Představuje památku světové moderní architektury, která byla postavena v letech 1929-30 podle projektu významného architekta Ludwiga Miese van der Rohe.

LOKALITA:
Pozemek, na němž měl být dům vystavěn, byl předem určen parcelou, kterou nevěstě ke sňatku daroval její otec. Šlo o táhlý, svažitý, v horní části uměle upravený terén na předměstí Černá Pole pod tehdejší ulicí V černých polích, jenž byl částí Löw Beerovy zahrady nad domem rodiny na tehdejší Sadové (dnešní Drobného) ulici a který s ní původně tvořil jeden celek. Stranou odvrácenou od ulice byl orientován na jihozápad s horizontem středu města včetně jeho dominant hradu Špilberka a dómu sv. Petra; z místa budoucího staveniště tehdy jen nepatrně zakrytého vysokým stromovým porostem. Jak se brzy ukázalo, byla tato mimořádně příznivá poloha dalším faktorem, který podstatně ovlivnil projektantovo přemítání o podobě domu.

“… když tyto prostory a všechno, co v nich je, nechám na sebe působit jako celek, potom shledávám zřetelně: to je krása – to je pravda. Pravda – můžeme na ni mít různé názory, ale každý, kdo tyto prostory vidí, pozná dříve nebo později, že zde je opravdové umění”.
Fritz Tugendhat, 1931
STAVITEL:

Manželé Tugendhatovi, kteří vilu vystavěli, pocházeli z rodin brněnských textilních podnikatelů. Greta Weissová (1903 – 1970), dcera továrníka Alfréda Löw-Beera, vlastnícího další, nejen textilní podniky mimo Brno, a Fritz Tugendhat (1895 – 1958), spolumajitel vlnařské továrny, se rozhodli roku 1927 – ještě před svým sňatkem v červenci 1928 – vystavět vlastní dům.

O jeho podobě měli jen hrubou představu: pan Tugendhat “se přímo děsil pokojů plných figurek a deček”, paní Weissová “si přála mít prostorný moderní dům jasných a jednoduchých tvarů”.

ARCHITEKT

Ludwig Mies van der Rohe (1886 – 1969) neměl speciální vzdělání jako architekt. První podněty získal od svého otce, zednického mistra a majitele malé kamenické dílny. Po absolvování průmyslové školy v rodných Cáchách 1902 pracoval v Berlíně, mimo jiné u Bruna Paula a tehdy nejvýznamnějšího německého architekta Petera Behrense, učitele Le Corbusiera a Waltera Gropia. Toto období bylo pro Miesovu vlastní praxi rozhodující.

Miesova evropská perioda vyvrcholila autorským podílem na výstavbě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu s různými typy rodinného a malého nájemného domu, s proslulým obydlím ze skla (1927) a především německým pavilonem na Mezinárodní výstavě v Barceloně (1928-1929) a brněnskou vilou. Vedle celé řady společných vlastností spojovala obě poslední díla myšlenka “kontinuálního prostoru”. Ocelová konstrukce s podpěrami vně stavby se stala východiskem pro projekt proslulého domu Edith Farnsworthové (1945-1950), pojatý jako otevřený pavilon. Podobnou myšlenku rozvinul v budově fakulty Crown Hall (1950-1956). Novou skeletovou konstrukci použil i na výškových obytných budovách Lake Shore Drive v Chicagu (1948-1951) i u mrakodrapu Seagram Building v New Yorku (s Philipem C. Johnsonem, 1954-1958). Ke tvarové reflexi skeletové konstrukce se Mies vrátil ve své poslední velké práci, v Národní galerii v Berlíně.


KONTRUKCE

Tvorba Ludwiga Miese van der Rohe měla na vývoj architektury enormní vliv. Ještě za jeho života se stala neobyčejně přitažlivou pro dokonalost jasné skeletové konstrukce ze železobetonu, obalené křehkými průhlednými stěnami (architektův princip “kosti” a “kůže”), bezchybným technickým provedením po sebemenší detail, funkční variabilitou, užitím kvalitních a trvanlivých materiálů a až rafinovanou elegancí klasicistně střízlivých forem v duchu jeho nejznámější zásady “méně je někdy více”.
Miesova tvorba byla oceněna nejvyšším anglickým vyznamenáním Zlatou medailí Royal Institute of British Architects, Medailí svobody amerického presidenta a několika čestnými doktoráty.

V0olně stojící dům má tři podlaží, z nichž každé má odlišný půdorys i průčelí. V prvním podlaží, (suterénu) přístupném z vnitřku domu točitým schodištěm v přípravně jídel, a zvenčí dvěma vstupy, jsou užitkové prostory, sloužící s výjimkou fotolaboratoře k hospodářskému a technickému provozu domu. Druhé, hlavní podlaží domu (přízemí), do něhož je vstup vřetenovým schodištěm ze vstupní haly a jež je přístupné i z bočního průčelí, sestává ze tří částí. Hlavní obytná a společenská prostora se zimní zahradou je jen náznakově členěna na další, funkčně odlišená místa: větší společenské posezení, pracovnu s knihovnou a přibližně půlkruhově vymezenou jídelnu. Druhou část tvoří na protilehlé straně kuchyně s přípravnou jídel, jídelním výtahem a komorami, s nimiž sousedí třetí část, samostatně přístupné místnosti s příslušenstvím pro služební personál.

Třetí podlaží (první patro) zahrnuje nevelký, od ulice půlkruhovou stěnou schodiště z mléčného skla krytý vstup, halu jako místo přijetí návštěvníka a jako komunikační jádro, které na uliční straně ústí do chodby ke dvěma dětským pokojům, pokoji vychovatelky a společné koupelně s prádelní komorou, na straně k zahradě pak do předsíňky pánského a dámského pokoje a koupelny rodičů, před ní do šatny a na protilehlé straně přes další předsíňku na terasu. Zahrada na mírném svahu je přístupná z parteru a vchodem u zimní zahrady, popřípadě z prostranství dvorku před západním nárožím domu.

MATERIÁL

Vzhledem k poloze ve svahu pod umělou terénní hranou byl areál stavby zajištěn u stavební čáry mohutnou opěrnou betonovou zdí. Konstrukční kostru stavby tvoří s výjimkou přední a vnější boční části hospodářského traktu s garáží ocelový skelet nad půdorysným rastrem z obdélných polí. Jeho nosné pilíře, procházející zčásti zdivem, zčásti volně v prostoru všemi podlažími, jsou zakotveny do betonových patek. Jsou sesazeny z nýtovaných spřažených profilů úhlového železa s celkovým řezem kříže a opatřeny vysoce chromovaným krytem nebo nátěrem. Z nerezové oceli jsou rovněž rámy skleněných tabulí, dveří a oken, schodiště do suterénu, pochromované zábradlí haly a spodní terasy. Plášť stavby je z čirého a mléčného skla.

Podlahy jsou z cementového potěru a světlých čtvercových travertinových desek, ze kterých je také sesazena dlažba vstupního prostranství. Z travertinu odlišné struktury a barvy je také vnitřní schodiště a zahradní schodiště. Hlavní obytná a společenská prostora je členěna pětidílnou přepážkou z medově žlutého, při nasvícení zčásti prosvítajícího onyxu s bílou kresbou o délce 6,27 m a síle 0,07 m, vytěženého z pohoří Atlas v tehdejším francouzském Maroku a více než dvanáctidílnou půlkruhovou stěnou o průměru 6,90m, původně z překližky dýhované makasarským ebenem.

VYBAVENÍ

Plány vybavení domu mobiliářem, o které manželé Tugendhatovi žádali Miese na konci roku 1929, nebyly patrně zcela jeho výtvorem. Sám ovšem nepochybně navrhl základní vybavení nábytkem a jeho rozmístění, zejména těch imobilních kusů, jejichž počet a místo byly víceméně definovány architektonickou podobou interiéru. Šlo například o vestavěné i volné skříně v pokojích nejvyššího podlaží a v pokojích manželů, o čtyřdílnou pohovku s tzv. bridžovým stolem, rovněž dýhovaným makasarem a třemi židlemi typu Brno z ohýbaných, vysoce chromovaných ocelových trubek v nice knihovny, nebo o rozložitelný jídelní stůl na pevné ocelové noze křížového řezu v jídelní části.

Četné kusy, zhotovené pouze pro vilu, jsou však asi dílem Miesovy součinnosti s nábytkovými specialisty. V této souvislosti jde především o Lilly Reichovou, která pro Miese pracovala nejpozději do roku 1927. Dále šlo o Hermanna Johna a také Sergia Ruegenberga, kteří s architektem rovněž spolupracovali již dříve. Jejich podíl dnes už nelze přesněji vymezit a mimoto je jisté, že i návrhy a výroba těchto kusů předpokládaly Miesovo schválení nebo korekturu jejich konstrukce, výběru materiálu a formy.
Nábytek spočíval většinou na kobercích, položených na bílém nebo světle šedém linoleu, zčásti pocházejících z majetku rodiny, z větší části však nově zakoupených nebo zhotovených podle návrhů některého z interiéristů.

Dnes už se těžko podaří zjistit výrobce a dodavatele jednotlivých mobilních částí interiéru. Výjimku tvoří firma Berlinger Metalgewerbe Jos. Müller, jež zhotovila většinu nábytku z trubkové a pásové oceli. Je však velmi pravděpodobné, že mnohé z dalšího nábytkového vybavení, včetně přízedních skříní a ostatních kusů s palisandrovým, zebranovým a ebenovým dýhováním i proslulé vitríny, bylo vyrobeno v Brně. Také u textilních doplňků, zejména závěsů a potahů, lze při stycích manželů Tugendhatových s brněnskými průmyslníky předpokládat zdejší původ. U svítidel byl zjištěn kodaňský výrobce Luis Poulsen.

BUDOVA

Idea prostorového kontinua bez určitých hranic a myšlenka otevřenosti stavby měly hlubší smysl. Nešlo o naplnění základních požadavků teorie moderní a funkcionalisticky orientované architektury. Zde zároveň s obydlím vzniklo i prostředí, které novým výkladem architektonického prostoru stíralo hranice mezi “uvnitř” a “venku”. Především proto architekt změnil dosavadní pojetí domu jako soustavy uzavřených místností a vytvořil místo nich jim strukturálně nadřazený celek s možností volného pohybu prostorem, celek nadto připravený opticky splynout s prostorem a ochranným obalem stavby, nebo dokonce okolnímu prostoru se z části i fyzicky otvírající.


Z téhož důvodu byl pro dlažbu užit stejný materiál “uvnitř” i “venku”. S tímto psychologickým rozměrem prostoru se ovšem prolínal další, psychologicko-estetický: otevřenost půdorysu a neurčitost obrysů prostorových forem vybízela obyvatele k větší aktivitě v kontaktu s prostorem, když jeho členění na jednotlivá, nestejně utvářená místa jen napověděla, například kusem nábytku. Uvědomit si jejich funkční určení, dotvořit je na funkčně i formálně konkrétní topos obydlí předpokládalo vystupňování fantazijní složky jejich prostorového vnímání. Minimalizace vybavení zároveň podněcovala jeho uživatele k poznání své identity a k její projekci do prostředí, jež záměrně nebylo přesně definováno. Dům byl tedy míněn nejen jako dokonale fungující stroj na bydlení, nýbrž zároveň jako umělecké dílo kladoucí na obyvatele značné nároky.

BUDOUCNOST

Jen nemnoho památek moderní architektury si může být tak jisto svým dalším osudem, jako brněnská vila Tugendhat. Ochranu před nevhodnými zásahy jí skýtá již její statut Národní kulturní památky, v současné době mimoto zapsané do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Vila Tugendhat je také technickým unikátem

zdroj: www.tugendhat-villa.cz