Památková péče a stavebně historický průzkum jsou dva samostatné obory, které spolu sice těsně souvisí, ale nepřekrývají se a cíle jejich snažení jsou rozdílné. Cílem stavebně historického průzkumu je poznání. Památková péče je činnost, jejímž cílem je zachování architektonického dědictví a jeho přiblížení současné společnosti. Poznání zprostředkované stavebně historickým průzkumem je jedním z východisek této činnosti, nicméně to není východisko jediné. Pro památkovou péči je poznání přinášené stavebně historickým průzkumem velmi důležité, ale stejně důležité je i pro dějiny architektury, dějiny umění a dějiny hmotné kultury.
Pro památkovou péči i pro stavebně historický průzkum je charakteristické, že odráží aktuální dobový názor. Klíčovým pojmem je přitom „hodnota“. Co je považováno za kulturní hodnotu, vyvolává zájem badatelů a stává se předmětem péče. Chápání hodnot a tedy i oblast bádání a předmět péče se v čase vyvíjí. Vzájemná spojitost poznání a péče je zřejmá a oboustranná. Prohloubení poznání by mělo mít adekvátní odezvu v předmětu a způsobu péče. Na druhou stranu praktická péče o historické stavby nastoluje otázky, jež nelze zodpovědět jinak než systematickým bádáním.

Rozdílnost cílů stavebně historického průzkumu a památkové péče vede často ke střetu zájmů. Mimochodem totéž platí i o archeologickém výzkumu – viz Maltská konvence. Podstatu tohoto konfliktu lze vyjádřit otázkou, zda poznání díla je důležitější než dílo samo. Jde o to, zda prohloubení poznání, jež je cílem stavebně historického, případně archeologického výzkumu, může ospravedlnit poškození nebo zničení památky, jejíž fyzické zachování je hlavním smyslem památkové péče. Typickým příkladem takového konfliktu je situace, kdy ve zbarokizovaném kostele tušíme středověké jádro a jsme postaveni před otázku, zda je vhodné pro ověření či odkrytí starší výzdoby poškodit dochované mladší vrstvy. Tato situace je ovšem také typickým dokladem skutečnosti, že stavebně historický (restaurátorský, archeologický výzkumu) není a ani nemůže být chápán jako přímý návod pro rozhodnutí památkové péče. Ta totiž ve svých úvahách a rozhodnutích musí zohlednit i jiná hlediska, mimo jiné hodnotu dochovaného stavu.

V preambuli Benátské charty se praví, že odpovědnost za zachování kulturního dědictví nese lidstvo. Připomíná se tím skutečnost, že pro zachování historických staveb je činnost institucionální památkové péče důležitá, ale rozhodující úloha a odpovědnost připadá vlastníkům, politikům a veřejnosti. Je přitom zřejmé, že morální odpovědnost odborníků je obecně větší než laiků. Tato odpovědnost má dvě roviny.

Péče o architektonické dědictví je kulturní záležitost a měla by mít proto těžiště ve výchově a osvětě. Lidé, kteří se zabývají dějinami staveb, se těžko mohou vzdát odpovědnosti za účast na vytváření prostředí příznivě nakloněného zachování památek.

Druhá rovina spočívá v profesní etice. Zpracovatelé průzkumů nesou morální spoluodpovědnost za důsledky názorů obsažených v průzkumech. A nejde přitom pouze o velmi bolestný problém účelových posudků, které si investor objedná a zaplatí ve snaze prosadit demolici historické stavby či obdobně problematický záměr. Ale sporné může být i uplatnění jinak správného názoru, pokud není uveden v souvislostech. Příkladem může být situace, kdy zpracovatel průzkumu doporučí rekonstrukci barokní podoby fasády s okny ve špaletě aniž by zohlednil – v názoru nebo formulaci – existenci historicky i výtvarně hodnotných okenních rámů z devatenáctého století. Výmluva, že odstranění historicky hodnotných existujících oken nenavrhoval, není na místě. Následky nelze oddělovat od příčin. Podobně lze připomenout praxi, která průzkum barevnosti fasád apriorně omezuje pouze na omítané části. Pokud se potom takový zmetek stane základem obnovy, nemůže být její výsledek zdařilý. Nepovedená obnova je samozřejmě chybou památkové péče, ale zpracovatel, který ve svém průzkumu historické barevnosti fasád nezohlednil otázku povrchových úprav kamene nebo barevnost střechy, na ní má nepochybně podíl. Na druhou stranu památková péče se nemůže zříkat odpovědnosti za dokumentování historických staveb a prohlubování poznání jejich historické podoby a vývoje.

tyto úvahy lze shrnout do následujících tezí:

• Dokumentace staveb a stavebně historický průzkum mají smysl samy o sobě.

• Základním předpokladem kvalifikované obnovy je poznání, v čem je hodnota obnovovaného díla a co je příčinou jeho poruch. Toto poznání je zprostředkováno průzkumy. Obecně tedy platí, že čím složitější situace nebo významnější stavba, tím větší důraz je třeba klást na zjištění technického a historického stavu. Stavebně historický průzkum je standardní součástí přípravy obnovy historických staveb.

• Průzkum je potřebným zdrojem poznání, nikoliv návrhem, co se má dělat.

• Je vhodné si uvědomit, že jednou věcí je průzkum (kvalita průzkumu), druhou jeho interpretace a úplně něco jiného je rozhodnutí o způsobu obnovy. Tyto okruhy by měly být striktně odděleny v dokumentaci, argumentaci i v rozhodování. Úlohou zpracovatele SHP je především shromáždit fakta o dát je do souvislostí. Interpretace zpracovatele průzkumu je nepochybně velmi cenná a je žádoucí, aby se autor průzkumu vyjádřil k tomu, co zjistil, nicméně je třeba mít na paměti, že ani v případě objektivně zjištěných skutečností nemusí být interpretace jednoznačná, že se může s prohloubením poznání měnit, že je dobově podmíněna a že v sobě nutně nese subjektivní prvek. Správnost interpretace také daleko více záleží na zkušenosti a znalostech autora. Z těchto důvodu je na místě ve vztahu k interpretaci stavebně historických průzkumů pro potřebu památkové péče určitá míra opatrnosti a zdrženlivosti. Rozhodnutí o tom, co se má s památkou udělat, nepřísluší zpracovateli průzkumu, ale památkové péči. Ta přitom musí brát v úvahu i jiná hlediska než průzkumem zjištěný historický stav, a to zejména hodnotu dochovaného stavu (či obecně mladších redakcí), širší urbanistické, funkční, časové a další souvislosti stavby a reálnost dosažení věrohodného výsledku v případě návratu k historickému stavu.

• Průzkum by stejně jako návrh obnovy měl vycházet z poznání a pochopení celku architektonického díla.

• Smyslem památkové péče není apriori navracet památky do zaniklé historické podoby. Rekonstrukce zaniklého historického stavu – včetně rekonstrukce barevnosti – je legitimní, ale ve své podstatě výjimečnou možností. Obecně je vhodné vycházet z dochovaného stavu nebo, je-li existující úprava závadná, z nejmladší hodnotné vrstvy. Velmi důrazně je třeba odmítnout schéma, které automaticky předpokládá, že cílem památkové obnovy je obnovit nejstarší zjištěnou podobu. Stavebně historický průzkum má význam sám o sobě pro poznání, které přináší. Důvody pro fyzickou obnovu historické podoby památky však musejí být silnější než skutečnost, že taková podoba existovala a byla stavebně historickým průzkumem dokumentována.

několik poznámek k obnově fasád historických staveb jako ilustrace jedné z poloh vztahu památkové péče a stavebně historických průzkumů

• Jak uvedeno výše, smyslem památkové péče není apriori navracet památky do zaniklé historické podoby. Tato poznámka se vztahuje především na starší (barokní, středověké) památky dochované v hodnotné mladší redakci. Jsou-li například fasády barokního kostela dochovány v architektonicky kvalitní úpravě přelomu 19./20. století, je úkolem památkové péče toto řešení zachovat a obnovit, nikoliv rekonstruovat zaniklou starší podobu. Stejně tak pokud jsou na fasádě zachovány například ven otvíravé okenní rámy, je povinností památkové péče usilovat o jejich zachování, nikoliv akceptovat jejich odstranění s odůvodněním, že nejsou původní.

Až na opodstatněné výjimky není obecně vhodné, aby stavebně historický průzkum byl pojat jako podklad pro rekonstrukci „historické“ podoby památky. To mimo jiné znamená, že by se měl zabývat i hodnotou dochované podoby. Stejně tak by průzkum měl zohlednit hodnotu dochovaného historického originálu, i když se nebude jednat o „původní“ prvky či povrchy.

• Běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka se až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. V době, která neměla k dispozici ocel ani beton, se z kamene standardně prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky. To je důvod, proč se v podstatě u všech starších zděných budov setkáváme s množstvím konstrukčních a výzdobných prvků zhotovených z kamene. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl však stejně jako u jiných stavebních materiálů překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Nepočetné výjimky potvrzují pravidlo. Teze, „že kámen má být vidět“, je historicky nepodložená. Opak je pravdou. Teprve ve druhé polovině 19. století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. To vedlo k odstraňování historických omítek z kamenného zdiva a prvků stejně jako nátěrů z kamenných soch. Fasády s druhotně odkrytými kamennými konstrukcemi obvykle nebyly opatřovány krycím nátěrem. Jejich architektonické řešení bylo založeno na harmonickém spojení světlého (!) přírodního kamene a pohledové omítky, jejíž struktura a barevnost byla téměř shodná se strukturou a barevností odhaleného kamene.

Otázka povrchové úpravy částí staveb zhotovených z kamene má zásadní význam pro zachování či obnovení jejich historicky adekvátního vzhledu. Představme si moderní stavbu – třeba Nuselský most v Praze – , na které by bylo obnaženo armování železobetonových konstrukcí s odůvodněním, že ocel je ušlechtilý materiál. Absurdní představa? Odstranění pohledové úpravy z kamenných konstrukcí má však podobný efekt. V názoru na vhodnost či nevhodnost rekonstrukce omítky případně nátěru na povrchu kamene tam, kde se fyzicky nedochovala (byla v minulosti odstraněna), není shoda a v praxi se lze setkat s vyhroceně protichůdnými názory. Stále více se ale prosazuje názor, že povrchová úprava kamenných částí staveb by měla korespondovat s řešením architektonického celku.

Klíčová je přitom otázka správného vyhodnocení kulturně historické hodnoty dochovaného stavu s druhotným pohledovým uplatněním povrchu kamene. Pouze u solitérní plastiky mohu konstatovat, že získala obnažením povrchu kamene svébytnou výtvarnou kvalitu, kterou je žádoucí zachovat. V případě kamenných konstrukcí a architektonických plastik je tomu jinak. V úvahu je totiž třeba brát kompoziční celek, jehož je prvek nebo socha součástí. Hodnota nebude spočívat v pohledovém uplatnění povrchu kamene některých částí stavby, ale například v celkové úpravě fasády z přelomu 19. a 20.století, k níž patří i pohledové uplatnění kamene. To je velký rozdíl. Je-li hodnotou celková úprava fasády, je třeba zachovat nejen obnažený povrch kamene, ale i odpovídající úpravu omítek a barevnost. Konstatuji-li, že hodnotou má architektonická úprava fasády z počátku 20.století, je zřejmé, že nemohu na omítkách rekonstruovat barokní barevnost, atd. Stejně tak je zřejmé, že je-li hodnotou patina dochovaného stavu, pak je potřeba hledat takové řešení obnovy, které tuto hodnotu zachová u celé stavby. Pokud kámen nechám a omítky natřu, nedosáhnu zachování patiny, ale nepříjemného kontrastu mezi novým a neopraveným.

Rekonstrukci nedochované povrchové úpravy kamenných konstrukcí a prvků (omítky, případně nátěru na upravený povrch) lze doporučit zejména v případech, kdy

– pohledové uplatnění povrchu kamene vede k jeho fyzické destrukci nebo požadavku výměny originálních kamenných částí za kopie z pohledových důvodů.

– prezentace kamenných prvků vytržených ze souvislostí poškozuje vzhled a vnímání architektonického díla ( části říms, stojky portálů, ukončující články atik, žebra středověkých kleneb, sochařská výzdoba pohledově odtržená od stavby, aj.)

– je navrhována rekonstrukce staršího barevného řešení architektonického celku, součástí jehož ideové, historické a výtvarné podstaty je překrytí prvků zhotovených z kamene sjednocující povrchovou úpravou

Je třeba si uvědomit, že uplynulá desetiletí byla ve znamení návratů ke starší barevnosti fasád, tedy k řešení, pro jehož výtvarnou podstatu je pohledové uplatnění povrchu kamene zpravidla závadou. Rekonstrukcemi historické barevnosti fasád také výrazně ubylo příkladů kvalitních architektonických úprav se zakomponováním pohledového uplatnění povrchu kamene z konce 19. a první poloviny 20. století, tedy právě těch případů, které by pro svoji hodnotu měly být zachovány. S jistým zjednodušením tedy můžeme o historických fasádách s druhotně obnaženým povrchem kamenných konstrukcí říci, že tam, kde se dochovala omítková úprava konce 19. a počátku 20 století, je vhodné tuto úpravu chránit jako celek, tedy i s pohledovým uplatněním kamene. Ale tam, kde tato úprava byla již znehodnocena nátěrem omítek, je vhodné kamenné prvky opět pohledově sjednotit s celkem, tedy překrýt rekonstruovanou povrchovou úpravou stejné kvality jakou mají navazující plochy fasády. S ohledem na aktuální stav památkového fondu by proto rekonstrukce povrchové úpravy kamene měla být standardní položkou obnovy průčelí historických staveb opatřených fasádním nátěrem.

Kombinaci fasádního nátěru omítek a pohledové presentace kamenných prvků je nutno kategoricky odmítnout. Takové úpravy poškozují samu podstatu architektonického dědictví.

Z výše uvedeného plyne, že stavebně historický průzkum výtvarného řešení fasád s pohledově se uplatňujícími kamennými prvky se nemůže omezit pouze na omítky, ale musí zahrnout fasádu jako celek, to znamená včetně barevnosti a povrchové úpravy kamene. Zároveň je potřeba, aby průzkum sledoval souvislosti, to znamená, aby si všímal, jaká barevnost a povrchová úprava omítek časově koresponduje s barevností a povrchovou úpravou kamene.

• Fasáda je ucelenou architektonickou kompozicí – výtvarným celkem. Sochařská výzdoba a uměleckořemeslné doplňky jsou její výtvarnou a historickou součástí. Hodnotu patiny, hodnotu dochované podoby, vhodnost rekonstrukce staršího barevného řešení, dostatečnost podkladů pro takovou rekonstrukci a další kritéria je potřeba vážit pro architektonický celek. Teprve po konstatování, v čem spočívá kulturně historická hodnota předmětné fasády a co a proč má být cílem zamýšlené obnovy jako celku, je možné specifikovat podrobné podmínky pro obnovu jednotlivostí. Kategoricky je třeba odmítnout neblahou praxi oddělování restaurátorských prací od ostatních částí obnovy. Problém není v tom, že se restaurátorským pracím věnují specialisté a že pro jejich provádění platí specifické požadavky. Chybou je pokud se tak děje bez vazby na celek fasády. Základním požadavkem proto je, aby celková koncepce, stanoviska památkové péče i konzultace při provádění byly založeny na spolupráci všech potřebných specialistů a aby jednotlivé části obnovy byly vzájemně koordinovány.

• Chápat barevnost fasád jako otázku, jakou barvou mají být natřeny omítky je zásadní omyl. Jednak ne každá omítková fasáda má být natírána – paralelně s natíranými fasádami se u historických staveb vyskytují po celé dějiny zděné architektury na území Čech a Slovenska fasády založené na užití pohledové omítky – jednak barevnost je třeba opět vztáhnout k celku, tedy k výtvarnému řešení střechy včetně materiálu, barevnosti a zpracování střešní krytiny a architektonických prvků (např. komíny), povrchové úpravě omítek, kamenných konstrukcí, výzdobě i barevnosti výplňových prvků a doplňků (praporové žerdě, zábradlí, výkladce…).

Existují dvě základní skupiny omítkových fasád. První skupina zahrnuje fasády, u kterých je finální povrchová úprava tvořena krycím nátěrem. Obnova takových fasád spočívá ve vyspravení omítky a nátěru fasádní barvou. Druhou základní skupinu tvoří pohledové omítky, to znamená omítky, jejichž povrch „má být vidět“. Povrch omítky je obecně opticky aktivnější než povrch tvořený fasádním nátěrem, protože jeho vzhled je dán množinou zrníček písku, kamínků a pojiva. Někdy se optický efekt posiluje probarvením, přidáním slídy či jiných přísad. Nejběžnějšími příklady pohledových omítek jsou sgrafita nebo tvrdé „kamenné“ omítky užívané v první polovině 20. století. Pohledové omítky se běžně užívaly v baroku – viz např. Toskánský palác v Praze, i po druhé světové válce – např. hotel International v Dejvicích. Podstatné je, že fasády tvořené pohledovými omítkami se nenatírají krycími nátěry. Použít krycí nátěr na pohledovou omítku je architektonický zločin.

S postupujícím poznáním je zřejmé, že nejen sochy, ale i stavby měly v některých případech speciální povrchovou úpravu, kterou bylo dosaženo požadovaného výtvarného efektu. Tento efekt se přímo váže k materiálovému a technologickému řešení. Příkladem může být lazurování či mramorování. Je ale třeba si ale uvědomit, že i prostý vápenný nátěr, který jako jediný z materiálových bází současných fasádních nátěrů nevyžaduje plnění bělobou – vytváří do určité míry transparentní povrch, který mu dává charakteristický vzhled. Materiálové a technologické řešení bylo a je dosud velmi podceňováno. To se týká jak památkové péče, tak průzkumů. Pro ilustraci důležitosti zájmu o materiálové a technologické řešení historické úpravy, respektive o výraz, který byl tímto řešením sledován, si představme například rozdíl mezi šedivě natřenou fasádou a fasádou, jež měla imitovat šedý mramor včetně žilkování a transparentnosti finálního povrchu. Důsledky, který vzniknou, pokud průzkum odbude tento rozdíl konstatováním, že fasáda byla šedivá, jsou závažné.

Z hlediska barevného řešení fasády je nejdůležitější materiálové řešení a zpracování (pohledové omítky, fasádní nátěr, kombinace různých materiálů, obklad břidlicí, aj.). Důležitá je rovněž skutečnost, zda výtvarné řešení je jednobarevné (v jednom odstínu) nebo vícebarevné. Konkrétní odstín je z tohoto hlediska nejméně podstatný.

Památky je nejvhodnější udržovat materiály a prostředky, kterými vznikly nebo kterými byly udržovány po rozhodující dobu své existence. To platí i pro materiál fasádních nátěrů a dalších povrchových úprav fasád. V principu by měl být užit materiál, který je u dané stavby doložen nebo který lze předpokládat na základě slohových, historických nebo regionálních souvislostí. Odpovídající tradiční materiál by měl dostat přednost i v případě, že existují srovnatelné nebo dokonce zdánlivě výhodnější alternativy. Tradiční materiál totiž nejlépe vyhoví požadavku autentického vzhledu a způsobu stárnutí. Užití tradičního materiálu má navíc hodnotu samo o sobě (historická věrohodnost; podpora tradičních řemesel; zachovávání tradičních stavebních postupů; zachování dokladu dobového materiálového řešení u dané stavby; pozitivní příklad).

V případě, že se jedná o natíranou fasádu, bude pro starší období obecnému požadavku na užití tradičního materiálu vyhovovat nejčastěji vápno. Pro stavby z přelomu století a počátku století 20. však může být takovým autentickým materiálem i silikátový nátěr. Stále je ale třeba mít na paměti, že zdaleka ne pro všechny historické fasády je fasádní nátěr vhodný. Otázka vhodného materiálu fasádního nátěru je proto předmětná pouze pro tu část fasád, které je vhodné obnovit nátěrem. U staveb, kde se jedná o historicky podložené řešení, by se však měly vápenné nátěry užívat principielně, a to z těchto důvodů:

– vápenné nátěry mají estetické vlastnosti (vzhled, barevná škála, způsob stárnutí), které jiné materiálové systémy nedokáží plnohodnotně nahradit. Užití vápna je tak důležité pro zachování obou složek památkových hodnot: historické věrohodnosti i estetické kvality.

– vápenné nátěry mají pozitivní technické vlastnosti, které jiné materiály nemají nebo je nemají v takové míře. Jedná se zejména o prodyšnost, možnost nátěry opakovat, mechanickou odstranitelnost (reversibilitu) a konzervační účinek.

Z výše uvedeného vyplývá, že stavebně historický průzkum nemůže na poznání historického materiálového a technologického řešení rezignovat. Důvodem je nejen praktická potřeba památkové péče, ale i prohloubení naší představy o historické podobě staveb.

ing.arch.Miloš Solař
Národní památkový ústav – Ústřední pracoviště
Valdštejnské nám. 3, 118 00 Praha 1
Česká republika