památkářka, ing. arch. Hana Paclová, která podala podnět k trestnímu stíhání za nepovolenou stavbu na Krajskou správu SNB v Ostravě. A přesto se stavělo dál. Tehdejší vedoucí stavebního úřadu Obvodního národního výboru, paní Jaroslava Novotná, vedla léta s panem Šajdkem tichý boj: „Byl vždycky o kus dál než my a památkáři protestovali marně. Je to vlastně stavba nikým nepovolená a nikomu nepotřebná.” A jak to, že všechno tehdy nahrávalo do ruky jednomu samozvanému staviteli? Většinu povolení, která pan Sajdek ke svým stavebním aktivitám potřeboval, získával oklikou a na základě ústní dohody, takže skutečnou odpovědnost za některá rozhodnutí nesli ti, jejichž jména dnes nikde nefigurují.

Městská prokuratura obdržela od Obvodního národního výboru Ostrava 2 podklady, podle nichž na území hradu byla odborem výstavby a VHZL zastavena stavební činnost v roce 1987, byl zajištěn projektant, který měl vypracovat projektovou dokumentaci a ta měla být v říjnu téhož roku projednána radou ObNv společně s dalším postupem stavebních úprav
v areálu hradu. Přepracovaná projektová dokumentace měla být znovu projednána se všemi účastníky řízení. Stavba ubytovací části Slezskoostravského hradu nebyla povolena a byla vyřazena z plánu investičních akcí do doby přepracování projektové dokumentace. Městská prokuratura se spokojila s tímto ujištěním národního výboru, ale ve skutečnosti byla stavba definitivně zastavena až v roce 1990.
Památkáři považují ze svého hlediska Slezskoostravský hrad, který se svým významem rovnal takovým památkám, jako jsou hrady Helfštýn nebo Hukvaldy, jako nenávratně ztracený. Zpočátku se uvažovalo o tom, že hrad získá pro své potřeby nově zřízená Ostravská univerzita, ale z této myšlenky rychle sešlo. Úřad městského obvodu Slezská Ostrava nabídl na počátku 90. let svůj nepotřebný hrad firmě West Leasing Bratislava, která měla v Havířově svou pobočku. Snad byl veden nadějí, že se jí podaří vyřešit problém „co s hradem” a možná tak trochu i vrátit obvodu dávno odepsanou turistickou atrakci. Byla zpracována nabídková studie, v níž byla cena rekonstrukce hradu vyčíslena částkou 164 milionů korun. Nabídka byla k dispozici jak domácím, tak zahraničním firmám, kterým úřad nabídl hrad k prodeji. Výsledek: žádný. Částka tehdy neodpovídala možnostem tuzemských firem a ty zahraniční neprojevily zájem.

Úřad, jenž byl s financemi na obnovu památky v koncích, se potom snažil prodat restauraci Rotunda i s hradem jako celek a tehdy celý objekt koupila zmíněná firma West Leasing Bratislava za 10 milionů korun, a to nebyla v ceně zakalkulována restaurace Rotunda, pouze pozemek a hrad. Firma předložila svůj podnikatelský záměr na rekonstrukci v hodnotě 50 až 60 milionů korun. Podle představ West Leasingu měl být hrad dostavěn tak, aby zde mohlo vzniknout luxusní ubytovací zařízení pro podnikatele s do-konalým zázemím. Podmínkou bylo dodržení všech požadavků památkářů. Rotunda měla sloužit po nutných úpravách široké ostravské veřejnosti od roku 1994… Slovenská banka, která měla poskytnout pro uskutečnění tohoto záměru úvěr, se prý ale dala slyšet, že „za slovenské finance nebude zvelebovat český majetek.” Nestalo se samozřejmě nic. Objevil se další zájemce o koupi, agentura H+W, prý kapitálově silná zahraniční společnost, která opět slibovala: „Budeme se snažit obnovit veškeré tradice, které se po mnoha letech z hradu téměř vytratily.” Z hradu měl vzniknout hotel, kadeřnictví, kosmetický salon, vinárna, diskotéka, bar a kasino. Také bazén, hřiště, tenisové kurty a supermarket…

K osudu hradu se vrátil v roce 1995 doc. PhDr. Petr Holý, Dr., který tehdy napsal: „Co dělat dál? Hrad je dnes sice v soukromých rukou, ale je to památka, která patří k paměti města. Proto by o její další osudy měl mít zájem především úřad reprezentující
celé město – Magistrát města Ostravy. Osud hradu pak v době, jež by si měla nejen říkat, ale už jednou být skutečně osvícenou, je i věcí všech občanů města – a nejen jeho. A to, co se dál stane, mělo by se stát věcí veřejnou a ne sférou čachrů mezi spekulanty, kteří velmi tvrdé finanční zájmy, jimž je docela jedno jak se naložíš prvořadou kulturní památkou, skrývají jen nedbale za jakési proklamace o obnovení tradic, o nichž nemají ani potuchy. Je to město, kdo by měl hrad odkoupit zpátky a postarat se o jeho budoucnost. Zachránit co se dá z kusu historie, z něhož dnes v Ostravě máme vskutku jen zlomečky.”
Alespoň tento hlas byl vyslyšen: Statutární město Ostrava získalo hrad do svého majetku zpět v loňském roce. Znamená to, že má památka skutečně vyhráno? Nad soutokem Lučiny s Ostravicí vedle sebe zarůstají svorně lebedou nejen zbytky někdejšího panského sídla slavného
Slezskoostravský hrad na dobové pohlednici z první poloviny 20, století
rodu Sedlnických a pak Wilczků, ale i ruiny, jejichž historická a stavební hodnota je zcela zanedbatelná. Památkáři i městští úředníci si dnes kladou znovu otázku: Co s nimi? Zbourat a odstranit to, co bylo v minulých letech neoprávněně přistavěno a ponechat na místě pouze zbylé torzo historického hradu anebo dokončit to, co bylo započato a vdechnout tomuto místu nový život? „Zatím jsme ve stádiu úvah, co se Slezskoostravským hradem,” přiznal před časem vedoucí odboru kultury Magistrátu města Ostravy Mgr. Miloslav Janulek. „Byl bych rád, kdyby se do širšídiskuze o tom, jak s hradem naložit, zapojila ostravská veřejnost. Aby se lidé vyslovili, co k tomuto místu cítí a jak by mohlo být využito v budoucnosti. Zatím chybí nápad, nosná myšlenka, na které by se dalo stavět. Mohla by tady sídlit galerie stejně jako detašované pracoviště nějaké instituce nebo společnosti. Existovala také vize Útvaru hlavního architekta města Ostravy o propojení území někdejší Karoliny a Černé louky se Slezskoostravským hradem a vzniku rekreační zóny kolem městského centra…”O tom, jak se s památkou naloží by tedy měli rozhodnout nejen odborníci, ale je to i na nás, občanech. Doufejme, že Slezskoostravskému hradu se v novém tisíciletí zablýskne na lepší časy.

Možné využití hradu po jeho dostavbě a rekonstrukci

Při sestavování návrhů a námětů možného využití Slezskoostravského hradu k obohacení veřejného života města Ostravy, je třeba vycházet z historického kontextu tohoto místa a jeho polohy ve vztahu k městskému centru. Areál Slezskoostravského hradu s přilehlým okolím se nabízí jako ideální rekreační zóna volně navazující na městskou historickou část Ostravy, jež se nachází v klidové zóně Slezské Ostravy s dostatkem zeleně a možností parkových uprav. V každém případě by měl být Slezskoostravský hrad, jehož památková hodnota je sice sporná, ale hodnota kulturní a historická nezpochybnitelná, znovu oživen a zpřístupněn ostravské veřejnosti. Slezskoostravský hrad, jako historicky nejstarší ostravská památka, by měl Ostravanům symbolizovat kontinuitu vývoje města od nejstarších dob až po současnost, a to několika možnými způsoby.

Aby se toto místo mohlo stát atraktivním cílem odpoledních nebo víkendových procházek Ostravanů a oblíbeným kulturním centrem, bylo by třeba (vedle samotné dostavby a rekonstrukce historických částí hradu) řešit problém snadnější dostupnosti tohoto místa, jak pro pěší návštěvníky, tak pro motoristy. Pravděpodobně nejschůdnějším dopravním řešením by bylo zřízení pravidelné městské okružní linky (mikrobus z Masarykova náměstí, jenž by spojoval městské centrum s Černou loukou, Slezskoostravským hradem a Zoologickou zahradou, případně dalšími památkami (Důl Michal a Hornické muzeum v Petřkovicích). Stejnou trasou by mohla vést také městská cyklistická stezka. Do budoucnosti lze zvážit i další, finančně náročnější řešení: pěší lávku přes řeku Lučinu nebo lanovku z Výstaviště Černá louka ke Slezskoostravskému hradu.

Vzhledem k charakteru památky se nabízí její využití jako kulturního centra a vzdělávacího (Ostravské kulturní centrum):

* Výstavní expozice v hradní věži (stálá výstavní expozice ze sbírek ostravského muzea, která by obsahovala historické
dokumenty a výstavní exponáty týkající se historie a vývoje Slezskoostravského hradu a historických událostí spojených
s jeho existencí – archeologické nálezy, písemnosti, historické fotografie a pohlednice, malířská díla atd. Vytvořit moderní
výstavní expozici s využitím polyekranu a audiovize, aby byla atraktivní pro široké spektrum návštěvníků.

Lidová škola umění nebo malířské ateliéry Institutu výtvarné tvorby – využít prostor v nové dostavbě levého křídla hradního paláce ke zřízení výtvarné školy, případně malířských ateliérů Institutu výtvarné tvorby Ostravské univerzity. Dolního traktu budovy by bylo možné využít k otevření obchůdků s výtvarnými artefakty, které by vznikly ve školních dílnách nebo ateliérech a umělecky hodnotných suvenýrů odkazujících na minulost Ostravy (např. repliky Landecké Venuše, repliky uměleckých exponátů ostravského muzea atd.).

Galerie – moderní výstavní síň, v níž by bylo možné prezentovat specializované výstavy regionálního umění – jak starého, tak současného.

Kulturní informační centrum – sídlo kulturního informačního centra, které by návštěvníkům poskytovalo komplexní
informační servis o veškerém kulturním dění v regionu, nabízelo programy, informační tiskoviny, turistické průvodce a ka
talogy, prodávalo vstupenky na kulturní pořady ve městě a na druhé straně by samo organizovalo a zajišťovalo kulturní
programy v areálu hradu.

Stylová restaurace – v přízemních prostorách někdejšího hradního paláce otevřít stylovou restauraci, která by jak gastronomicky, tak formálně vycházela z dobového stylu, kdy Slezskoostravský hrad prožíval své nejlepší období (pravděpodobně renesance) a kde by návštěvník mohl najít to, co mu žádnájiná ostravská restaurace nenabídne.

Letní kulturní festival – využít hradního nádvoří k pořádání každoročního Letního kulturního festivalu, který by se konal ve
víkendových dnech, zejména mimo kulturní sezónu – během letních měsíců, kdy máji profesionální divadla a filharmonie
prázdniny (divadlo pod širým nebem, komorní opery, komorní koncerty, folklorní vystoupení, šermířské slavnosti,
komponované pořady evokující dobovou atmosféru – např. středověké galantní slavnosti, maškarní reje, letní plesy, dětské
dny atd.).

Areál her – na vnější straně hradeb vytvořit park s moderním dětským areálem, který by poskytoval příležitost k trávení
volného času různým věkovým skupinám dětských návštěvníků a jejich rodičů v kterémkoliv ročním období.

Vzhledem k dosavadním možnostem Ostravy a její nedávné historii by bylo nanejvýš žádoucí vytvořit v areálu Slezskoostravského hradu moderní kulturní zázemí, které by splňovalo i náročná kritéria vyspělých center, a na druhé straně by ve vztahu k našemu budoucímu začlenění do evropských struktur posunulo Ostravu o kousek blíž k představám města, poskytujícího svým obyvatelům odpovídající životní podmínky jak ve smyslu materiálním, tak kulturním. Vzhledem k proměnám, k nimž v našem městě došlo v posledních deseti letech, by Ostrava mohla mít šanci stát se v budoucnosti také turisticky vyhledávaným místem, poskytujícím nejen obyvatelům, ale i návštěvníkům širokou paletu příležitostí k hodnotnému prožití volného času. Právě Slezskoostravský hrad by mohl být jedním z ideálních míst, pokud se dodrží citlivý a zároveň moderní přístup k rekonstrukci a dostavbě areálu.

Použité prameny a poděkování :

-Jaromíru Dlouhému

– Bohdaně Rywikové

– Radě Společnosti pro kuluru a umění v Ostravě

– ing. arch. Jaroslavu Sedleckému

– Ladislavu Vrchovskému

Jan Prokop Štěpánek

Tomáš Tomboy Chmelík


dalsie fotky vo fotoalbume na obnove