Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Odlišnost je v tom, že architektonická tvorba dvacátého století začala pracovat s novými materiály a konstrukčními řešeními.Péče o betonové a ocelové konstrukce nebo například o lehké zavěšené fasády má svá technická specifika a vyžaduje jiné postupy než tradiční stavby. Z hlediska problematiky obnovy fasád bude proto účelné rozdělit architektonické dědictví devatenáctého a dvacátého století na stavby vzniklé v rámci „tradičního“ stavitelství a budovy užívající novodobé konstrukční systémy. Tento příspěvek je zaměřen na obnovu tradičních zděných fasád. Do tohoto okruhu patří i významné obnovy starších staveb prováděné v 19. a 20. století.

Smyslem ochrany památek a památkově chráněných území je na vybraném vzorku nejhodnotnějších staveb a urbanistických celků zachovat kulturně historické hodnoty, jejichž zachování bez památkové ochrany není jisté. To mimo jiné předpokládá omezit či zcela eliminovat úpravy, které u nechráněných staveb k zániku předmětných hodnot vedou.

Mezi kulturně historické hodnoty patří hodnota historického dokumentu (schopnost vypovídat o době svého vzniku), která se váže na originál. Pouze z originálu – například z historického okenního rámu – můžeme čerpat informace o estetickém cítění, tvůrčích schopnostech a technické dovednosti minulosti. Výměnou za nový prvek tato hodnota zaniká.

Významnou kulturně historickou hodnotou je dobový výtvarný projev. Každá doba měla své výtvarné ideály a ve své tvorbě se jich snažila dosáhnout. Vytvořená výtvarná hodnota si zachovává schopnost oslovovat i soudobou společnost, i když současný projev je odlišný. Ilustrací může být středověká katedrála nebo barokní obraz. Historická architektura nabízí detaily (například mosazné okenní kličky), prvky (například okenní rámy), fasády a v neposlední řadě celkové prostředí, jejichž zachování má smysl i pro soudobou společnost.

Kulturní a užitnou hodnotu má i tradiční stavitelství. Pouze použitím tradičních materiálů a tradičních postupů lze tradiční stavby obnovovat aniž by se měnil jejich architektonický výraz. Pro každý materiál jsou totiž vlastnosti jako vzhled a způsob stárnutí charakteristické. Užití jiného materiálu (jiného zpracování) se tak zákonitě projeví i ve vzhledu a způsobu stárnutí. Do kulturního dědictví patří i péče o zachování tradičních řemesel, znalost výroby a zpracování tradičních materiálů. Pro ilustraci lze uvést například doškové střechy, které se užívaly ještě po druhé světové válce, ale dnes jsou v případě potřeby jen velmi těžko dostupné, protože jejich zhotovování upadlo v zapomnění. Totéž nebezpečí hrozí pod tlakem soudobé průmyslové stavební výroby a nových materiálů i jiným tradičním řemeslům. Z těchto důvodů je u památkově chráněných staveb žádoucí upřednostňovat tradiční materiály. Soudobé materiálové alternativy mohou být srovnatelné funkčně, ale z hlediska zachování kulturně historických hodnot má užití tradičního materiálu hodnotu samo o sobě a je v principu nenahraditelné.

Výše uvedená obecná východiska lze shrnout tak, že smyslem památkové ochrany je zachování kulturně historických hodnot jednotlivých budov i jimi tvořeného architektonického prostředí jako celku. Toho lze dosáhnout soustavnou péčí o fyzické zachování původních prvků tam, kde dosud existují, užíváním tradičních materiálů a postupů při obnovách a respektováním (neměněním) historického architektonického výrazu, což mimo jiné předpokládá náhradu dožilých původních prvků a povrchů shodnými.

Zásady:

• Základním předpokladem kvalifikované obnovy je poznání, v čem je hodnota obnovovaného díla a co je příčinou jeho poruch. Toto poznání je zprostředkováno průzkumy. Obecně platí, že čím složitější situace nebo čím významnější stavba, tím větší důraz je třeba klást na zjištění skutečného technického a historického stavu. Stavebně historický průzkum je standardní součástí přípravy obnovy fasád historického domu.

• Vždy je vhodné nejprve ověřit, jaké stavebně historické průzkumy byly prováděny v minulosti. V případě, že existuje kvalitní průzkum z předchozího období, měl by být využit, případně aktualizován či doplněn. Jde nejen o to, aby se předcházelo zbytečnému plýtvání prací a (cizími) penězi. Průzkumy se obvykle provádí před obnovou. Pro obnovy fasád prováděné v druhé polovině 20. století je charakteristické odstraňování mladších vrstev. Po obnově tak vypovídací hodnota dochovaného stavu výrazně klesá. Opakovaný průzkum má proto zpravidla k dispozici pouze torso nálezových situací, jež mohl zkoumat průzkum předcházející.

• Smyslem památkové péče není apriori navracet památky do zaniklé historické podoby. Rekonstrukce zaniklého historického stavu – včetně rekonstrukce barevnosti – je legitimní, ale ve své podstatě výjimečnou možností. Obecně je vhodné vycházet z dochovaného stavu nebo, je-li existující úprava závadná, z nejmladší hodnotné vrstvy. Velmi důrazně je třeba odmítnout schéma, které automaticky předpokládá, že cílem památkové obnovy je obnovit nejstarší zjištěnou podobu. Stavebně historický průzkum má význam sám o sobě pro poznání, které přináší. Důvody pro fyzickou obnovu historické podoby památky však musejí být silnější než skutečnost, že taková podoba existovala a byla stavebně historickým průzkumem dokumentována. Tato poznámka se ve vztahu k vymezenému tématu vztahuje především na starší (barokní, středověké) památky. Jsou-li například fasády barokního kostela dochovány v architektonicky kvalitní úpravě přelomu 19./20. století, je úkolem památkové péče toto řešení zachovat a obnovit, nikoliv rekonstruovat zaniklou barokní podobu. Stejně tak pokud jsou na fasádě zachovány například ven otvíravé okenní rámy, je povinností památkové péče usilovat o jejich zachování, nikoliv akceptovat jejich odstranění s odůvodněním, že nejsou původní. Pro novostavby konce 19. a počátku 20. století ovšem platí, že jejich následné úpravy v průběhu minulého století mají kulturně historickou hodnotu jen zcela výjimečně. Pro tyto stavby proto bude „nejmladší hodnotnou“ vrstvou většinou původní stav (stav odpovídající době vzniku).

• Běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka se až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. V době, která neměla k dispozici ocel ani beton, se z kamene standardně prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky. To je důvod, proč se v podstatě u všech starších zděných budov setkáváme s množstvím konstrukčních a výzdobných prvků zhotovených z kamene. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl však stejně jako u jiných stavebních materiálů překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Teze, „že kámen má být vidět“, je historicky nepodložená. Opak je pravdou. Teprve ve druhé polovině 19. století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. To vedlo k odstraňování historických omítek z kamenného zdiva a prvků stejně jako nátěrů z kamenných soch. Fasády s druhotně odkrytými kamennými konstrukcemi obvykle nebyly opatřovány krycím nátěrem. Jejich architektonické řešení bylo založeno na harmonickém spojení světlého (!) přírodního kamene a pohledové omítky, jejíž struktura a barevnost byla téměř shodná se strukturou a barevností odhalených kamenných prvků.
• Omítky a vápenné nátěry povrchů stavebních konstrukcí mají v zásadě dvojí význam: kulturní (výtvarný, architektonický, historický) a ochranný.

• Dochované historické povrchové úpravy mají nenahraditelnou kulturně historickou hodnotu a je třeba je důsledně chránit. To znamená, že každou úpravu nebo restaurátorský záměr, který navrhuje očištění „až na holý kámen“ je třeba odmítnout. Odstraňování dochovaných historických povrchových úprav částí staveb zhotovených z kamene je z hlediska současného stavu poznání památkové péče nepřijatelné.

• Vápenné omítky a vápenné nátěry jsou velmi účinným, staletími prověřeným, historicky opodstatněným, šetrným, relativně laciným, dlouhodobě působícím a obnovitelným způsobem ochrany zděných stavebních konstrukcí, a to včetně prvků a konstrukcí zhotovených z kamene. Absence ochranné povrchové vrstvy vede k rozpadu kamenných soch, prvků a konstrukcí vystavených venkovní expozici. Pohledové uplatnění je navíc doprovázeno výměnami původních prvků a zdiva za nové z estetických důvodů. Například v případě spárování lomového zdiva, což je mimochodem pro starší stavby výrazně nehistorická úprava povrchu, dochází k mnohem masivnějším výměnám originální hmoty než v případě omítnutí. Je možno konstatovat, že na rozpadu kamenných částí staveb ve dvacátém století má ztráta ochranné vrstvy omítky mnohem větší podíl než škodliviny v ovzduší.

• Otázka povrchové úpravy částí staveb zhotovených z kamene má zásadní význam pro zachování či obnovení jejich historicky adekvátního vzhledu. Představme si moderní stavbu – třeba Nuselský most v Praze – , na které by bylo obnaženo armování železobetonových konstrukcí s odůvodněním, že ocel je ušlechtilý materiál. Nebo barokní obraz, z něhož bychom odstranili „pohledovou“ olejovou vrstvu, aby bylo vidět plátno. Absurdní představa? Odstranění pohledové úpravy z kamenných konstrukcí má však podobný efekt.V názoru, na vhodnost či nevhodnost rekonstrukce povrchové úpravy tam, kde se fyzicky nedochovala (byla v minulosti odstraněna), není shoda. V úvahu je třeba brát skutečnost, že architektonické úpravy památek z přelomu 19. a 20. století mají dnes již vlastní památkovou hodnotu, a k této hodnotě patří i pohledové uplatnění prvků zhotovených z kamene. Nelze proto postupovat mechanicky. Obecně lze říci, že podle souvislostí bude z hlediska architektonických hodnot historických staveb v některých případech rekonstrukce povrchové úpravy vhodná a v jiných nikoliv. Formulovat kritéria, kdy ano a kdy ne, je úloha, jejíž zvládnutí českou památkovou péči teprve čeká.

• Rekonstrukci nedochované povrchové úpravy (omítky, vápenného nátěru) kamenných konstrukcí a prvků lze doporučit zejména v případech, kdy

– pohledové uplatnění povrchu kamene vede k jeho fyzické destrukci nebo požadavku výměny originálních kamenných částí za kopie z pohledových důvodů.

– prezentace kamenných prvků vytržených ze souvislostí poškozuje vzhled a vnímání architektonického díla ( části říms, stojky portálů, ukončující články atik, žebra středověkých kleneb, sochařská výzdoba pohledově odtržená od stavby, aj.)

– je navrhována rekonstrukce staršího barevného řešení architektonického celku, součástí jehož ideové, historické a výtvarné podstaty je překrytí prvků zhotovených z kamene sjednocující povrchovou úpravou.

• Pro obnovu fasád s druhotně odhalenými kamennými prvky, což jsou až na zanedbatelné výjimky v podstatě všechny stavby vzniklé před koncem 19.století, na nichž se v současné době kamenné konstrukce a prvky pohledově uplatňují, můžeme s vědomím jistého zjednodušení konstatovat, že z hlediska památkové péče jsou přijatelné dvě základní možnosti:

– respektovat architektonickou úpravu s druhotně obnaženými kamennými konstrukcemi. Toto řešení předpokládá světlý povrch kamene a pohledovou omítku podobné barevnosti. Krycí fasádní nátěr je vyloučen. Zvláštním případem této možnosti je konzervace dochovaného stavu

– rekonstruovat starší barevné řešení včetně obnovy sjednocující barevné úpravy na kamenných konstrukcích a prvcích.

Kombinaci fasádního nátěru omítek a pohledové presentace kamenných prvků je nutno kategoricky odmítnout. Takové úpravy poškozují samu podstatu architektonického dědictví.

• Mezi správným pojmenováním a chápáním podstaty věci je přímá souvislost. Pojem „kamenosochařské, případně kamenné prvky“ nevyjadřuje podstatu existence daného prvku v kontextu stavebního díla. Při popisování fasád je proto vhodné užívat termíny popisující architekturu jako jsou „římsa“, „pilastr“, „šambrána“, „supraporta“, „suprafenestra“, „portál“ a další. Pokud mluvíme o kamenosochařských prvcích na fasádách, neuvědomujeme si kompozici architektonického díla, nevnímáme profilaci architektonických prvků ani jejich vzájemnou tektonickou vazbu, nechápeme smysl barevného řešení.

• Pojem restaurování má více významů. Ve smyslu ustanovení zákona o státní památkové péči je pojem restaurování vyhrazen pro označení prací, jež je nutno pro jejich náročnost zadat osobě, u níž je potřebná dovednost a zkušenost garantována, tedy osobě s restaurátorským oprávněním. Rozdělení obnovy fasády na restaurátorské práce a práce, pro něž je dostatečná řemeslná obnova, nemůže být podloženo materiálovým kritériem. Nelze vycházet z toho, že kamenné prvky je třeba restaurovat a omítky řemeslně opravit. Pro mnoho kamenných konstrukcí je adekvátní formou obnovy kvalifikovaná řemeslná (zednická) oprava. Na druhou stranu historicky cenné omítky či štukovou výzdobu je třeba restaurovat. Restaurování by mělo být zdůvodněno skutečností, že se jedná o sochařskou či malířskou výzdobu, umělecko řemeslné doplňky či historicky obzvláště cenné konstrukce či povrchy, nikoliv odkazem na materiál, ze kterého jsou zhotoveny.

• Z tohoto hlediska je velmi problematické, pokud se v souvislosti s obnovou fasády předloží k vydání závazného stanoviska záměr „restaurování kamenných prvků“. Takové podání totiž nezohledňuje souvislost těchto prvků v rámci fasády, například skutečnost, že se jedná o horní část profilu římsy nebo část portálu a podobně. Zároveň není zřejmé, proč se pro tyto prvky navrhuje restaurování a ne kvalitfikovaná oprava. Konečně při takovémto paušalizujícím přístupu se může lehce stát, že restaurování se nepožaduje pro součásti stavby zhotovené z jiných materiálů, i když by bylo s ohledem na náročnost potřebné obnovy opodstatněné. Jak se liší z tohoto hlediska horní a spodní část profilu římsy? Vydání rozhodnutí k „restaurování kamenných či kamennosochařských“ prvků fasády proto předpokládá buď existenci předchozího zastřešujícího rozhodnutí, ve kterém jsou vzájemné souvislosti specifikovány a je v něm jednoznačně formulováno co a proč je cílem zamýšlené obnovy fasády jako celku, nebo uvedení těchto údajů v žádosti. Mělo by totiž být jednoznačně stanoveno, jak má po obnově vypadat celek římsy, celý portál atd. Pokud tyto předpoklady nejsou naplněny, měl by si je Národní památkový ústav, potažmo výkonný orgán památkové péče vyžádat před zpracováním odborného vyjádření, respektive vydáním rozhodnutí.

• Fasáda je ucelenou architektonickou kompozicí – výtvarným celkem. Sochařská výzdoba a uměleckořemeslné doplňky jsou její výtvarnou a historickou součástí. Hodnotu patiny, hodnotu dochované podoby, vhodnost rekonstrukce staršího barevného řešení, dostatečnost podkladů pro takovou rekonstrukci a další kritéria je potřeba vážit pro architektonický celek. Teprve po konstatování, v čem spočívá kulturně historická hodnota předmětné fasády a co a proč má být cílem zamýšlené obnovy jako celku, je možné specifikovat podrobné podmínky pro obnovu jednotlivostí. Kategoricky je třeba odmítnout neblahou praxi oddělování restaurátorských prací od ostatních částí obnovy. Problém není v tom, že se restaurátorským pracím věnují specialisté a že pro jejich provádění platí specifické požadavky. Chybou je pokud se tak děje bez vazby na celek fasády. Základním požadavkem proto je, aby celková koncepce, jednotlivá odborná vyjádření, závazná stanoviska i konzultace při provádění byly založeny na spolupráci všech potřebných specialistů a aby jednotlivé části obnovy byly vzájemně koordinovány s vědomím společného cíle.

• Chápat barevnost fasád jako otázku, jakou barvou mají být natřeny omítky je zásadní omyl. Jednak ne každá omítková fasáda má být natírána – paralelně s natíranými fasádami se u historických staveb vyskytují po celé dějiny zděné architektury na našem území fasády založené na užití pohledové omítky – jednak barevnost je třeba opět vztáhnout k celku, tedy k výtvarnému řešení střechy včetně materiálu, barevnosti a zpracování střešní krytiny a architektonických prvků střechy (např. komíny), povrchové úpravě omítek, kamenných konstrukcí, výzdobě i barevnosti výplňových prvků a doplňků (praporové žerdě, zábradlí, výkladce…).

• Existují dvě základní skupiny omítkových fasád. První skupina zahrnuje fasády, u kterých je finální povrchová úprava tvořena krycím nátěrem. Obnova takových fasád spočívá ve vyspravení omítky a nátěru fasádní barvou. Druhou základní skupinu tvoří pohledové omítky, to znamená omítky, jejichž povrch „má být vidět“. Povrch omítky je obecně opticky aktivnější než povrch tvořený fasádním nátěrem, protože jeho vzhled je dán množinou zrníček písku, kamínků a pojiva. Někdy se optický efekt posiluje probarvením, přidáním slídy či jiných přísad. Nejběžnějšími příklady pohledových omítek jsou sgrafita nebo tvrdé „kamenné“ omítky užívané v první polovině 20. století. Pohledové omítky se běžně užívaly v baroku – viz např. Toskánský palác v Praze, i po druhé světové válce – např. hotel International v Dejvicích. Podstatné je, že fasády tvořené pohledovými omítkami se nenatírají krycími nátěry. Použít krycí nátěr na pohledovou omítku je architektonický zločin.

• Zvláštním případem jsou štítové stěny domů v uliční zástavbě. Štítové stěny nejsou v pravém slova smyslu fasádami. Je pro ně charakteristické, že byly ponechávány v režné pohledové omítce. Tato charakteristická úprava by měla být respektována. V případech, že se jedná pro daný objekt o historicky doloženou nebo pro danou lokalitu o tradiční úpravu, lze připustit na volných štítových stěnách velkoplošné písmomalířské reklamy. Nátěr fasádní barvou je však zpravidla chybou, jejíž závažnost se projeví zejména uplatňuje-li se štít v širších pohledech. Fasádní nátěr štítové stěny narušuje urbanistický rytmus zástavby.

• Z hlediska barevného řešení fasády je nejdůležitější materiálové řešení a zpracování (pohledové omítky, fasádní nátěr, kombinace různých materiálů, obklad břidlicí, aj.). Důležitá je rovněž skutečnost, zda výtvarné řešení je jednobarevné (v jednom odstínu) nebo vícebarevné a v případě více barevných řešení i jejich tektonický rozvrh. Konkrétní odstín je z tohoto hlediska nejméně podstatný. Například pro jednoduché klasicistní fasády je podstatné, že byly natírány vápnem a byly jednobarevné. Otázka, zda tento nátěr má být šedý, olivový či v odstínu přírodního písku je méně významná, protože tyto odstíny se u jedné fasády v minulosti běžně střídaly. Samozřejmě čím významnější stavba, tím význam konkrétního barevného řešení stoupá.

• Fasády byly v minulosti vícebarevné i jednobarevné. Obě varianty se vyskytují zároveň. Pro některá řešení a pro některá celá slohová údobí je však jednobarevnost charakteristická a je třeba ji považovat za podstatnou součást chráněné kulturně historické hodnoty. Platí to nejen pro řadu významných barokních památek, jejichž architektonický výraz je založen na plasticitě a hře světla a stínu, ale i o architektuře historizujících slohů druhé poloviny 19. století a počátku století dvacátého. Barevné řešení ve více odstínech – pokud není podloženo historickým stavem – je pro tuto architekturu v zásadě chybné. Užití kontrastních barev pro fasády, jejichž výtvarné řešení je založené na jednobarevnosti, historickou architekturu velmi poškozuje. Nevhodná barevnost se stává čím dál tím větším problémem, protože důsledkem nekvalifikovaných obnov jednotlivých objektů dochází k nežádoucím proměnám celých urbanistických celků. Je úkolem památkové péče, aby v historicky a architektonicky opodstatněných případech na jednobarevném řešení trvala, případně aby usilovala o architektonickou rehabilitaci budov poškozených nevhodně volenou (více)barevností.

• Z hlediska památkové péče je důležitou hodnotou patina. Patina má estetickou kvalitu a zvyšuje věrohodnost (autenticitu) památek. V principu se proto jedná o žádoucí stav. Způsob stárnutí (patinace) je pro každou povrchovou úpravu včetně omítek a fasádních nátěrů charakteristický. Obecně lze konstatovat, že jedním z cílů památkové péče je dosáhnout, aby povrchové úpravy vypadaly jako vždycky vypadaly a stárly jako vždycky stárly. Toto je také základní rozdíl mezi patinou a vadou. Přirozené projevy materiálu a jeho přirozený způsob stárnutí vytvářejí patinu, jevy způsobené nekvalitním materiálem, poruchami podkladu nebo technologickou nekázní vedou k vadám. Z teoretického hlediska památkové péče existují při obnově dvě možnosti přístupu k patině. První je založena na autenticitě principu. Při periodických obnovách se dosáhne bezvadného stavu – to znamená stavu, který odpovídá chtěné podobě originální úpravy při jejím vzniku – s tím, že tato úprava přirozeně zpatinuje tak jako časem zpatinovala i úprava originální. Druhou možností je konzervovat dochovaný stav i s existující patinou. Umělá patinace, například záměrné špinění nově natřené fasády, aby nevypadala jako nová, je výstřelkem, který odporuje historickému stavu a nelze jej doporučit. Vhodnější je nechat věci přirozený průběh. To ovšem mimo jiné znamená i užití odpovídajících materiálů a technologií, které časem povedou k vytvoření patiny v žádoucí podobě. Jiná situace ovšem nastává, pokud se jedná o obnovu části celku, kterou je vhodné s tímto celkem sjednotit. Potom má umělé patinování smysl. Problém konzervace dochovaného stavu i s patinou je v tom, že fixujeme nehistorickou podobu. To má smysl pouze ve výjimečných situacích, kdy se dochovaná podoba stala částí památkové podstaty. Platí to zejména pro zříceniny a jiné příklady torsální architektury. Druhým problémem je skutečnost, že fixovaná podoba není stálá a nelze ji periodicky obnovovat do výchozího stavu. Je-li například projevem patinace špinění nebo vymývání povrchového nátěru s lazurním efektem, je pravděpodobné, že tyto procesy budou přes konzervaci pokračovat, takže při periodickém opakování konzervace bude vždy fixována jiná podoba.

• Jedním z nejdůležitějších úkolů památkové péče je usilovat o zachování historické hmotné podstaty památky, což v případě fasád znamená zejména ochranu historických omítek, historických povrchových úprav (nátěrů), výplňových prvků a detailů. Platí to i pro architekturu 19. a 20. století. Hodnota originálu a s ní spojená hodnota stáří je nenahraditelná. Zachovat originální hmotu památky má smysl i za předpokladu, že nebude vidět. Pro ilustraci si můžeme připomenout například středověké fresky nebo renesanční sgrafita, které se do současnosti dochovaly chráněny mladšími omítkovými vrstvami. Jinými slovy, tyto omítky se dochovaly právě proto, že staletí „nebyly vidět”.

• Pojem autenticita se vztahuje i k materiálovému a konstrukčnímu řešení. Jedním z předpokladů, aby nová omítka vypadala jako původní, je, aby byla zhotovena ze stejných materiálů a stejným způsobem jako předloha. Požadavek stejného vzhledu nezahrnuje přitom pouze stav těsně po zhotovení, ale i to, jak bude omítka stárnout. V oblasti památkové péče nelze doporučit užití průmyslově vyráběných pytlovaných maltových směsí. Tyto směsi jsou koncipovány pro jiné než tradiční stavby a mají proto jiné vlastnosti než tradiční omítky. Jde nejen o užitá pojiva, ale i o frakce kameniva a o vnitřní hydrofobizaci.

• V této souvislosti je vhodné se zmínit o sanačních omítkách. Jejich prospěšnost se obecně přeceňuje a často dochází k jejich mechanické, tj. neuvážené aplikaci. Je vhodné vědět, že

– nejsou řešením problému. Zejména problém zvýšené vlhkosti je třeba vždy řešit zjištěním a odstraněním příčin. Sanační omítky jsou doplňkovým opatřením, které může stav zlepšit, ale problém neřeší. Jejich funkčnost je přitom časově omezená, takže je třeba počítat s periodickou výměnou.

– u sanačních omítek má funkci jádro, v jehož pórech dochází k vypařování vody a krystalizaci solí. Toto jádro může být bez ztráty požadovaných funkčních vlastností sanačních omítek překryto jakoukoliv prodyšnou vrstvou. V odůvodněných případech je proto v zájmu optického sjednocení vhodné opatřit případné sanační omítky stejným vápenným štukem jako ostatní části fasád. Tvrzení, že sanační omítky musí být opatřeny systémovým sanačním štukem je vyvoláváno marketingem, nikoliv technickým opodstatněním. Prodyšnost povrchové úpravy je ovšem klíčovým požadavkem, takže to, co platí pro vápenný štuk a vápenný nátěr obecně neplatí pro jakékoliv štuky či nátěry.

– pokud se zejména v zatížených soklových partiích historické omítky již nedochovaly, lze užití sanačních omítek doporučit. V případě dochování historických omítek je však třeba postupovat velmi opatrně. Základním kritériem je jejich soudržnost. Pokud jsou soudržné – to znamená dlouhodobě osvědčily svou trvanlivost v daných podmínkách – měly by být zachovány i za cenu rezignace na aplikaci sanačních omítek. Riziko případných estetických poruch omítky je přijatelnější než ztráta cenné historické omítky.

– sanační omítky mají jiné vlastnosti než omítky klasické, mimo jiné jinak přijímají vodu a jinak vysýchají. V důsledku toho má část fasády opatřená sanačními omítkami jiný odstín než ostatní plochy. Tento efekt se projevuji i pod nátěry, zejména vápennými, ale zcela dominantní je v případě fasád z pohledových omítek. Lze připomenout řadu případů, kde se z důvodu obavy před možnými výkvěty fasáda znehodnotila aplikací sanační omítky, která na ní vytvořila jednu, zato velkou, výraznou a nepřehlédnutelnou estetickou závadu.

• Požadavek udržování historických staveb materiály a prostředky, kterými vznikly nebo kterými byly udržovány po rozhodující dobu své existence, platí i pro materiál fasádních nátěrů. V principu by měl být užit materiál, který je u dané stavby doložen nebo který lze předpokládat na základě slohových, historických nebo regionálních souvislostí. Odpovídající tradiční materiál by měl dostat přednost i v případě, že existují srovnatelné nebo dokonce výhodnější alternativy. Tradiční materiál totiž nejlépe vyhoví požadavku autentického vzhledu a způsobu stárnutí. Užití tradičního materiálu má navíc hodnotu samo o sobě (historická věrohodnost; podpora tradičních řemesel; zachovávání tradičních stavebních postupů; zachování dokladu dobového materiálového řešení u dané stavby; pozitivní příklad).

• Pro starší období bude výše uvedenému požadavku vyhovovat nejčastěji vápno. Pro stavby z přelomu století a počátku století 20. však může být takovým autentickým materiálem i silikátový nátěr. Mimo to je stále třeba mít na paměti, že zdaleka ne všechny historické fasády se mají natírat. Otázka vhodného materiálu fasádního nátěru je proto předmětná pouze pro tu část fasád, které je vhodné obnovit nátěrem. U staveb, kde se jedná o historicky podložené řešení, by se však měly vápenné nátěry užívat principielně, a to z těchto důvodů:

– vápenné nátěry mají estetické vlastnosti (vzhled, barevná škála, způsob stárnutí), které jiné materiálové systémy nedokáží plnohodnotně nahradit. Užití vápna je tak důležité pro zachování obou složek památkových hodnot: historické věrohodnosti i estetické kvality.

– vápenné nátěry mají pozitivní technické vlastnosti, které jiné materiály nemají nebo je nemají v takové míře. Jedná se zejména o prodyšnost, možnost nátěry opakovat bez ztráty prodyšnosti, mechanickou odstranitelnost (reversibilitu) a konzervační a ochranný účinek.

• Teoretickou životnost fasádního nátěru nelze zaměňovat s životností tímto nátěrem obnovené fasády. Fasády se obvykle opravují z jiných důvodů než z důvodu dožití fasádního nátěru. Životnost vápnem obnovených fasád je srovnatelná s životností fasád natřených jinými materiálovými systémy. Představa, že vápenné nátěry je nutno často obnovovat, není opodstatněná. Každoroční bílení se týkalo pouze lidové architektury a hospodářských staveb (v tomto případě i z důvodů desinfekce). Stavebně historické průzkumy ukazují, že ve městech a u významných budov jako jsou zámky nebo kostely se vápenné nátěry obnovovaly zhruba ve stejné periodicitě jako je tomu v současnosti, tedy zhruba po 20 – 30ti letech. To potvrzuje i současná zkušenost. Mnoho fasád opatřených vápenným nátěrem v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století je stále v přijatelném stavu. Na druhou stranu existuje mnoho případů, kdy po aplikaci jiného materiálového systému musela být fasáda znovu obnovena. Při ilustraci lze připomenout některé domy na Královské cestě nebo Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí v Praze.

• Apriorní preference tradičních materiálů při obnově historických staveb je podporována ještě jedním obecným důvodem. V tradičním stavitelství se na základě dlouhé zkušenosti postupně dospělo k technicky i výtvarně bezchybným řešením. Co se neosvědčilo, bylo opuštěno, co se osvědčilo, bylo postupně vypilováno k dokonalosti. Užití tradičních materiálů a postupů je proto motivováno nejen kulturními důvody, ale i jistotou tisíciletou zkušeností ověřených optimálních řešení.

• Mimořádný význam pro podobu fasád mají výplňové prvky, zejména okenní rámy. Okenní rámy jsou velmi namáhaným prvkem staveb, na který jsou navíc kladeny vysoké užitné nároky. Jsou zhotoveny obvykle z méně trvanlivých materiálů než vlastní stavby. To spolu s dožívajícím názorem, že kulturní hodnotu mají pouze umělecké či umělecko řemeslné prvky, činí ze zdánlivě běžných výplňových prvků nejohroženější položku našeho architektonického dědictví. Je ovšem vhodné si uvědomit, že i běžné dveře, kování nebo okenní rámy z předmětného období mají ve srovnání se současnými výrobky charakter uměleckého řemesla. To se nejvýrazněji projeví v okamžiku, kdy se požaduje zhotovení kopie. V této souvislosti je třeba připomenout nejen tradiční okenní rámy obytných domů, ale i domovní dveře, výkladce, okna industriální architektury, chrámová okna a vitraje, různá ateliérová okna a prosklené konstrukce, kliky, závěsy, okenní olivy a kování obecně. Péče o výplňové prvky je v souvislosti s obnovou fasád stejně závažná jako barevnost zděných ploch. Svým způsobem je důležitější, protože nepodařené barevné řešení lze revidovat, ale odstranění historických oken či dveří představuje nenahraditelnou kulturní ztrátu.

• Pro nejfrekventovanější případ obnovy okenních rámů obytných domů lze formulovat následující teze:

– v případě existence původních (historických) rámů je prioritním zájmem památkové péče jejich zachování (repase). Otázku, jak mají vypadat nové rámy lze otevřít až poté, co se jednoznačně prokáže, že dochované historické prvky jsou neopravitelné.

– v případě, že dochovaná historicky hodnotná okna jsou dožilá, je vhodné požadovat, aby nové rámy byly materiálem, konstrukcí, členěním, profilací, způsobem otvírání a povrchovou úpravou shodná s předlohou.

– v případě, že stávající okenní rámy jsou nevhodné, je legitimním požadovat rehabilitaci staršího stavu

– plastové rámy jsou pro historické stavby a památkově chráněná území v principu nepřijatelné, a to nejen s ohledem na skutečnost, že z hlediska ochrany kulturních hodnot je vhodné u předmětných staveb preferovat tradiční materiály a řemesla, ale i proto, že konstrukce, profilace, povrchová úprava a způsob otvírání se u systémů plastových rámů podstatně liší od tradičního zpracování. Plastový rám tak nikdy nebude mít stejný vzhled jako dřevěný rám tradičního okna. Schopnost systému plastových oken být doplněn profilací neznamená, že tímto způsobem lze dosáhnout tvarově shodného profilu s jakoukoliv předlohou. Historické okenní rámy jsou obvykle zhotoveny na základě individuálního návrhu. Nejde tedy o to, aby na nich byly „nějaké profily“, ale aby jejich vzhled zůstal totožný. To je důležité i proto, že architektonické řešení okenních rámů je součástí celkového výtvarného řešení fasády. Shodného vzhledu přitom nelze dosáhnout už proto, že konstrukce plastových a tradičních dřevěných oken je odlišná. Zhotovení tvarových kopií v technologii plastových rámů by – pokud je vůbec technologicky reálné – vyžadovalo výrobu atypických prvků na zařízeních v principu koncipovaných na sériovou výrobu. Náklady na takový výrobek by zřejmě mnohonásobně převýšily kopii ve dřevě.

– požadavek osazení plastových rámů je často zdůvodňován nižšími náklady. Otázka nákladů je sice významná, ale sama o sobě není pro posouzení z hlediska památkové péče relevantní. Akceptování argumentu nákladů by bylo problematické i v případě doložení konkrétních nabídek. Výměna za „vzhledově podobné rámy“ není přijatelná a výměna za tvarově shodné prvky znamená jak ve dřevu, tak v plastových profilech výrobu atypického výrobku, náklady na jehož zhotovení je velmi těžko odhadovat. Je přitom pravděpodobné, že náklady na plastový individuálně řešený prvek by značně převýšily náklady na totéž v tradičním provedení. Prosté srovnání nákladů je problematické i proto, že dřevěné rámy lze udržovat a jejich životnost je v při kvalitním provedení podstatně delší než je tomu u plastu. Pro ilustraci: dřevěné rámy standardního činžovního domu z konce 19. století jsou obvykle funkční a pravděpodobně i obnovitelné ještě po cca stu letech. Takovou životnost u plastových rámů nelze předpokládat. Plastové rámy přitom nelze opravovat, v případě poškození je lze pouze vyměnit. Výsledek ekonomické rozvahy proto bude záležet i na tom, zda se zohlední životnost.

– vzhled okenního rámu není tvořen pouze členěním a průřezem (profilací) prvků, ale i konstrukcí a způsobem otvírání. Dvojité otvíravé rámy vypadají jinak než jeden rám s dvojsklem a s možností vyklápění. V souvislosti s výtvarnou podobou okenního rámu je vhodné připomenout i otázku kování. Konečně je třeba zmínit povrchovou úpravu a barevnost, které mají rovněž významný podíl na celkovém vzhledu.

– z hlediska památkové péče není sjednocení okenních rámů prioritou, a to zejména v případě, že sjednocením se argumentuje ve prospěch řešení, jež s ohledem na kulturně historické hodnoty stavby není optimální.

• Okenní rámy s ven otvíravými křídly mají z dnešního pohledu významnou kulturně historickou hodnotu a je proto třeba je chránit. To samozřejmě platí zejména pro dochované historické rámy, ale ochrany hodný je i princip. Zejména pro klasicistní architekturu a pro značnou část barokních staveb dochovaných v úpravě 19. století jsou v líci osazená a ven otvíravá okna podstatnou součástí výtvarného řešení. Výměnou ven otvíravých rámů za jiný typ mohou být vážně narušeny i urbanistické hodnoty, protože fasády oživené otevřenými okny jsou pro některé lokality charakteristické. V odůvodněných případech je proto vhodná rekonstrukce zaniklého stavu.

• Připomenout a zdůraznit je vhodné i hodnotu předsazených výkladců. Tyto výkladce mají obvykle hodnotu umělecko řemeslného prvku, vytvářejí obchodní parter, což je zejména ve městech pro zachování koloritu příznivé, a umožňují zřídit výkladní plochy bez zásahu do zdiva. Pro architekturu konce 19. a 20. století jsou součástí výtvarné podstaty fasád. U starších staveb dochází jejich odstraněním k vytvoření mrtvé zóny nečleněné plochy prolomené ahistorickými otvory novodobých výkladců. Odstraněním předsazeného výkladce tak zpravidla není rehabilitována původní (barokní, renesanční) podoba fasády přízemí, ale vzniká architektonicky závadný novotvar. Dochované předsazené výkladce je třeba důsledně chránit. Pokud se nedochovaly a na fasádě po nich zbylo „prázdné místo“ je vhodná jejich rekonstrukce.

• Připomenout je třeba i potřebu ochrany a péče o další dochované historické prvky fasád architektury 19. a 20. století, zejména o rolety, praporové žerdě, ozdobné klempířské prvky a další.

Výše uvedené zásady je možno převést do následujících tezí:

Návrh obnovy by měl vycházet z poznání a pochopení celku architektonického díla. To se týká i případné sochařské výzdoby.

Dochované historické prvky, omítky a povrchové úpravy je třeba chránit

Při obnově jsou důvody upřednostňovat historicky adekvátní materiály a postupy, to znamená takové materiály a postupy, které jsou pro danou stavbu doloženy, nebo které je možno alespoň předpokládat na základě dobových a regionálních analogií. To platí i pro omítky a fasádní nátěry

Stejně důležité jako materiál je i adekvátní zpracování.

Průzkum je potřebným zdrojem poznání, nikoliv návrhem, co se má udělat.

Technické průzkumy a technická opatření je nezbytné orientovat na zjištění a odstranění příčin poruch. Teprve po zjištění a odstranění příčin poruch je vhodné sanovat následky.

Je zásadní rozdíl mezi pohledovými omítkami a omítkami, jež předpokládají finální krycí nátěr. Skutečnost, zda omítka je či není pohledová, je třeba vždy ověřit a zohlednit v řešení. U pohledových omítek není krycí nátěr přijatelný.

Povrchová úprava omítek, kamenných konstrukcí a prvků u staveb vzniklých před koncem 19. století spolu úzce souvisí. V případě rekonstrukce starší barevnosti je třeba opatřit sjednocující krycí povrchovou úpravou (omítkou) i kamenné prvky, v případě pohledového uplatnění kamenných prvků je obvykle nezbytné pro obnovu omítek zvolit jiné řešení než fasádní nátěr. V případě novostaveb z přelomu století a počátku století dvacátého je třeba se řídit původní úpravou celku.

Pro architekturu předmětného období je charakteristická jednobarevnost fasád.

Stavebně historické průzkumy historické barevnosti fasád se nemohou omezit pouze na omítané plochy.

Prioritním zájmem památkové péče je zachování dochovaných historických okenních rámů. V případě nezbytnosti jejich výměny jsou nepřijatelné nejen plastové rámy, ale i rámy dřevěné, pokud se od historické předlohy odchylují konstrukcí, profilací, členěním nebo způsobem otvírání.

Miloš Solař