Ale vraťme se nejdříve do prvních let samostatné tvorby architekta Ludwiga Miese van der Rohe, autora vily Tugendhat. Po vypuknutí 1. světové války byl povolán do armády a díky své profesi byl následně u ženijních jednotek pověřen výstavbou mostů a silnic na Balkáně. V situacích, ve kterých byl nucen reagovat flexibilně, rychle, ale současně bezpečně, se setkal s řadou stavebních materiálů, jako byly velkorozponové ocelové konstrukce, betony, nové typy izolací a v neposlední řadě i moderní bezpečnostní systémy. Protože byl architektem kreativním a otevřeným novým myšlenkám, nebál se následně uplatnit některé technické novinky i v brněnské stavbě.Skeletová nosná konstrukce – strop nesený “lesem” pilířů
Běžný rodinný dům té doby byl tvořen nosnou konstrukcí sestávající z vnějších a vnitřních stěn, které podepíraly a nesly stropní desku. V případě vily Tugendhat však architekt navrhl řešení, které bylo typičtější např. pro obchodní domy, peněžní ústavy nebo průmyslové haly. Veškeré stropní konstrukce jsou totiž v brněnské rezidenci neseny speciálními ocelovými pilíři, tudíž vnitřní nosné stěny vlastně neexistují.
V červnu roku 1929 bylo započato s hloubením stavební jámy, úpravou terénu a přípravou základových patek pro 29 nosných pilířů. Do “izolované vany” byl zasazen ocelový skelet o půdorysném rastru 4,90 x 5,50 m. Jeho subtilní štíhlé pilíře prochází zčásti zdivem, ale zejména volně v prostoru všemi podlažími. O stejné výši tří pater jsou pak vetknuty i do země, protože podloží je tvořeno po sobě kluznými jílovitými vrstvami. Křížový průřez je dosažen sesazením čtyř L-profilů a následně jsou pilíře opatřeny pláštěm s bajonetovým závěrem z chromového plechu (v obytné reprezentativní části), z bronzového plechu (na terase), nebo pouze natřeny (v kuchyňském zázemí a v suterénu).

Prosklené stěny do zahrady – zeleň prolíná do interiéru
Plášť stavby z čirého skla je tvořen tabulemi neuvěřitelného rozměru 3,17 x 4,90 m, které sahají od podlahy až ke stropu. Dvě z nich, naproti souborům se sedacím nábytkem, je možno plně otevřít za pomocí elektrického systému spouštění tak, že “zmizí” pod podlahou. Sklo bylo ideálně rovné, nesmírně průzračné, takřka neznatelné. Zrcadlově lesklé zábradlí před ním je tak útlé, že zůstává nepovšimnuto. Elektrický mechanismus pro spouštění oken je spolu s “dojezdovým” prostorem umístěn v suterénu ve zvláštní místnosti. Je zajímavé, že pouze jedno okno, naproti onyxové stěně, zůstalo na konci 2. světové války nezničeno. Plně otevřená tabule byla zasunuta v technickém podlaží a chráněna přilehající obvodovou zdí. Tlaková vlna anglo-amerického náletu pak vyrazila a rozbila všechna zbývající okna.

Klimatizace v soukromé rezidenci – luxus čerstvého vzduchu
Paní Greta Tugendhatová vzpomínala, že v žádném z jejich následujících domů, které postavili v emigraci, nebyl tak dokonalý, čerstvý a provoněný vzduch jako v brněnské stavbě. Systém vzduchotechniky ve vile Tugendhat totiž umožňuje klimatizační vytápění teplým vzduchem v zimním období či naopak oběh chlazeného vzduchu v letních měsících. Soubor místností v suterénu přiléhajících k uliční fasádě, ve kterém se jednotlivé kroky úprav vzduchu odehrávaly, lapidárně naznačuje dodnes funkční princip klimatizace. Při vstupu do této “jednotky” nás upoutá regulační panel s klikovým ovládáním, jakýsi computer konce 20. let, na kterém si můžeme přesně stanovit, kolik čerstvého vzduchu chceme do domu přivést, kolik stávajícího necháme cirkulovat a v neposlední řadě, chceme-li výsledný produkt ohřát, či zchladit. Čerstvý vzduch je nasáván z ulice, v tříkomorové soustavě chlazen průchodem přes vodní sprchu, která dopadá na valounové kameny pocházející z mořského dna. Tímto rychlým elektem se vlastně vzduch i zvlhčuje a parfémuje a zbytková mořská sůl činí takto upravený vzduch až inhalačně provoněným. Následným výstupem z mísící komory je vzduch vháněn do filtrační komory, která obsahuje anorganický a organický filtr, tj. ocelový síťovinový spojitý pás procházející olejovou lázní a stěnu z boxů obsahujících dřevěné hobliny. V další místnosti se pak vzduch ohřívá a ze strojovny je řízeným nasáváním rozváděn přímo do hlavní obytné místnosti o výměře 223 m2. Upravený vzduch sem vstupuje stěnovým otvorem s žaluziovým krytím a rovněž i podlahovými štěrbinami podél zimní zahrady a v blízkosti kruhového jídelního stolu.

Tento unikátní systém, aplikovaný v rodinném domě, rovněž neměl ve své době obdobu na evropském území.

Fotobuňka aneb ochrana proti nezvaným návštěvníkům.
Jedno z prvních elektronických zařízení tohoto typu bylo umístěno nedaleko hlavních vstupních dveří do vily.
Nástupní a současně ložnicové patro přiléhá totiž bezbariérově přímo k veřejnému chodníku a nízké oplocení nebylo dostatečnou ochranou. Rozlehlá terasa orientovaná do zahrady, která sloužila výhradně pro členy rodiny, hry a volný čas dětí, byla tedy navíc zajištěna fotobuňkou. Její přesná lokalizace v plánech se však nedochovala, stejně jako její konstrukční řešení.

Spolupracovníci, stavitelé a dodavatelé
Nezbytnost přímého stavebního dozoru, průběžná koordinace prací a v neposlední řadě i “praktické realizační zkušenosti” s moderní architekturou vedly Miesův atelier k tomu, aby celou stavbu svěřil brněnskému podniku – velké stavební firmě Artur a Mořic Eislerové. Ocelový skelet však byl zhotoven berlínskou firmou H. Gossen (mostní konstrukce). Jednotlivé ocelové prvky byly dodány peinskou válcovnou hutí v Gross-Ilsede. Rovněž v Berlíně byl podnikem Alexander Hermann zhotoven mechanismus pro spouštění oken a chromované kryty křížových podpěr, zatímco velké skleněné tabule (které dnes již žádný tuzemský výrobce není schopen vyrobit) byly dodány českou firmou Weimann v Chudeřicích u Teplic. Vídeňská firma J. L. Bacon se pak postarala o dodávku radiátorů ústředního topení a technologické části klimatizace, které ovšem nechala vyrobit ve svém brněnském závodě. Značný podíl prací z kovu provedla další známá a ověřená brněnská firma Antonín Bílek, kterou známe mj. z řady obchodních parterových výkladců přímo v centru města Brna.

Vyjma lehké podobnosti s Le Corbusierovým domem Savoy v Garches, kterou se stavebníci manželé Tugendhatovi snažili potlačit, neznáme obdobnou vilovou architekturu s tak dokonalým technickým vybavením na evropském území z přelomu 30. let 20. století.
Je tedy zřejmé, že nejen drahé materiály jako onyx, exotické dýhy, travertinové povrchy či designérsky navržený nábytek tvoří vilu vysoce reprezentativní. I technické novinky svou vysokou úrovní zpracování činí oprávněně vilu Tugendhat výjimečnou a unikátní v evropském i celosvětovém kontextu.


Ing. arch. Iveta Černá

vedoucí pracoviště vila Tugendhat

Muzeum města Brna



zdroj: Město Brno